ECLI:CZ:US:2006:2.US.661.06
sp. zn. II. ÚS 661/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. J. P., zastoupeného JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Mezibranská 19, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2006, č. j. 26 Cdo 1925/2005-111, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2005, č. j. 13 Co 79/2005-98, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 11. 2004, č. j. 21 C 145/2003-75, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 6. 10. 2006 a i v ostatním splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), dále právo na účinné opravné prostředky dle čl. 13 Úmluvy a rovněž čl. 11 odst. 3 Listiny.
Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 21 C 145/2003, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující:
Obvodní soud pro Prahu 1 uložil stěžovateli rozsudkem ze dne 15. 11. 2004, č. j. 21 C 145/2003-75, povinnost vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku a vyklizený předat žalobkyni Městské části Praha 1 byt o velikosti 1 + 0, blíže popsaný ve výroku I. rozsudku. Současně rozhodl o nákladech řízení. Dospěl k závěru, že stěžovatel nesplnil ani jednu ze zákonných podmínek stanovených pro přechod nájmu v ustanovení §706 odst. 1 občanského zákoníku, ve znění účinném v době smrti nájemkyně bytu. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze potvrdil rozsudkem ze dne 4. 5. 2005, č. j. 13 Co 79/2005-98, rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vyšel ze zjištění, že stěžovatel byl v době smrti nájemkyně předmětného bytu vlastníkem domu v Řevnicích, a nesplnil tedy podmínku neexistence vlastního bytu. Druhou podmínkou pro přechod nájmu, tj. vedením společné domácnosti, se nezabýval s tím, že nemá vliv na věcnou správnost rozhodnutí soudu prvního stupně. Stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud toto dovolání usnesením ze dne 29. 6. 2006, č. j. 26 Cdo 1925/2005-111, odmítl jako nepřípustné.
Stěžovatel napadl uvedená rozhodnutí obecných soudů projednávanou ústavní stížností. Má za to, že řízení před soudem I. stupně i řízení před odvolacím soudem je postiženo závažnými vadami, které narušují jeho právo na spravedlivý proces a právo na účinné opravné prostředky. Zdůrazňuje, že soud I. stupně nesprávně a jednostranně hodnotil provedené důkazy, v důsledku čehož je rozsudek naprosto nepřezkoumatelný. Odvolací soud sice konstatoval, že nalézací soud postupoval v rozporu s ust. §132 a §157 odst. 2 o.s.ř. a že jeho rozsudek je nesrozumitelný a nepřezkoumatelný, přesto jej potvrdil, čímž také porušil stěžovatelova práva garantovaná čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 13 Úmluvy. V této souvislosti cituje judikáty Ústavního soudu, týkající se přezkoumatelnosti rozhodnutí. Další pochybení spatřuje v tom, že při jednání dne 31. 5. 2004 mu soud odepřel možnost vyjádřit se k provedených důkazům, a to k evidenčním listům z 29. 6. 1964 a 27. 4.1994, čímž porušil jeho právo garantované čl. 38 odst. 2 Listiny.
V další části ústavní stížnosti stěžovatel vyslovuje nesouhlas se závěrem soudu prvního stupně, že údajně nežil s tetou ve společné domácnosti alespoň po dobu tří let před její smrtí. Argument soudu, že u ní nebyl přihlášen k trvalému pobytu, považuje za bezvýznamný. Poukazuje na to, že soud v tomto směru nesprávně hodnotil výpovědi svědků, neboť jinak by musel dospět k opačnému závěru. Také stran druhé podmínky přechodu nájmu, tj. neexistence vlastního bytu, považuje právní závěry soudů za nesprávné. Uvádí, že sice vlastní nemovitost v Řevnicích, tato však nevyhovuje kritériu vlastního bytu dle §706 odst. 1 o.z. Poukazuje na závěry jím předloženého znaleckého posudku, v němž je konstatováno, že dům byl postižen povodněmi, má narušenou statiku, v současné době se opravuje a nedá se v něm bydlet. Dům není ani zateplen a není v něm zajištěna dodávka vody z vodovodního řadu, je bez kanalizační přípojky a má celou řadu dalších závad. Nesouhlasí ani se závěrem soudu, že za stav domu odpovídá sám, neboť se má o něj starat tak, aby v něm mohl bydlet. Poukazuje na to, že dlouhodobě špatný stav nemovitosti je ovlivněn povodňovou situací. Uvádí, že dům nebyl vhodný k bydlení ani v době, kdy v něm žila jeho matka.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom rozumí, že tato směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání dané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelovy námitky lze rozdělit do dvou skupin. Stěžovatel jednak polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy a v souvislosti s tím i s jejich právními závěry, a další jeho námitky směřují proti vadám řízení.
V souvislosti s uvedenými námitkami stěžovatele Ústavní soud upozorňuje na svoji konstantní judikaturu, podle níž je třeba vzít v úvahu, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, přičemž Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy), nepředstavuje "superrevizní" instanci v tomto systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ústavnímu soudu nepřísluší ani "přehodnocovat" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, že by se s tímto hodnocením sám neztotožňoval. Výjimku tvoří pouze ty případy, kdy skutkové a následně právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (provedenými důkazy), anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (viz např. nález III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34). Jinými slovy řečeno, ingerence ze strany Ústavního soudu připadá v úvahu až v případě excesů obecných soudů v daném hodnotícím procesu.
Z uvedeného je zřejmé, že Ústavnímu soudu náleží "pouze" zkoumat, zda obecné soudy dbaly "stanoveného postupu" (čl. 36 Listiny), v daném případě, zda dostály svým povinnostem, vyplývajícím pro ně zejména z ustanovení §132 a §157 odst. 2 o.s.ř., a případně, zda v příslušných soudních závěrech není obsažen prvek libovůle.
Ústavní soud v projednávaném případě nepřezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně izolovaně, jak činí v ústavní stížnosti stěžovatel, ale ve vzájemné souvislosti s rozhodnutím odvolacího soudu. Ten totiž shledal pochybení nalézacího soudu, spočívající v tom, že při zkoumání jedné z podmínek pro přechod nájmu bytu dle ustanovení §706 odst. 1 o.z., a to podmínky vedení společné domácnosti stěžovatele se zemřelou nájemkyní bytu, bylo postupováno v rozporu s §132 a §157 odst. 2 o.s.ř., a dospěl k závěru, že rozsudek se jeví v tomto směru jako nepřezkoumatelný a nesrozumitelný. Zároveň však konstatoval, že toto pochybení nemá na výsledek sporu žádný vliv, neboť nebyla dána druhá z podmínek uvedená v §706 odst. 1 o.s.ř., když bylo jednoznačně prokázáno, že stěžovatel měl ke dni smrti nájemkyně předmětného bytu vlastní byt.
I Ústavní soud, který se zabývá spravedlností řízení jako celku, má za to, že by bylo nadbytečné za tohoto stavu se dále podrobně zabývat tím, zda byla naplněna podmínka vedení společné domácnosti a pro vady v tomto směru vytčené případně rušit rozhodnutí nalézacího soudu, když stran druhé podmínky, která musí být splněna současně s první, a to podmínky neexistence vlastního bytu, se soudy obou stupňů shodly na tom, že jednoznačně splněna nebyla. V tomto směru žádné pochybení zjištěno nebylo. Obecné soudy se vypořádaly se všemi důkazy, které byly k prokázání této podmínky provedeny, a v odůvodnění svých rozhodnutí řádně, tj. srozumitelně a nikoli v rozporu s pravidly logiky, své závěry a názory zdůvodnily. Ústavně konformně se vypořádaly též s námitkami stěžovatele, které nyní uplatňuje i v ústavní stížnosti. Jejich závěr, že v době úmrtí nájemkyně předmětného bytu, tj. v r. 1992, nebránily trvalému bydlení v domě stěžovatele v Řevnicích žádné objektivní překážky a že pozdější změna jeho stavebně-technického stavu není pro posouzení podmínky existence vlastního bytu relevantní, je podložen provedenými důkazy a je akceptovatelný i z hlediska ústavního.
Ústavní soud v tomto směru uvádí, že z hlediska čl. 4 odst. 4 a čl. 11 odst. 1 Listiny je nepřípustné, aby ustanovení §706 odst. 1 o.z. (upravující institut přechodu nájmu, který je svým charakterem nájmem vnuceným, neboť omezuje pronajímatele ve prospěch taxativně určeného okruhu osob, jež odvozují své bydlení od práva nájmu zemřelého nájemce, v právu po smrti dosavadního nájemce byt volně pronajmout) poskytovalo ochranu zde vyjmenovaným příbuzným nájemníka, kteří tuto výjimečnou možnost využijí v rozporu s úzce vymezeným účelem tohoto ustanovení. Soudy jsou ústavně zavázány pečlivě prověřovat, zda osoba tvrdící splnění obou podmínek přechodu nájmu nezneužívá zákon na újmu vlastníka (srov. nález IV. ÚS 8/05 ze dne 1. 6. 2005). Pokud tedy v projednávaném případě soudy na základě podrobně provedeného dokazování dospěly k závěru o neprokázání podmínky neexistence vlastního bytu, není Ústavní soud oprávněn tento jejich závěr přehodnocovat, když současně nezjistil, že by byl projevem nepřípustné libovůle v rozhodování.
Vzhledem k výše uvedenému nemohl mít ani postup soudu při jednání dne 31. 5. 2004, kdy nebylo umožněno stěžovateli vyjádřit se k evidenčním listům z 29. 6. 1964 a 27. 4. 1994, vliv na spravedlnost řízení jako celku. Uvedené důkazy se totiž vztahovaly k první zákonné podmínce stanovené pro přechod nájmu bytu - vedení společné domácnosti, kterou se odvolací soud s ohledem na nesplnění druhé podmínky nezabýval. Z těchto důkazů tedy vůbec nevycházel a nehodnotil je. Pro posouzení dané problematiky nebyly ani klíčové.
Ústavní soud tedy neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2006
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu