ECLI:CZ:US:2006:2.US.9.06
sp. zn. II. ÚS 9/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. S. M., zastoupeného Mgr. Petrem Navrátilem, advokátem, se sídlem v Jihlavě, Královský Vršek 25, směřující proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. října 2005, č. j. 15 Co 652/2005-31, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích. Tímto rozhodnutím bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Táboře ze dne 11. května 2005, č. j. 9 Nc 4040/2002-18, jímž byla zastavena exekuce na majetek povinného a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Současně byla povinnému stanovena povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi (stěžovateli) náhradu nákladů řízení ve výši 3.257,80 Kč do tří dnů od právní moci usnesení. Soud prvního stupně zastavil řízení na návrh oprávněného, který uvedl, že v průběhu exekučního řízení nebyl dle sdělení exekutora zjištěn postižitelný majetek. Ohledně náhrady nákladů soudního exekutora konstatoval, že sice podle §89 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekuční řád"), dojde-li k zastavení exekuce, může soud uložit oprávněnému, aby nahradil náklady exekuce, avšak tato povinnost se omezuje pouze na případy, kdy je řízení zastaveno z důvodu procesního zavinění oprávněného. V daném případě však řízení z tohoto důvodu nebylo zastaveno, proto byla tato povinnost stanovena v souladu s §87 odst. 3 exekučního řádu povinnému.
Krajský soud v Českých Budějovicích se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně a jeho argumentaci dále rozvedl. Vyšel z toho, že §89 exekučního řádu je speciálním ustanovením k §87 exekučního řádu, neboť připouští výjimku ze zásady, že náklady exekuce hradí vždy a za všech okolností pouze povinný. Znění uvedeného paragrafu stanovuje soudu možnost a nikoliv povinnost při zastavení exekuce rozhodnout tak, že náklady exekuce hradí oprávněný. Vzhledem k tomu, že exekuční řád nestanovuje žádné podrobnosti, v jakém případě se má tato možnost využít, je na místě aplikace §271 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), který upravuje postup v případě zastavení exekuce. Toto ustanovení stojí na principu procesního zavinění. Podle ustáleného výkladu lze o procesním zavinění oprávněného uvažovat tam, kde nezachoval při podání návrhu na exekuci nebo při jejím provádění potřebnou míru pečlivosti a kde proto přistoupil bezdůvodně k vymáhání plnění povinnosti, případně v exekučním řízení bezdůvodně pokračoval. Odvolací soud si je vědom nejednotnosti v posuzování této otázky, ale vyslovil přesvědčení o správnosti jeho závěru, které podpořil i připravovaným sjednocovacím stanoviskem Nejvyššího soudu ČR. Nelze-li tedy oprávněnému přičítat zavinění, že exekuce byla zastavena proto, že u povinného nebyl zjištěn postižitelný majetek, nelze oprávněnému uložit povinnost k náhradě nákladů exekuce.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení čl. 9 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"; zákaz nucených prací), čl. 11 odst. 1 Listiny (ochrana vlastnictví), a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR (vázanost soudce zákonem a mezinárodní smlouvou). Stěžovatel nejprve zrekapituloval průběh dosavadního řízení a odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Za zásadní považuje skutečnost, že exekutor musí nést náklady exekuce v případě, kdy dojde k zastavení exekuce z důvodu nedostatku majetku na straně povinného a soud stanoví povinnost nahradit náklady exekuce povinnému. Aplikace §271 o. s. ř. se zde stěžovateli jeví jako naprosto nepřiměřená. Argumentem a contrario by bylo možné dovodit, že zavinění za zastavení exekuce lze v tomto případě přičítat exekutorovi, a proto ten musí nést náklady exekuce. Takový závěr však není správný, neboť soudní exekutor rovněž zastavení řízení nezavinil, když řádně vedl exekuci a vyčerpal všechny zákonné prostředky k tomu, aby pohledávku oprávněného uspokojil. Podle názoru stěžovatele je spravedlivé, aby na oprávněného, pokud má možnost volby (v daném případě mezi výkonem rozhodnutí prováděným soudem a exekutorem), byla přenesena i odpovědnost za to, že na jeho návrh nařízená exekuce bude bezvýsledná. Oprávněný totiž zcela dobrovolně vstupuje do vztahu se soudním exekutorem, který je povinen v rámci exekučního řízení provést šetření o majetku povinného a případně též realizovat exekuci ohledně zjištěného majetku. Tato činnost exekutora je na rozdíl od činnosti soudu výkonem jeho práva ve smyslu čl. 26 Listiny podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost. V této rovině je tedy vztah mezi oprávněným a exekutorem vztahem dvou soukromých subjektů, ve kterém jeden od druhého objednává určitou službu, jejíž provedení druhý v podstatě nemůže odmítnout. Pokud je exekuce bezvýsledná, neboť v průběhu řízení exekutor zjistí, že povinný nemá žádný exekucí postižitelný majetek, dostává se exekutor ve vztahu k oprávněnému do značně nerovného postavení. Zatímco oprávněnému je poskytnuta služba, minimálně ohledně zjištění majetku povinného, soudnímu exekutorovi zůstává pohledávka náhrady nákladů za povinným, proti němuž je exekuční řízení zastavováno. Výklad §89 exekučního řádu, jehož výsledkem je založení takové nerovnosti, považuje stěžovatel za chybný a ústavně nekonformní. Neústavnost napadených rozhodnutí spatřuje stěžovatel především v jejich rozporu s čl. 9 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny. Soudní exekutor je totiž povinen nařízenou exekuci provést bez ohledu na svou vůli. Jestliže je mu tato povinnost uložena zákonem a v konečném důsledku veškerou činnost provádí rozhodnutím soudu fakticky bez odměny, je tak podroben nucené práci. Navíc musí ze svého vlastního majetku hradit i hotové výdaje exekuce, které mu nebudou uhrazeny, čímž je prolomena ochrana jeho vlastnického práva, protože majetek je mu v důsledku uložené povinnosti zmenšován. Ustanovení §3 odst. 2 exekučního řádu pak dále stanoví, že činnost exekutora je neslučitelná s jinou výdělečnou činností s výjimkou správy vlastního majetku. V hypotetickém případě, kdy by byl nucen soudní exekutor vykonávat exekuční činnost bez úplaty a neměl by příjem ze správy vlastního majetku, by se exekutor ocitl zcela bez příjmů.
