ECLI:CZ:US:2006:3.US.122.06.1
sp. zn. III. ÚS 122/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 24. října 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti Merci s. r. o., se sídlem Malá Česká 1231, 664 34 Kuřim, právně zastoupené JUDr. Milanem Novákem, advokátem AK se sídlem Dukelská 15, 500 02 Hradec Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 10. 2005 č. j. 30 Ca 200/2005-21, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 16. 1. 2006, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 10. 2005 č. j. 30 Ca 200/2005-21, a to pro porušení čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé, když napadené rozhodnutí je s odkazem na ust. §104 odst. 3 písm. a) zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s.") rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva stěžovatelce poskytoval (ust. §72 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 6. 2003 č. j. 30 Ca 515/2000-39 bylo zrušeno rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 20. 9. 2000 č. j. 3629b/2000/FŘ/130, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobkyně společnosti Merci s. r. o. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") proti rozhodnutí Finančního úřadu Brno - venkov ze dne 7. 3. 2000 č. j. 35838/99/293933/0537, platebního výměru o vyměření spotřební daně podle pomůcek za zdaňovací období srpen 1999 ve výši 22 605,- Kč. Na základě kasační stížnosti žalovaného Finančního ředitelství v Brně byl rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2005 č. j. 6 Afs 23/2003-65, výše uvedený rozsudek Krajského soudu v Brně zrušen pro nepřezkoumatelnost a nesprávné posouzení právní otázky, a věc byla krajskému soudu vrácena k dalšímu řízení. Novým rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 26. 10. 2005 č. j. 30 Ca 200/2005-21, byla žaloba žalobkyně zamítnuta.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka Krajskému soudu v Brně vytýká, že na výzvu k podání daňového přiznání podle ust. §40 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o správě daní a poplatků") je třeba aplikovat ust. §43 cit. zák., a vzhledem k tomu je nutno daňovému subjektu poskytnout nejméně 15denní lhůtu k podání daňového přiznání. Stěžovatelka je dále přesvědčena, že doplnění odvolání podala včas, neboť je podala k poštovní přepravě dříve, než bylo o věci odvolacím soudem rozhodnuto, a odvolací orgán byl povinen se skutečnostmi uvedenými v doplnění odvolání zabývat. Protože tak neučinil, je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti uvádí, že není pravda, že námitka nesplnění zákonných podmínek pro použití kontumačních následků nepodání daňového přiznání při aplikaci ust. §44 zákona o správě daní a poplatků nebyla obsažena v žalobě, když v bodě II. žaloby stěžovatelka uvedla, že správce daně nepostupoval při stanovení daňové povinnosti v souladu s ust. §44 zákona o správě daní a poplatků, že správce daně neměl v době vydání napadených rozhodnutí pomůcky ani jiná zjištění, která by svědčila prokazatelně o tom, že stěžovatelce vznikla v příslušném období daňová povinnost u spotřební daně z lihu, a že správce daně vůbec neměl právo stanovit daň podle pomůcek.
Dále v bodě IV. žaloby stěžovatelka uvedla, že podle ust. §50 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků je odvolací orgán povinen zkoumat dodržení zákonných podmínek pro možnost stanovení daně podle pomůcek, a že ze strany správce daně tyto podmínky nebyly splněny. Kromě toho soud podle stěžovatelky nepřípustně aplikoval retroaktivně procesní předpis - soudní řád správní - když jeho ustanoveními poměřoval splnění procesních povinností v žalobě, která byla u soudu podána v roce 2000, tedy několik let před přijetím soudního řádu správního; koncentrace žalobních bodů (ust. §71 s. ř. s.) a nemožnost přezkoumání správního rozhodnutí mimo žalobní body (ust. §75 odst. 2 věta první s. ř. s.) v této době před přijetím soudního řádu správního neexistovala. Jestliže správce daně vyzval stěžovatelku k podání daňového přiznání a stěžovatelka ve stanovené lhůtě daňové přiznání nepodala, měl správce daně shodně s poučením, které stěžovatelce ve výzvě poskytl, a v souladu s ust. §44 odst. 1 poslední věta zákona o správě daní a poplatků, vycházet z toho, že daňový subjekt vykázal v daňovém přiznání daň ve výši 0 Kč a tuto daň měl vyměřit. Dodatečně vyměřit odchylnou daň pak bylo podle stěžovatelky možné - třeba i za použití pomůcek ve smyslu ust. §44 zákona o správě daní a poplatků - jen při dodržení pravidel dokazování podle §31cit. zákona.
Nezákonně podle stěžovatelky postupoval také odvolací orgán - Finanční ředitelství v Brně, když se vůbec nezabýval tím, co namítala stěžovatelka a co ostatně byl povinen zkoumat z úřední povinnosti, totiž, zda vůbec byly splněny podmínky pro stanovení daně, byť podle pomůcek ve smyslu ust. §44 zákona o správě daní a poplatků. Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti uvádí, že konstatování krajského soudu, že žalobní námitka ohledně námitek v protokole ze dne 24. 5. 2000 je irelevantní, je nedostatečně odůvodněné. Soud ve svém rozhodnutí neuvádí, z jakého důvodu považuje tuto žalobní námitku za irelevantní, a proto je stěžovatelka přesvědčena, že se soud s touto žalobní námitkou řádně nevypořádal.
III.
Pro posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spisy, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 30 Ca 515/2000 a sp. zn. 30 Ca 200/2005.
Napadeným rozsudkem ze dne 26. 10. 2005 č. j. 30 Ca 200/2005-21 rozhodl Krajský soud v Brně poté, co jeho předchozí rozhodnutí bylo Nejvyšším správním soudem zrušeno pro nepřezkoumatelnost a nesprávné posouzení právní otázky, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, v němž byl krajský soud podle ust. §110 odst. 3 s. ř. s. právním názorem Nejvyššího správního soudu vázán.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že není pravda, že námitka nesplnění zákonných podmínek pro použití kontumačních následků nepodání daňového přiznání při aplikaci ust. §44 zákona o správě daní a poplatků nebyla obsažena v žalobě. Dále stěžovatelka namítá, že na výzvu k podání daňového přiznání podle ust. §40 zákona o správě daní a poplatků je třeba aplikovat ust. §43 cit. zák. a vzhledem k tomu je nutno daňovému subjektu poskytnout nejméně 15denní lhůtu k podání daňového přiznání.
Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 21. 7. 2005 č. j. 6 Afs 23/2003-65 přisvědčil námitce stěžovatele Finančního ředitelství v Brně, že Krajský soud v Brně přezkoumal rozhodnutí správce daně nad rámec žalobních bodů, což je podle něj patrné ze žaloby a z odůvodnění napadeného rozhodnutí, neboť v předmětné věci ze žaloby nevyplývá, že by žalobce tvrdil, že při stanovení daně podle pomůcek nebyly splněny zákonné podmínky. Přesto však Nejvyšší správní soud k námitce Finančního ředitelství v Brně Krajskému soudu v Brně vytkl, že nepřezkoumal zákonnost napadeného rozhodnutí k žalobnímu tvrzení, že výzvy k podání daňového přiznání byly správcem daně učiněny v rozporu se zákonem, když nebyly dodrženy procesní náležitosti výzvy stanovené v ust. §43 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků, neboť daňovému subjektu byla stanovena lhůta pouze osm dnů. V návaznosti na uvedené se krajský soud ve svém dalším rozhodnutí uvedenou námitkou zabýval a dospěl k závěru, že v tomto bodě žaloba není důvodná. Krajský soud dovodil, že výzvu podle ust. §40 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků nelze, pokud jde o její náležitosti, a to i včetně lhůty splnění, posuzovat podle ust. §43 zákona o správě daní a poplatků, neboť toto ustanovení upravuje pouze náležitosti výzvy podle ust. §43 odst. 3 cit. zákona. Jelikož ust. §40 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků nestanoví - pokud jde o výzvu k podání daňového přiznání nebo hlášení - žádnou lhůtu, platí ust. §14 odst. 1 cit. zák., které umožňuje správci daně určit lhůtu osmi dnů.
