ECLI:CZ:US:2006:2.US.65.04
sp. zn. II. ÚS 65/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele Mgr. R.C., zastoupeného advokátem JUDr. J.V., Ph.D., proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 26. 11. 2003, čj. 4 C 1871/2002-31, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 3. 2. 2004 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Okresního soudu v Mělníku (dále jen "okresní soud") ze dne 26. 11. 2003, čj. 4 C 1871/2002-31, jímž mu byla uložena povinnost zaplatit obchodní společnosti B., a.s., nyní D. a.s. (dále jen "vedlejší účastník"), částku 900 Kč s příslušenstvím a uhradit náklady řízení.
Částka 900 Kč představovala zálohu na náklady exekuce, kterou stěžovateli, poskytl vedlejší účastník poté, co byl stěžovatel na základě návrhu vedlejšího účastníka pověřen provedením exekuce na majetek povinného, M.H. Exekuční řízení bylo následně usnesením okresního soudu ze dne 6. 6. 2002, čj. Nc 2701/2001-23, zastaveno, neboť bylo zjištěno, že povinný v roce 1999, tedy v době předcházející zahájení exekuce, zemřel. Okresní soud uložil vedlejšímu účastníku povinnost zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů exekuce částku 3086 Kč. K odvolání vedlejšího účastníka Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 1. 8. 2002, čj. 29 Co 396/2002-31, rozhodnutí okresního soudu změnil tak, že se stěžovateli nepřiznává náhrada nákladů exekuce. Vedlejší účastník poté vyzval stěžovatele k vrácení zálohy na náklady exekuce, což tento neučinil. Vedlejší účastník proto podal proti stěžovateli žalobu na vydání bezdůvodného obohacení, jíž okresní soud rozsudkem ze dne 26. 11. 2003, čj. 4 C 1871/2002-31, vyhověl.
Rozhodnutí okresního soudu napadl stěžovatel svou ústavní stížností, v níž v převážné míře opakoval argumentaci, kterou uplatnil již v předchozím průběhu řízení. Stěžovatel především polemizoval s právním názorem, vyjádřeným v usnesení krajského soudu ze dne 1. 8. 2002, čj. 29 Co 396/2002-31, že nikdy nebyl účinně pověřen provedením exekuce, a proto nemá nárok na náhradu nákladů exekuce. Stěžovatel rovněž dovozoval, že rozhodnutí krajského soudu je nicotným právním aktem, neboť pro jeho vydání neexistoval zákonný podklad v podobě exekutorem vydaného příkazu k úhradě nákladů exekuce. Stěžovatel měl za to, že za daných okolností vznikl jeho nárok na úhradu nákladů exekuce vůči vedlejšímu účastníku přímo ze zákona, resp. na základě vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění pozdějších předpisů. Pohledávka vedlejšího účastníka na vrácení zálohy tak zanikla započtením proti pohledávce stěžovatele na úhradu nákladů exekuce, vzniklé ke dni právní moci rozhodnutí o zastavení exekuce. Výrok II. usnesení okresního soudu ze dne 6. 6. 2002, čj. Nc 2701/2001-23, stanovící, že náklady exekuce nese oprávněný, nebyl rozhodnutím krajského soudu dotčen, krajský soud pouze konstatoval, že náklady exekuce nebyly stěžovateli přiznány. Okresnímu soudu pak stěžovatel vytkl, že chybně považoval usnesení krajského soudu za překážku věci rozhodnuté a v důsledku toho se otázkou náhrady nákladů exekuce sám vůbec nezabýval.
Usnesení krajského soudu ovšem nemohlo ve vztahu ke stěžovateli představovat překážku věci rozhodnuté, neboť toto rozhodnutí je závazné pouze pro účastníky řízení, přičemž stěžovatel účastníkem exekučního řízení nebyl a nemohl ani vůči tomuto rozhodnutí podat opravný prostředek, jak nesprávně uváděl okresní soud. Stěžovatel rovněž v souvislosti s otázkou náhrady nákladů exekuce poukázal na nález Ústavního soudu, publikovaný pod č. 403/2002 Sb., týkající se správců konkursní podstaty, a vyjádřil přesvědčení, že jeho případ je třeba posuzovat obdobně. V závěru své ústavní stížnosti stěžovatel konstatoval, že okresní soud svým rozhodnutím porušil jeho ústavně zaručená práva, obsažená v čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 9, čl. 26 a čl. 28 Listiny základních práv a svobod a v čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, a z tohoto důvodu navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí okresního soudu zrušil. Stěžovatel následně přípisem ze dne 1. 7. 2004 Ústavnímu soudu sdělil, že nesouhlasí s upuštěním od ústního jednání.
II.
