ECLI:CZ:US:2006:2.US.80.06
sp. zn. II. ÚS 80/06
Usnesení
II. ÚS 80/06
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele B. H., právně zastoupeného JUDr. Richardem Šenderou, advokátem se sídlem K. H. Borovského 63, Sokolov, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. 1 Co 168/2005, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 37 C 69/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s odkazem na porušení čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem částečně vyhověl žalobě stěžovatele na ochranu osobnosti a určil, že stěžovatel byl neoprávněně evidován v materiálech bývalé Stb jako osoba uvedená v §2 odst. 1 písm. b) zákona č. 451/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Zamítl však žalobu na uložení povinnosti ČR - Ministerstvu vnitra zaplatit částku 5 mil. Kč pro zmírnění škody způsobené stěžovateli nepravdivou evidencí a výstupem z ní formou lustračního osvědčení. O nákladech řízení soud I. stupně rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu. Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu I. stupně v napadeném zamítavém výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení.
Ústavní soud nejprve zkoumal, zda podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti a předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že se jedná o návrh nepřípustný.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že podal proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, a ústavní stížnost podal současně proto, že si není jist tím, zda podané dovolání, jehož přípustnost v tomto případě závisí na uvážení dovolacího soudu, bylo nutné podávat z důvodů vyčerpání všech procesních prostředků.
Dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Při interpretaci uvedeného ustanovení je třeba vycházet z toho, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR představuje zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv a svobod, ve vztahu subsidiarity. Jak totiž konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 13. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS 117/2000 (publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 19, č. 111), ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice; Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanizmus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. K základním zásadám, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří proto zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti, i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
U mimořádného opravného prostředku, který může orgán, jenž o něm rozhoduje, odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, není v době jeho podání zřejmé, zda je či není přípustný, a tedy zda se skutečně jedná o procesní prostředek ochrany práv stěžovatele. Vzhledem k této okolnosti zákon netrvá na tom, aby stěžovatel takový mimořádný opravný prostředek před podáním ústavní stížnosti uplatnil. Na straně druhé lze takový mimořádný opravný prostředek uplatnit, aniž by tím byla ohrožena možnost posléze podat ústavní stížnost, neboť jestliže orgán, jenž o něm rozhoduje, jej odmítne z důvodů závisejících na jeho uvážení, má stěžovatel otevřenou lhůtu pro podání ústavní stížnosti (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Podmínkou tedy je pouze to, aby mimořádný opravný prostředek příslušný subjekt uplatnil řádně.
Jak bylo výše uvedeno, stěžovatel podal dovolání, jehož přípustnost může záviset na tom, zda dovoláním napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, což představuje mimořádný opravný prostředek ve smyslu §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Jestliže stěžovatel podal ústavní stížnost souběžně s takovýmto mimořádným prostředkem, a tedy před obecnými soudy probíhá příslušné řízení, v jehož rámci se může domáhat ochrany (i) svých ústavně zaručených práv a svobod, není důvodu, aby Ústavní soud - v rozporu s výše popsaným principem subsidiarity, jakož i minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci (zde obecných soudů) - do doby, než toto řízení bude ukončeno, ve věci (paralelně) rozhodoval, není ani důvodu pro to, aby Ústavní soud vyčkával se svým rozhodnutím až do vydání rozhodnutí orgánu, jenž o daném mimořádném prostředku rozhodoval, neboť stěžovatel nebyl nucen podávat ústavní stížnost, když tak může učinit až po doručení rozhodnutí o daném mimořádném opravném prostředku (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Pro úplnost Ústavní soud podotýká, že pokud by ústavní stížnost neodmítl ze shora uvedeného důvodu, musel by ji odmítnout jako opožděnou, neboť zjistil, že rozsudek odvolacího soudu byl právní zástupkyni stěžovatele doručen dne 14. 12. 2005 a posledním dnem lhůty pro podání ústavní stížnosti tak byla neděle 12. 2. 2006. Stěžovatel měl tedy ústavní stížnost podat nejpozději následující pracovní den, tj. v pondělí 13. 2. 2006. Podle podacího razítka však podal ústavní stížnost k poštovní přepravě až dne 14. 2. 2006, tedy jeden po lhůtě stanovené zákonem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2006
Dagmar Lastovecká
soudce zpravodaj