Dle ust. §44 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků, nebylo-li podáno daňové přiznání nebo hlášení, dodatečné daňové přiznání nebo hlášení včas, a to ani po výzvě správce daně, nebo nebyly-li na výzvu ve stanovené lhůtě odstraněny vady, je správce daně oprávněn zjistit základ daně a stanovit daň podle pomůcek, které má k dispozici, anebo které si sám opatří, a to i bez součinnosti s daňovým subjektem. Pokud daňový subjekt nepodá daňové přiznání nebo hlášení ani na výzvu správce daně, je správce daně oprávněn předpokládat, že daňový subjekt vykázal v daňovém přiznání nebo hlášení daň ve výši nula.
Řádně učiněná výzva správce daně k podání daňového přiznání ve smyslu ust. §44 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků je nepochybně součástí komplexu zákonných podmínek pro stanovení daně podle pomůcek.
V předmětné věci byla stěžovatelka správcem daně řádně vyzvána k podání daňového přiznání výzvami vydanými podle ust. §40 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků, a tyto výzvy jí byly řádně doručeny, což stěžovatelka nezpochybňuje. Stěžovatelka však povinnost podat daňové přiznání ve stanovené lhůtě nesplnila.
K tomu je třeba dále uvést, že pokud stěžovatelce osmidenní lhůta stanovená správcem daně ve výzvě k podání dodatečného daňového přiznání nepostačovala, mohla stěžovatelka využít ust. §14 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků, podle kterého mohou osoby zúčastněné na řízení z důležitých důvodů před uplynutím stanovené lhůty požádat správce daně o její prodloužení k úkonům, jichž se lhůta týká.
Stěžovatelka je dále přesvědčena, že doplnění odvolání proti rozhodnutí správce daně podala včas, neboť je podala k poštovní přepravě dříve, než bylo o věci odvolacím orgánem rozhodnuto, a odvolací orgán byl proto povinen se skutečnostmi uvedenými v doplnění odvolání zabývat. K této námitce Nejvyšší správní soud uvedl, že ačkoliv ze spisu není možno zjistit konkrétní datum, kdy bylo uvedené doplnění postoupeno Finančnímu ředitelství v Brně, je podle jeho názoru zřejmé, že se tak stalo až po vydání jeho rozhodnutí. S ohledem na zákonnou konstrukci ust. §50 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků, která stanoví správci daně povinnost vyrovnat se se všemi důvody tvrzenými v odvolání, je v tomto případě nutné podle Nejvyššího správního soudu dojít k závěru, že se na časové určení stanovené v ust. §48 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků nevztahuje ust. §14 odst. 9 cit. zákona o zachování lhůty, neboť se nejedná o lhůtu, ale pouze o stanovení doby, v níž může odvolatel údaje svého odvolání doplňovat a pozměňovat. Proto musí být doplnění odvolání přímo doručeno odvolacímu orgánu před vlastním vydáním rozhodnutí, neboť pouze tak se tento orgán může o existenci doplnění reálně dozvědět a řádně se vypořádat se skutečnostmi v něm uvedenými. Jestliže tedy v této věci bylo doplnění odvolání podáno k poštovní přepravě dne 19. 9. 2000 a doručeno správci daně dne 20. 9. 2000, tedy ve stejný den, v jaký Finanční ředitelství v Brně ve věci rozhodlo, nelze finančnímu ředitelství vytýkat, že se nevypořádalo s důvody obsaženými v doplnění odvolání, neboť se o nich dozvědělo až poté, co ve věci rozhodlo. Krajský soud v Brně, vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, proto shledal žalobu v tomto bodě nedůvodnou.