V průběhu řízení před Ústavním soudem došlo ke změně v osobě soudce zpravodaje tak, že v souladu s §8 odst. 8 rozvrhu práce Ústavního soudu, účinného od 22. 6. 2004, byla tato ústavní stížnost přidělena soudkyni Michaele Židlické. Dle §4 odst. 1 platného rozvrhu práce Ústavního soudu se ústavní stížnost projedná v senátu, v němž zasedá soudce zpravodaj, přičemž spisová značka věci zůstává nezměněna. Z tohoto důvodu ve věci rozhodoval čtvrtý senát Ústavního soudu.
Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Za tímto účelem si Ústavní soud vyžádal spis okresního soudu, sp. zn. 4 C 1871/2002, a vyjádření účastníků řízení.
Okresní soud ve svém vyjádření uvedl, že dle jeho názoru měl v předmětném případě stěžovatel nárok na náhradu nákladů exekuce, nicméně soud byl při rozhodování o žalobě na vydání bezdůvodného obohacení vázán usnesením krajského soudu ze dne 1. 8. 2002, čj. 29 Co 396/2002-31, ústavní stížnost tedy měla směřovat spíše proti tomuto rozhodnutí.
Vedlejší účastník se rovněž domníval, že stěžovatel měl ústavní stížností napadnout již rozhodnutí krajského soudu, a dále uvedl, že předmětem řízení před okresním soudem nebylo rozhodování o tom, zda stěžovateli náleží či nenáleží náhrada nákladů exekuce, proto se okresní soud nemohl dopustit stěžovatelem tvrzeného porušení ústavně zaručených práv. Rozhodování o nárocích na náhradu nákladů exekuce náleží dle §89 exekučního řádu do působnosti soudu, nemůže se proto jednat o nicotné rozhodnutí. Závaznost takového rozhodnutí pro stěžovatele vyplývá z §2 exekučního řádu. S ohledem na dikci ustanovení §87 odst. 3 a §89 exekučního řádu nemohl stěžovateli ze zákona vzniknout nárok na náhradu nákladů exekučního řízení vůči vedlejšímu účastníku. Z žádného zákonného ustanovení nevyplývá přímý nárok soudního exekutora na náhradu nákladů exekuce vůči oprávněnému, stěžovatel ostatně v předmětném exekučním řízení neprovedl jediný úkon, za který by mu měla oprávněně náležet odměna. Vedlejší účastník navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele zamítl.
Vyjádření účastníků řízení byla stěžovateli zaslána na vědomí, ten však svého práva vyjádřit se k jejich obsahu nevyužil.
III.
Ústavní soud následně napadené rozhodnutí okresního soudu přezkoumal, přičemž shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Podstatu ústavní stížnosti tvořil nesouhlas stěžovatele se způsobem, jakým krajský soud v usnesení ze dne 1. 8. 2002, čj. 29 Co 396/2002-31, rozhodl o náhradě nákladů exekuce. V tomto ohledu byl Ústavní soud nucen přisvědčit tvrzení okresního soudu a vedlejšího účastníka řízení, že byl-li stěžovatel přesvědčen o protiústavnosti postupu krajského soudu, mohl jeho rozhodnutí napadnout ústavní stížností. Jestliže tak neučinil, nemůže se Ústavní soud nyní, po uplynutí zákonné lhůty k podání ústavní stížnosti proti tomuto rozhodnutí, zabývat jeho věcnou správností. Argumentace stěžovatele, že usnesení krajského soudu bylo nicotné a nezavazovalo okresní soud při jeho rozhodování o žalobě na vydání bezdůvodného obohacení, se v těchto souvislostech jeví jako účelová. O nicotnosti soudního rozhodnutí by bylo možno hovořit tehdy, jednalo-li by se o rozhodnutí ve věci, jež zjevně nenáleží do pravomoci soudu; jako příklad může sloužit vydání stavebního povolení v občanském soudním řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 657/2003).
O takový případ se však nejedná, neboť rozhodování o nákladech exekuce již s ohledem na ustanovení §89 exekučního řádu do pravomoci obecných soudů evidentně náleží. Ani stěžovatelem tvrzená nezákonnost v postupu krajského soudu by na výše uvedeném závěru nemohla nic změnit. S ostatními námitkami stěžovatele se pak okresní soud řádně a přiléhavě vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí.
Ústavní soud tedy konstatuje, že nenalezl vady, jež by svědčily o existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele a nezbylo mu proto, než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Byl-li návrh odmítnut dle výše uvedeného ustanovení, není konání ústního jednání s ohledem na ustanovení §44 odst. 1 zákona o Ústavním soudu možné, byť by se stěžovatel konání tohoto jednání výslovně domáhal.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. 7. 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu