ECLI:CZ:US:2006:2.US.731.05
sp. zn. II. ÚS 731/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. A. D., právně zastoupeného JUDr. Juditou Jakubčíkovou, advokátkou se sídlem Krameriova 139, Klatovy, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 10. 2005, sp. zn. 15 Co 356/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Plzni, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. 3 C 24/2002, kterým bylo vypořádáno společné jmění manželů. Tvrdí, že jím byl porušen čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 90, čl. 95 a čl. 96 Ústavy ČR.
Ústavní soud nejprve zkoumal, zda podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti a předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že se jedná o návrh nepřípustný.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že odvolací soud v poučení pouze konstatoval, že proti rozsudku není další řádný opravný prostředek přípustný. Přes tuto skutečnost podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání. Protože však neví, zda nebude dovolání odmítnuto, podává v zákonné lhůtě i ústavní stížnost.
Dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Při interpretaci uvedeného ustanovení je třeba vycházet z toho, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR představuje zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv a svobod, ve vztahu subsidiarity. Jak totiž konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 13. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS 117/2000 (publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 19, č. 111), ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice; Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanizmus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. K základním zásadám, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří proto zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti, i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací změnil rozsudek soudu I. stupně. Ve vztahu k tomuto rozsudku je třeba konstatovat, že poučení v něm obsažené je z hlediska poučovací povinnosti soudů nedostatečné (§240 odst. 3 o. s. ř.).
Proti měnícímu rozsudku soudu I. stupně ve věci samé lze podat dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Zda se jedná o změnu rozsudku posuzuje dovolací soud podle jeho obsahu, nikoli pouze podle formulace výroku odvolacího soudu. V případě, že dovolací soud dospěje k závěru, že se o měnící rozsudek soudu I. stupně jedná, dovolání proti němu je přípustné přímo ze zákona. V případě, že by některý z výroků odvolacího posoudil dovolací soud opačně, tedy jako potvrzující rozsudek soudu I. stupně, bylo by proti němu možné podat dovolání podle §237 odst. 1 písm. c), za podmínek v něm uvedených.
U mimořádného opravného prostředku, který může orgán, jenž o něm rozhoduje, odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, není v době jeho podání zřejmé, zda je či není přípustný, a tedy zda se skutečně jedná o procesní prostředek ochrany práv stěžovatele. Vzhledem k této okolnosti zákon netrvá na tom, aby stěžovatel takový mimořádný opravný prostředek před podáním ústavní stížnosti uplatnil. Na straně druhé lze takový mimořádný prostředek uplatnit, aniž by tím byla ohrožena možnost posléze podat ústavní stížnost, neboť jestliže orgán, jenž o něm rozhoduje, jej odmítne z důvodů závisejících na jeho uvážení, má stěžovatel otevřenou lhůtu pro podání ústavní stížnosti (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Podmínkou tedy je pouze to, aby mimořádný opravný prostředek příslušný subjekt uplatnil řádně.
Jak bylo výše uvedeno, stěžovatel podal dovolání, jehož přípustnost může záviset na tom, zda dovoláním napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, což představuje mimořádný opravný prostředek ve smyslu §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Jestliže pak podal ústavní stížnost souběžně s takovýmto mimořádným prostředkem, a tedy před obecnými soudy probíhá příslušné řízení, v jehož rámci se může domáhat ochrany (i) svých ústavně zaručených práv a svobod, není důvodu pro to, aby Ústavní soud - v rozporu s výše popsaným principem subsidiarity, jakož i minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci (zde obecných soudů) - do doby, než toto řízení bude ukončeno, ve věci (paralelně) rozhodoval, není ani důvodu pro to, aby Ústavní soud vyčkával se svým rozhodnutím až do vydání rozhodnutí orgánu, jenž o daném mimořádném prostředku rozhodoval, neboť stěžovatel nebyl nucen podávat ústavní stížnost, když tak může učinit až po doručení rozhodnutí o daném mimořádném opravném prostředku (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. března 2006
Dagmar Lastovecká
soudce zpravodaj