ECLI:CZ:US:2006:3.US.102.06
sp. zn. III. ÚS 102/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky H. Š., zastoupené JUDr. Janou Toušovou, PhD., advokátkou se sídlem v Klatovech 1, Randova 204/1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2005, č. j. 26 Cdo 975/2005-138, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 11. 2004, č. j. 19 Co 262/2003-113, a rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 22. 5. 2003, č. j. 6 C 214/2001-91, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, neboť se cítí být dotčena ve svých ústavně zaručených základních právech, jež se podle jejího názoru podávají z čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"). Obecné soudy jí způsobily "újmu na jejích právech pro uplatňování jejích základních práv a svobod", uvádí v ústavní stížnosti, a nedbaly, že "při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu". "Postup" žalovaného (bývalého manžela) v občanskoprávním sporu, v němž vystupovala jako (neúspěšná) žalobkyně, "jemuž se dostalo ze strany soudů ochrany", je podle jejího názoru "klasickým případem zneužití jeho práva", což pokládá za nepřípustné. Stěžovatelka je přesvědčena, že soud v jejím případě nepostupoval v duchu ústavnosti jako nezávislý a nestranný, když jí neposkytl ochranu, kterou předpokládá čl. 36 Listiny.
Napadeným rozsudkem soud prvního stupně (výrokem I.) zrušil právo společného nájmu bytu a určil, že jej bude dále jako nájemce užívat žalovaný, výrokem II. uložil stěžovatelce povinnost byt vyklidit a vyklizený žalovanému odevzdat do patnácti dnů ode dne, ke kterému jí bude zajištěno náhradní ubytování, výrokem III. uložil žalovanému zaplatit stěžovatelce 8.218,20 Kč s příslušenstvím z titulu jeho účasti na stěžovatelkou hrazeném nájemném a výrokem IV. zamítl žalobu, aby žalovaný z tohoto důvodu zaplatil stěžovatelce dalších 44.537,80 Kč s příslušenstvím; posledním výrokem (V.) pak soud rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Při rozhodování o zrušení práva společného nájmu bytu podle §705 odst. 1 a 3 obč. zák. pokládal soud za určující, že stěžovatelka dlouhodobě bydlí a pracuje v jiném místě (Klatovech), kde má rovněž zajištěno bydlení, a byt navštěvuje ojediněle, zatímco žalovaný v místě pracuje i bydlí, však v podnájmu, neboť jeho vztahy ke zletilým dcerám, které fakticky byt užívají, jeho bydlení v něm neumožňují. Ve vazbě na tato zjištění dospěl soud nejen k určení žalovaného jako budoucího samostatného nositele práva nájmu, nýbrž i k závěru, že stěžovatelce lze uložit povinnost k vyklizení bytu podmíněně jen zajištěním náhradního ubytování. Žalobu na peněžité plnění (podíl žalovaného na stěžovatelkou placeném nájemném) uznal soud za důvodnou zčásti, v poměru podlahové plochy místnosti, v níž má uskladněny věci, ku celkové ploše dotčeného bytu.
K odvolání stěžovatelky odvolací soud tento rozsudek potvrdil (odvolací řízení ohledně výroku, jímž jí bylo přiznáno peněžité plnění, ku zpětvzetí odvolání zastavil), a o stěžovatelčině následném dovolání proti rozsudku odvolacího soudu rozhodl dovolací soud též napadeným usnesením tak, že je podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) odmítl, když uzavřel, že jím nebyla otevřena právní otázka zásadního významu.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti a není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.
Z hlediska skutkových zjištění a úvah při hodnocení důkazů by o nepřípustné ústavněprávní konsekvence - v obecné rovině - mohlo jít až v případě, že soudy zjevně a neodůvodněně vybočily ze standardů dokazování (§120 a násl. o.s.ř.), které jsou v soudní praxi respektovány (a založily tak nepředvídatelnou aplikační libovůli), a rozpor s požadavky ústavnosti (spravedlivého procesu) je dán také tehdy, když odpovídající skutková zjištění řádně (srozumitelně a přesvědčivě) v rozhodnutí nezdůvodnily. Co do hodnocení provedených důkazů platí, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné.
Maje na zřeteli tyto hranice ústavněprávního přezkumu, a vycházeje z obsahu ústavní stížnosti, jež pro něj nenabízí žádná konkrétní hlediska (neobsahuje konkrétní námitky), dospěl Ústavní soud k závěru, že v procesu hodnocení důkazů, vedoucím k závěrům, rozhodným pro výsledek řízení, spatřovat "zjevné vybočení" z obvyklých a rozumných standardů, resp. neodůvodněnou libovůli, zjevně nelze. Skutkové závěry obecné soudy i přiléhavě a dostatečně odůvodnily.
Co do obecnými soudy přijatých právních závěrů platí obdobné.
Pro případy norem s tzv. relativně neurčitým předpokladem (pojmem), jimiž jsou zde rozhodná ustanovení §705 odst. 1, 3 a §712 odst. 3, věty druhé, obč. zák., jejichž výklad je významně situován v rovině soudcovského uvážení, platí, že o protiústavní interpretaci jde teprve tehdy, lze-li mít za to, že podaný právní výklad představuje extrémní rozpor s principy spravedlnosti, vybočuje ze všeobecně (právně) konsensuálních významů nebo je zatížen zjevným faktickým omylem či logickým rozporem, případně k učiněným závěrům postrádá srozumitelná kritéria. Nepostačí, že význam hledisek, jež soud pokládal za výkladově určující, může být hodnocen též odlišně.
Nic takového z rozhodnutí obecných soudů dovodit nelze, a stěžovatelka ani zde konkrétní argument ve prospěch opaku nepředkládá. Právní závěry obecných soudů jsou odůvodněné a okolnosti, jež jsou při rozhodování, kdo z bývalých manželů bude napříště individuálním nájemcem bytu, podle zákona i soudní praxe významné, soudy zohlednily.
To platí i o výroku, jímž obecné soudy zamítly (zčásti) žalobu stěžovatelky o peněžité plnění. Kritérium účasti žalovaného na stěžovatelkou hrazeném nájemném, jež obecné soudy zvolily, není nepřiléhavé.
Odkazy stěžovatelky - bez bližšího zdůvodnění - na čl. 3 odst. 3 a čl. 4 odst. 4 Listiny nejsou akceptovatelné; okolnost, že soud dospěl k závěrům, s nimiž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95). Ústavní stížností navrhovatelka toliko pokračovala v polemice s obecnými soudy, nepřípustně očekávajíc, že Ústavní soud podrobí dosavadní výsledek občanskoprávního sporu dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu.
Je namístě uzavřít, že se stěžovatelce zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý. Stěžovatelka k tomuto výsledku přispěla tím, že konkrétní (odůvodněné) námitky proti napadeným rozhodnutím obecných soudů ani nevznesla.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2006
Jan Musil v. r.
předseda senátu