V souvislosti s výše uvedenými námitkami stěžovatelka poukazuje na nepřípustné použití soudního řádu správního, když krajský soud jeho ustanoveními poměřoval splnění procesních povinností v žalobě, která byla podána před nabytím účinnosti soudního řádu správního. Uvedené dovozuje stěžovatelka patrně ze závěru krajského soudu, obsaženého v odůvodnění napadeného rozhodnutí, že "pokud tedy soud zkoumal otázku splnění podmínek pro stanovení daně podle pomůcek, postupoval v rozporu s ust. §75 odst. 2 s. ř. s." Na tomto místě je třeba poukázat na přechodná ustanovení obsažená v ust. §130 odst. 1 věty první soudního řádu správního, podle kterých se řízení podle části páté hlavy druhé občanského soudního řádu účinného přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona dokončí podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního tohoto zákona. V souladu s ust. §130 odst. 1 věty třetí soudního řádu správního účinky procesních úkonů v těchto řízeních učiněných zůstávají zachovány a posoudí se přiměřeně podle ustanovení tohoto zákona.
Ve spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 30 Ca 515/2000 Ústavní soud ověřil, že stěžovatelka byla o postupu dle nového procesního předpisu poučena. Dne 11. 2. 2003 byl právnímu zástupci stěžovatelky doručen přípis Krajského soudu v Brně, ve kterém byla stěžovatelka upozorněna, že jí podaná žaloba bude projednána podle nového procesního předpisu, tj. podle zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, a ve kterém bylo dále mimo jiné stěžovatelce s odkazem na ust. §71 odst. 2 sděleno, že žalobní důvody rozšiřovat nelze (č. l. 34 spisu vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 30 Ca 515/2000).
K této problematice Nejvyšší správní soud judikoval (SJS 868/2006, 2 Afs 31/2005), že přechodné ustanovení §130 odst. 1 věty druhé in fine soudního řádu správního nutno vykládat tak, že účastníkovi zásadně nemůže v případech, na něž toto ustanovení dopadá, být na újmu skutečnost, že určitý úkon, jenž požadavky staré právní úpravy správního soudnictví, účinné do 31. 12. 2002, splňuje, v některých ohledech požadavkům úpravy nové zcela nevyhovuje.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje na novou právní úpravu, obsaženou v soudním řádu správním, zakotvující koncentraci žalobních bodů (ust. §71 s. ř. s.) a nemožnost přezkoumat správní rozhodnutí mimo žalobní body (§75 odst. 2 s. ř. s.), a tuto srovnává s původní právní úpravou obsaženou v občanském soudním řádu, podle které po uplynutí lhůty k podání žaloby bylo vyloučeno rozšiřovat pouze rozsah napadení správního rozhodnutí, nikoli též jednotlivé důvody (ust. §249 o. s. ř.). K tomu je třeba uvést, že se stěžovatelka mýlí, pokud se domnívá, že podle původní právní úpravy obsažené v občanském soudním řádu bylo možno jednotlivé důvody rozšiřovat i po uplynutí lhůty k podání žaloby, neboť i podle původní právní úpravy obsažené v občanském soudním řádu mohl žalobce měnit rozsah, v jakém rozhodnutí správního orgánu napadá, a uvádět příslušné důvody (žalobní body) a rozšiřovat je pouze do konce lhůty stanovené zákonem pro podání žaloby, tj. podle ust. §250b odst. 1 o. s. ř., do dvou měsíců od doručení rozhodnutí správního orgánu v posledním stupni, přičemž zmeškání lhůty nebylo možno prominout. Proto ani dle původní právní úpravy nebylo možno po uplynutí dvouměsíční lhůty vznášet v průběhu řízení další výhrady proti správnímu rozhodnutí. To znamená, že k žalobním bodům, které byly uplatněny později, soud nemohl přihlédnout. Vzhledem k zásadě dispoziční obecný soud ani nemohl přezkoumávat správní rozhodnutí nad rámec vymezený žalobcem v žalobě, a z vlastní iniciativy jeho projev nahrazovat a sám místo něj vyhledávat právní vady napadeného aktu (sp. zn. I. ÚS 164/97).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti připustila, že "důvody nezákonnosti správního rozhodnutí v žalobě uvedla, byť tak, že u soudu mohly vzniknout pochybnosti o tom, co vše je žalobcem (stěžovatelem) namítáno". K tomu je třeba opět uvést, že obecný soud ani podle původní právní úpravy nemohl přezkoumávat souzenou věc nad rámec podané správní žaloby; Ústavní soud opakovaně judikoval, že návrhové řízení vytyčuje nejen rámec řízení před soudem, ale též podmiňuje i způsob, jak má být rozhodnuto, neboť již tehdy soudní řízení ovládala zásada "nechť si každý střeží svá práva". To platí tím spíše tehdy, jestliže je účastník zastoupen profesionálním zástupcem. Ústavní soud proto uzavírá, že stěžovatelka postupem dle nové procesně právní úpravy - soudního řádu správního - poškozena být nemohla.