Ústavní soud předmětnou stížnost přezkoumal z hlediska porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, protože pouze z tohoto pohledu je oprávněn k přezkumu rozhodnutí obecných soudů a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
K postavení exekutora a jeho nárokům na úhradu nákladů exekučního řízení se Ústavní soud vyjádřil v celé řadě svých rozhodnutí. V usnesení, sp. zn. II. ÚS 150/04, v obdobné věci Ústavní soud konstatoval: "Exekutor vystupuje při své činnosti v postavení podnikatele podle obchodního zákoníku. Podnikáním se rozumí činnost, prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost, za účelem dosažení zisku. Z této definice vyplývá základní charakteristika postavení podnikatele - soustavná činnost prováděná za účelem dosažení zisku a ve vztahu k oprávněnému na vlastní riziko. Je třeba zdůraznit, že exekutor jako podnikatel má z úspěšného provedení exekuce zisk (odměnu), ale současně nese i riziko spočívající v tom, že majetek povinného nebude dostačovat k uspokojení oprávněného, ale i nákladů exekuce. Toto riziko nelze bezdůvodně přenášet na osobu oprávněnou."
Tento názor o postavení soudního exekutora jako podnikatele byl doplněn v dalších rozhodnutích Ústavního soudu (např. sp. zn. II. ÚS 294/05). Vzhledem k tomu, že funkce exekutora má rysy výkonu veřejnoprávní funkce - úkony exekutora v exekučním řízení se považují za úkony soudu, exekutora provedením exekuce pověřuje soud (§28 exekučního řádu) a exekutor nemůže toto pověření k provedení exekuce odmítnout (exekutor je vyloučen z provedení exekuce pouze za podmínek uvedených v §29 exekučního řádu) - nelze než konstatovat, že exekutor má právo na uhrazení odměny v plné či alespoň v poměrné výši za jím vykonanou práci. Ústavní soud však v daných souvislostech nemohl rovněž nepřihlédnout k tomu, že podle §90 odst. 3 exekučního řádu má exekutor právo požadovat od oprávněného přiměřenou zálohu na náklady exekuce, jejíž výše je podrobněji upravena v §12 vyhl. Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem. V daném případě oprávněný složil zálohu na náklady exekuce, která odpovídala výši odměny exekutora vyčíslené exekutorem soudu. Jinými slovy, exekutor nezůstal zcela bez náhrady nákladů řízení. Je třeba vidět i tu skutečnost, že pokud by oprávněný zálohu neuhradil, může exekutor podle §30 písm. b) exekučního řádu odmítnout provést požadovaný úkon. Nadto podle §55 odst. 2 exekučního řádu platí, že nesloží-li oprávněný ve lhůtě určené exekutorem přiměřenou zálohu na náklady exekuce, soud na návrh exekutora exekuci zastaví.
Samotná skutečnost, že v konečném důsledku může nastat stav, kdy nebudou uspokojeny všechny nároky exekutora, není protiústavní. Toto riziko, které exekutor nese, je odůvodněno a do značné míry kompenzováno jeho v podstatě monopolním postavením při provádění exekucí. Ústavní soud se v této souvislosti opírá o rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (Van der Mussele proti Belgii), v němž bylo zdůrazněno, že rizika podstupovaná v souvislosti s výkonem určité profese (v citované věci advokáta), kam spadá i riziko neuhrazení odměny za odvedenou práci, jsou vyvažována výhodami souvisejícími s touto profesí (v citované věci profesní monopol v obhajovaní a zastupování). Tyto závěry lze bez dalšího vztáhnout i na činnost a postavení exekutora.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti, Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 2. března 2006
Stanislav Balík
předseda senátu