ECLI:CZ:US:2006:2.US.7.06
sp. zn. II. ÚS 7/06
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 2. března 2006 v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudkyň Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky B. B., zastoupené JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Mansfeldova 792/3, P. O. Box 41, Praha, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2005, č. j. 35 Co 403/2005 - 44, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas zaslanou ústavní stížností splňující i ostatní náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozsudku, neboť se domnívá, že postupem obecného soudu byla porušena její základní práva a svobody garantované ustanovením čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Výše citovaným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 6. 2005, č. j. 23 C 171/2004 - 33, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelky, kterou se domáhala po vedlejším účastníku (žalovaná Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti ČR) zaplatit jí částky 2.150 Kč a 9.480 Kč, a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Stěžovatelka v podané ústavní stížnosti namítala, že odvolací soud nesplnil svou přezkumnou povinnost, čímž porušil její základní práva garantovaná ústavním pořádkem. Porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy stěžovatelka spatřuje v tom, že soud ji odkázal na postup dle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, který je z jejího pohledu nerealizovatelný. Dále je stěžovatelka toho názoru, že tím, že odvolací soud neposkytl soudní ochranu jejímu uplatněnému nároku na přiměřenou náhradu a odepřel jí i přiznat náhradu škody způsobené jí nezákonným rozhodnutím, resp. nesprávným úředním postupem, porušil ustanovení čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny. Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud v záhlaví citovaný rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka byla rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích ze dne 23. 2. 1977, sp. zn. 2 T 26/77, odsouzena za trestný čin maření dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, který jí byl podmíněně odložen, a dále k propadnutí věcí zabavených při domovní prohlídce. Citovaný rozsudek, jakož i další rozhodnutí na něj obsahově navazující, byl zrušen usnesením Okresního soudu v Prachaticích ze dne 26. 10. 1990, sp. zn. 7 Rt 513/1990, a trestní stíhání stěžovatelky bylo zastaveno, neboť soud shledal, že stěžovatelka je účastna soudní rehabilitace podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. Usnesením Okresního soudu v Prachaticích ze dne 8. 4. 2004, sp. zn. 7 Nt 401/2004, byla zamítnuta žádost stěžovatelky, aby jí byly navráceny věci propadnuvší státu na základě výše citovaného trestního rozsudku z roku 1977, s tím, že tyto věci již vydat nelze, neboť byly zničeny. Jak dále Ústavní soud zjistil, soud I. stupně v novém řízení zamítl žalobu stěžovatelky s odkazem na ustanovení §1 odst. 1, odst. 2 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon č. 58/1969 Sb."), §23 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci (dále jen "zákon č. 119/1990 Sb."), a §1 odst. 2, §5 odst. 1, odst. 19 a odst. 20 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen "zákon č. 87/1991 Sb."), s tím, že stěžovatelce nevznikl nárok na náhradu škody podle zákona č. 58/1969 Sb. Prvostupňový soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že stěžovatelka měla právo domáhat se svého nároku vyplývajícího ze zrušeného výroku o trestu propadnutí věci na základě speciálních ustanovení (§23 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. ve spojení s příslušnými ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb.), a pokud tak neučinila ve lhůtách stanovených těmito zákony, její nárok tak zanikl v důsledku prekluze. Odvolací soud se s těmito závěry soudu I. stupně ztotožnil, přičemž doplnil, že ustanovení §13 zákona č. 87/1991 Sb. nedopadá na tento případ, neboť v konkrétní věci se jedná o jednotlivé věci odňaté stěžovatelce v rámci výkonu trestu propadnutí věci nikoli o nemovitost či celý majetek, jak to předvídá citované ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. Ústavní soud dále zjistil, že odvolací soud posoudil nárok stěžovatelky na náhradu nákladů jejího právního zastoupení v trestním řízení v roce 2004 dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, přičemž soud shledal, že nedošlo ke splnění zákonných podmínek předvídaných pro vznik škody. Odvolací soud se proto ztotožnil také se závěry soudu I. stupně v tom, že stěžovatelce nárok na náhradu nákladů právního zastoupení v řízení o vrácení věcí vůči vedlejšímu účastníku nevznikl.
Ústavní soud po provedeném řízení dospěl k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelky je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Ústavní soud dále uvádí, že není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého práva", přičemž tak může činit pouze tehdy, shledá-li současně i porušení některých ústavních kautel. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má nesprávná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. III. ÚS 321/03).
Vzhledem k tomu, že námitky stěžovatelky se týkají především aplikace a interpretace výše zmiňovaných zákonných ustanovení, resp. právních předpisů, hodnotil Ústavní soud s ohledem na výše uvedené, zda odvolací soud v řízení svévolně neaplikoval normy "jednoduchého práva" bez rozumného odůvodnění či propojení s jakýmkoliv ústavně chráněným účelem, resp. zda právní závěry jím učiněné nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud shledal, že v postupu obecného soudu nelze spatřovat porušení zákonných ustanovení promítající se do roviny protiústavnosti. Odvolací soud interpretoval a aplikoval zákonná ustanovení dotčených právních předpisů jakož i procesní ustanovení občanského soudního řádu ústavněprávně konformním způsobem, když potvrdil rozhodnutí soudu I. stupně s tím, že se ztotožnil s jeho závěry stran zamítnutí žaloby stěžovatelky. Postupu odvolacího soudu v tomto případě nelze z ústavního pohledu nic vytknout.
Ústavní soud k tomu dodává, že zákonodárce v zákoně č. 87/1991 Sb. (§13), který byl oním speciálním zákonem, na který odkazoval v §23 odst. 2 zákon č. 119/1990 Sb., úmyslně, tj. vědomě a zamýšleně, vytvořil mezeru v podobě absence poskytování finanční náhrady za jednotlivé propadlé věci. To dokládá jak důvodová zpráva k zákonu č. 87/1991 Sb., tak rozprava vedená na společné schůzi Sněmovny lidu a Sněmovny národů Federálního shromáždění ČSFR z února 1991. Je-li vůle zákonodárce ověřitelná, tak jako v tomto případě, a je-li takto vědomě a zamýšleně vytvořená mezera v zákoně ústavně akceptovatelná, což osvědčuje stabilní judikatura Ústavní soudu (např. rozhodnutí ve věci sp. zn. II. ÚS 192/97, I. ÚS 246/98, IV. ÚS 324/99) a stejně tak i judikatura obecných soudů (např. rozhodnutí NS ČR sp. zn. 2 Cdon 611/97, in: Soudní judikatura, roč. 1999, číslo 8, str. 281 nebo rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 10. 1993, sp. zn. 9 Co 280/93, in: Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek NS ČR, roč. 1994, č. 6 - 7, str. 232), je třeba ji respektovat. Z tohoto důvodu nelze takový tvrzený nárok založit či "rekonstruovat" zahájením jiného řízení (trestního), resp. rozhodnutím v něm, kterýžto způsob zvolila stěžovatelka v daném případě.
Z výše uvedeného je zřejmé, že v postupu odvolacího soudu nelze spatřovat projev libovůle, neboť aplikace i interpretace právních norem měla racionální podklad. Proto také Ústavní soud nepřisvědčil tvrzení stěžovatelky o zásahu do jejího základního práva na spravedlivé soudní řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy či do jejího práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny.
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. března 2006
Jiří Nykodým
předseda senátu