ECLI:CZ:US:2006:2.US.700.06
sp. zn. II. ÚS 700/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 7. listopadu 2006 v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudkyň Dagmar Lastovecké a Elišky Wagnerové (soudkyně zpravodajka) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti J. T., zastoupeného Mgr. Alenou Chaloupkovou, advokátkou se sídlem v Plzni, K Merfánům 47, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. 56 Co 533/2005, a proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 8. 7. 2005, č. j. 16 C 109/2005-87, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel žádal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí vydaných ve sporu o zaplacení 4.942,- Kč s příslušenstvím, a tvrdil, že jejich vydáním bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces, garantované čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"). Dále stěžovatel tvrdil, že porušeno bylo i jeho vlastnické právo garantované čl. 11 Listiny. Porušen měl být i čl. 1 a čl. 4 odst. 4 Listiny. Ústavní stížnost byla podána včas (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále "zákon o Ústavním soudu") a splňovala i ostatní podmínky a formální náležitosti předepsané zákonem. Proto mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že obecné soudy ve sporu o vrácení přeplatku (na placených zálohách za služby spojené s užíváním bytu za období od 1. 1. do 31. 12. 1998) jednak nesprávně posoudily okamžik počátku běhu promlčecí doby a jednak neodmítly námitku promlčení, ačkoli byla vznesena v rozporu s dobrými mravy, což odporuje nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95 (in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, dále "Sb. n. u.", sv. 7, str. 45). O vlastníkovi se stěžovatel dověděl až z usnesení Policie ČR, které mu bylo doručeno 6. 5. 2004. Mezi účastníky byla nerovnost, neboť první žalovaná znala pravou povahu právního stavu (čl. 37 odst. 3 Listiny). Stěžovatel žalobou požadoval vrácení přeplatku po dvou v úvahu přicházejících správcovských společnostech. Majitelem bytového domu (a tedy pronajímatelem bytu) byla době vzniku přeplatku Škoda, a. s., která měla povinnost přeplatek vrátit (§696 občanského zákoníku ve spojení s ust. §11 odst. 10 vyhl. č. 176/1993 Sb. v tehdy pl. znění). První žalovaná jednala dle mandátní smlouvy jménem pronajímatelky, a tedy právě jí vznikla povinnost vrátit přeplatek. Stěžovatel nesouhlasil s tím, že žalobu mohl podat dříve, neboť rozsudek, jímž bylo pravomocně určeno vlastnictví domu mu nebyl doručen a nebyl "nijak zveřejněn", a navíc ve věci bylo podáno dovolání, a nikdo z nájemníků nemohl vědět, kdo je vlastníkem. První žalovaná správcovská společnost navíc dne 19. 8. 1997 protiprávně vnikla do prostor druhé žalované společnosti a zabavila jí veškeré účetnictví. Proto bylo možno na straně první žalované dovodit odpovědnost za škodu, resp. v případě bezdůvodného obohacení by šlo o obohacení získané v nepřímém úmyslu. Běh promlčení nemůže nastat dříve, než se věřitel dozví, kdo je dlužníkem. Garantuje-li Listina právo každého obrátit se na soud, pak nelze pominout, že věřitel nemůže podat žalobu, když neví a objektivně ani nemohl vědět, kdo je dlužníkem. Námitka zachování právní jistoty zde neobstojí Navíc ani erudovaní odborníci (soudci soudů prvního a druhého stupně) se neshodli v tom, kdo byl ve sporu pasivně legitimován. Povinnost uhradit první žalované náklady řízení byla proto stěžovateli uložena v rozporu s dobrými mravy.
Z rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 8. 7. 2005, č. j. 16 C 109/2005-87, Ústavní soud zjistil, že okresní soud zamítl stěžovatelovu žalobu v části směřující vůči první žalované správcovské společnosti, a vyhověl části žaloby směřující vůči druhé žalované správcovské společnosti, a uložil jí povinnost zaplatit stěžovateli 4.942,- Kč s příslušenstvím. O náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že stěžovateli má jeho náklady zaplatit druhá žalovaná, a naopak, že stěžovatel má na náhradě nákladů řízení zaplatit první žalované částku 5.355,- Kč. Soud dospěl k závěru, že první žalovaná není pasivně legitimována, neboť v předmětné době nevykonávala správu bytového fondu.
Tento rozsudek v jeho zamítavé části napadl stěžovatel odvoláním, v němž argumentoval obdobně jako v ústavní stížnosti, a nadto upozornil, že rozsudek pro něj nemá žádný význam, neboť druhá žalovaná, vůči níž uspěl, nevykonává žádnou činnost a je v platební neschopnosti, kterou vyvolala první žalovaná zabavením účetních dokladů. V situaci, kdy nevěděl, kdo je smluvním partnerem, bylo logické, že žaloval i první žalovanou. Proto je nesprávné, aby byl povinen zaplatit první žalované náhradu nákladů řízení.
Z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. 56 Co 533/2005, Ústavní soud zjistil, že krajský soud vytkl okresnímu soudu, že se nezabýval námitkou promlčení, nicméně rozsudek okresního soudu v napadených výrocích potvrdil, neboť stěžovatelův nárok vůči první žalované byl promlčen.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu), resp. některé z ústavních kautel. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy svévolně neaplikovaly jednoduché právo (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 321/03 , Sb. n. u., sv. 33, str. 371, 374-375).
Krajský soud konstatoval (srov. rozsudek Krajského soudu v Plzni, str. 4, odst. 1), že stěžovatel již v roce 1999 věděl, kdo vystupuje jako pronajímatel a kdo jako správce. Vyúčtování služeb bylo stěžovateli zasláno druhou žalovanou. Stalo se tak v červnu 1999 (srov. citovaný rozsudek, str. 3 odst. 3), a od tohoto okamžiku je potřeba odvíjet počátek běhu promlčecí doby. Stěžovatel podal předmětnou žalobu dne 18. 2. 2005, a tříletá promlčecí doba tak uplynula, ať už by titulem jeho nároku byla náhrada škody, povinnost vydat bezdůvodné obohacení, nebo splnění povinnosti uložené právním předpisem a smlouvou. Krajský soud, z hlediska případné povinnosti k náhradě škody, upozornil, že stěžovatel svá tvrzení vymezil v žalobě, v průběhu řízení je neměnil, a za tímto účelem nebyla soudem prvního stupně připuštěna změna žaloby. Objektivní promlčecí lhůta skončila nejpozději v červnu 2002 "přičemž pokud uplynula alespoň jedna z promlčecích dob (objektivní či subjektivní)... nelze právo přiznat" (srov. cit. rozsudek Krajského soudu v Plzni, str. 4 nahoře). Odvolací soud se neztotožnil s tím, že by se jednalo o úmyslné bezdůvodné obohacení na straně první žalované.
Ústavní soud nepovažuje způsob, jímž krajský soud vyložil institut promlčení, za rozporný se stěžovatelem výše citovaným nálezem Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 309/95 (obdobně srov. i nález ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, dostupný na www.judikatura.cz nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, dostupný na www.nsoud.cz/rozhod.php).
Potvrzení výroku o náhradě nákladů řízení odůvodnil krajský soud tak, že na straně stěžovatele nebyly zjištěny poměry, které by vynucovaly aplikaci ust. §150 o. s. ř. První žalované nebylo možno podle krajského soudu přičítat k tíži, že druhá žalovaná, vůči níž byl stěžovatel úspěšným, nebude dle tvrzení stěžovatele schopna soudem uloženou povinnost splnit. Ústavní soud v takovém postupu neshledává extrémní vybočení z mezí ústavnosti, které by vyžadovalo jeho zásah.
Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích porušení stěžovatelových základních práv, jak tvrdil v ústavní stížnosti. Proto senát Ústavního soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 7. listopadu 2006
Jiří Nykodým
předseda senátu