Ústavní soud je nucen připomenout, že ve věci rozhodly dvě instance správního soudnictví, kterým zejména přísluší výklad norem podústavního práva, jehož údajné vady stěžovatelka namítá.
Dále je třeba v této souvislosti zdůraznit základní rozhraničení pravomocí Ústavního a Nejvyššího správního soudu (srov. k tomu obdobně usnesení sp. zn. III. ÚS 219/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 33, str. 591). Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž "ex constitutione" k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Pokud jde o výklad podústavního práva, je právě Nejvyšší správní soud tím orgánem, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu správních soudů. Při výkonu této pravomoci je přirozeně i tento soud, jako orgán veřejné moci, povinen interpretovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod a zachovávat kautely ústavně konformního výkladu právních předpisů (srov. k tomu v literatuře např. Šimíček V., Imperativ ústavně konformní interpretace a aplikace právních předpisů, Právník, sv. 138, č. 12/1999, str. 1081 a násl.). Vyjádřeno jinými slovy, Nejvyšší správní soud ani jakýkoliv jiný soud není nikterak vyvázán z imperativu plynoucího z čl. 4 Ústavy ČR.
V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn výklad podústavního práva, provedený obecnými nebo správními soudy, posuzovat pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva v daném případě učiněná Nejvyšším správním soudem a následně Krajským soudem v Brně byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. např. sp. zn. III. ÚS 224/98, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, vydání 1. Praha: C. H. Beck 2000, str. 17, viz též. sp. zn. I. ÚS 187/05, sp. zn. I. ÚS 188/05). Taková situace však v předmětné věci nenastala.
V předmětné věci stěžovatelka ani po výzvě správce daně nepodala daňové přiznání, a proto byl správce daně oprávněn zjistit základ daně a stanovit daň podle pomůcek, které měl k dispozici, nebo které si sám opatřil.
Za dané situace je třeba přisvědčit obecným soudům pokud jde o jejich závěr o irelevantnosti žalobních námitek stěžovatelky, že žalovaný se nezabýval námitkami zástupce žalobce uvedenými v protokole ze dne 24. 5. 2000, za situace, kdy správce daně postupoval dle ust. §44 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků.
Ve fázi řízení, kdy správce daně vyzval stěžovatelku k podání daňového přiznání, neřešil ještě pochybnosti ohledně stěžovatelkou tvrzených skutečností; k doměření daně ostatně nedošlo z důvodu neodstranění vzniklých pochybností, nýbrž z důvodu nesplnění zákonné povinnosti stěžovatelky na výzvu správce daně podat daňové přiznání.
Povinnost podat daňové přiznání má každý, komu to ukládá zákon, nebo koho k tomu správce daně vyzval. Nepodá-li daňový subjekt daňové přiznání a správce daně ho k jeho podání vyzve výzvou, ve které mu správce daně stanoví lhůtu k podání tohoto přiznání, a je nepochybné, že výzva byla daňovému subjektu doručena - a v případě stěžovatelky všechny tyto okolnosti nastaly - je daňový subjekt v souladu s ust. §40 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků, povinen daňové přiznání podat. Pokud je daňový subjekt přesvědčen, že mu nevznikla daňová povinnost, kterou by měl přiznat (což tvrdila stěžovatelka), i přesto povinnost podat přiznání na výzvu správce daně má - nic mu totiž nebrání vyjádřit to v daňovém přiznání. Jestliže daňový subjekt daňové přiznání vůbec nepodá, naplní tak svou nečinností zákonné podmínky ve smyslu ust. §44 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků, za kterých může správce daně přistoupit ke stanovení daně podle pomůcek.
Daňový subjekt, který ani po výzvě správce daně nepodá daňové přiznání - jak tomu bylo i v předmětně věci - což je mezi účastníky nesporné, nese zákonem předpokládané důsledky své nečinnosti. Z ust. §44 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků vyplývá, že tímto možným důsledkem je, že správce daně využije svého oprávnění stanovit daň podle pomůcek, které má k dispozici nebo které si opatří i bez součinnosti s daňovým subjektem.
Protože však někdy pomůcky nemusí postačovat, není to jediné oprávnění, jež správce daně v tomto směru má. Vedle vyměření daně podle pomůcek v případě nepodání daňového přiznání včas ani na výzvu správce daně existuje i další alternativa po postup správce daně. Namísto vyměření daně podle pomůcek má správce daně právo předpokládat, že daňový subjekt vykázal v daňovém přiznání nebo hlášení daň ve výši 0 Kč. Pokud bude správce vycházet z tohoto předpokladu, vyměří daň ve výši 0 Kč, a to i mlčky, ve smyslu ust. §46 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků. Mohlo by se zdát, že takovýto postup je pro daňový subjekt výrazně výhodnější, ve skutečnosti tomu tak ale není, a naopak charakter ustanovení je jednoznačně sankční. Jestliže správce daně později zjistí (např. při kontrole), že daň měla být stanovena v jiné výši, daň dodatečně vyměří, což bude mít za následek i použití sazby penále v dvojnásobné výši. Daňový subjekt tedy může být postižen citelnou majetkovou sankcí zato, že přivolil splnění předpokladů právní domněnky, že vykázal v přiznání daň v nulové výši.
IV.
Ústavní stížnost spočívá výlučně v polemice s právními závěry obsaženými jak v rozsudku Nejvyššího správního soudu, tak i následně v rozsudku Krajského soudu v Brně. Stěžovatelka tak staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na článek 83 Ústavy ČR zjevně nepřísluší. K zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů je totiž Ústavní soud oprávněn jen tehdy, jestliže zjistí porušení ústavně zaručených práv. Takový stav však v daném případě nezjistil, neboť v předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Z předloženého spisového materiálu vyplývá, že krajský soud se v mezích důvodů uplatněných v žalobě všemi relevantními souvislostmi patřičně zabýval, vypořádal se s žalobními námitkami a vyvodil závěry, jimž z ústavně právního hlediska nelze nic vytknout. V prostém uložení daňové povinnosti, jakožto výsledku pro stěžovatelku nepříznivého, nelze spatřovat porušení práva na spravedlivý proces. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, není totiž možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či jednotlivci zaručovalo přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Dle názoru Ústavního soudu byly výklad a aplikace příslušných ustanovení zákona provedeny v mezích zákona, ústavně konformním způsobem a soud byl po provedeném řízení oprávněn vydat rozhodnutí, které je nutno považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož není Ústavní soud oprávněn zasahovat.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky, konkrétně stěžovatelkou namítaného porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Tím méně pak připadá v úvahu výtka o porušení čl. 11 Listiny.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. října 2006
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu