ECLI:CZ:US:2006:3.US.140.06
sp. zn. III. ÚS 140/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. července 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti JUDr. Z. C., zastoupené JUDr. Romanem Felixem, advokátem AK Felix a spol., se sídlem U Nikolajky 5, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. října 2005 č. j. 26 Cdo 1996/2004-105, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. února 2004 č. j. 17 Co 613/2003-70 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 4. září 2003 č. j. 26 C 120/2002-47 ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 16. září 2003 č. j. 26 C 120/2002-52, za účasti: 1) Nejvyššího soudu ČR, 2) Městského soudu v Praze a 3) Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadá stěžovatelka všechna v záhlaví usnesení označená rozhodnutí a tvrdí, že těmito rozhodnutími byla porušena její práva zaručená v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 1, čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
V obsáhlém a velmi podrobném odůvodnění návrhu stěžovatelka shrnuje dosavadní průběh pravomocně skončeného řízení a ke skutkové stránce věci uvádí, že v roce 1983 jí byl přidělen byt II. kategorie o velikosti 1 + 1 na adrese Praha 7. V roce 1986 uzavřela manželství, v němž se jí v roce 1987 narodil syn J. V roce 2001 jí sdělil správce nemovitosti, že na nájemném a na úhradách za služby spojené s nájmem předmětného bytu byl zjištěn dluh. V roce 2002 vlastník předmětné nemovitosti podal proti stěžovatelce žalobu o přivolení k výpovědi z nájmu bytu z důvodu hrubého porušování povinností vyplývajících z nájmu [ve smyslu ustanovení §711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku].
Rozhodnutím obecných soudů a řízení, které jim předcházelo, stěžovatelka vytýká údajnou nerovnost stran, která měla spočívat v akceptaci tvrzení a důkazů předložených žalobkyní, aniž by se obecné soudy se stejnou pečlivostí zabývaly a vypořádaly s tvrzeními a důkazy navrženými stěžovatelkou. Tato nerovnost účastníků se podle názoru stěžovatelky promítla i do způsobu hodnocení důkazů, které bylo údajně provedeno v rozporu s ustanovením §132 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Odvolací soud se podle názoru stěžovatelky dopustil i dalších procesních pochybení, neboť rozhodl v senátu složeném z jiných soudců, než těch, kteří byli přítomni při projednání věci.
Za zásadní v projednávané věci považuje však stěžovatelka okolnost, že při rozhodování jak soudu prvního stupně, tak i soudu odvolacího, nebyla správně posouzena otázka, zda ke dni výpovědi z nájmu bytu svědčilo k předmětnému bytu právo společného nájmu bytu oběma manželům nebo byla stěžovatelka výlučnou nájemkyní předmětného bytu, jak to dovodily obecné soudy.
II.
Obvodní soud pro Prahu 7 poté, co byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2003 č. j. 17 Co 227/2003-29 zrušen jeho dřívější rozsudek, rozhodl po doplnění dokazování v intencích odvolacího soudu v právní věci žalobce - STUDÁNKA, s. r. o. (dále jen "žalobkyně") proti stěžovatelce (v dřívějším řízení žalované) o přivolení k výpovědi z nájmu bytu tak, že žalobě vyhověl s tím, že tříměsíční výpovědní lhůta počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku (výrok pod bodem I. a II. rozsudku). Stěžovatelce uložil povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do 15 dnů od zajištění přístřeší (výrok pod bodem III.).
Soudu prvního stupně bylo zrušujícím rozhodnutím odvolacího soudu uloženo doplnit dokazování o důkazy, jimiž bude prokázáno, komu svědčí nájemní právo k předmětnému bytu, tedy zda je výlučnou nájemkyní předmětného bytu stěžovatelka nebo právo společného nájmu svědčí oběma manželům, aby tak byla vyřešena otázka pasivní legitimace ve sporu.
Po obsáhle provedeném dokazování, a to jak připojeným opatrovnickým spisem Obvodního soudu pro Prahu 7 vedeným tímto soudem pod sp. zn. 9 Nc 54/94 o úpravě poměrů k nezletilému J. D., tak i účastnickou výpovědí stěžovatelky, i výslechem JUDr. J. D., před jeho vstupem do řízení jako vedlejšího účastníka na straně stěžovatelky, učinil soud prvního stupně následující skutkové zjištění:
JUDr. J D. - manžel stěžovatelky, kterému byl svěřen do péče rozhodnutím soudu jejich nezletilý syn, se z předmětného bytu odstěhoval i s nezletilým synem v roce 1994 do statku v Bedřichovicích získaného v restituci, kde dosud oba bydlí a podniká jako soukromě hospodařící rolník. Důvodem jeho odchodu ze společné domácnosti byla jednak známost stěžovatelky s jiným mužem, s nímž se přátelila a pobývala u něj až do jeho smrti v létě roku 2002 a dále alkoholismus stěžovatelky.
Ohledně prokázání vedení společné domácnosti mezi stěžovatelkou a jejím manželem soud prvního stupně zdůraznil, že neuvěřil tvrzením stěžovatelky a jejího manžela, že i po roce 1994 spolu vedou společnou domácnost a hospodaří spolu, a že stěžovatelka přispívala na společný pobyt na statku v Bedřichovicích, neboť jsou podle jeho názoru v rozporu s obsahem spisu sp. zn. 9 Nc 54/94 a výpověďmi dvou svědkyň slyšených v průběhu řízení. Prvostupňový soud dovodil, že i když oběma manželům vzniklo nejpozději dnem 2. 7. 1992 právo společného nájmu předmětného bytu, toto právo bezpochyby zaniklo za trvání manželství (ve smyslu §707 odst. 1 občanského zákoníku ve spojení s ustanovením §708 občanského zákoníku) tím, že oba manželé spolu přestali žít a vést společnou domácnost i s jejich synem. Výlučnou nájemkyní předmětného bytu po roce 1994 se stala stěžovatelka. S ohledem na zjištění, že stěžovatelka nezaplatila žalobci nájemné a úhrady za služby spojené s užíváním předmětného bytu za dobu delší než jsou tři měsíce, shledal soud prvního stupně důvodným žalobní návrh žalobkyně, že je zde dán výpovědní důvod podle ustanovení §711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku, přičemž samotná výpověď byla dána platně.
Při posouzení důsledků přivolení k výpovědi z nájmu bytu z hlediska ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku soud prvního stupně vzal především v úvahu, že stěžovatelka nájemné a úhrady za služby spojené s užíváním předmětného bytu neplatila dlouhodobě, svůj dluh nezaplatila ani po podání žaloby, což v žádném případě nelze omlouvat jen poukazem na dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav.
Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve znění doplňujícího usnesení potvrdil jako věcně správný, a to rozsudkem ze dne 10. 2. 2004 č. j. 17 Co 613/2003-70. V odůvodnění rozsudku se odvolací soud ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a zdůraznil, že prvostupňový soud z těchto zjištění vyvodil odpovídající právní závěry, které jsou v souladu s platnou judikaturou jak v otázce trvalého opuštění společné domácnosti jedním z manželů, tak i v návazném vyjasnění problému, komu svědčí nájemní právo k předmětnému bytu a naplnění výpovědního důvodu ve smyslu ustanovení §711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku.
Stěžovatelka podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 10. 2005 č. j. 26 Cdo 1996/2004-105 odmítnuto.
Přípustnost dovolání stěžovatelka odvozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž zásadní právní význam stěžovatelka spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu "řeší otázky důkazního břemene každé ze stran sporu a hodnocení důkazů soudem" a současně namítala vady řízení, které spočívají podle jejího názoru jednak v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování a dále pak v nesprávném právním posouzení věci v otázce naplnění výpovědního důvodu podle ustanovení §711 odst. 1 písm. d) o. s. ř.
K údajným vadám řízení dovolací soud uvedl, že v případě, kdy je přípustnost dovolání teprve zvažována, není námitka směřující proti údajně nesprávně zjištěnému skutkovému stavu věci právně relevantní, stejně jako i tzv. jiné vady řízení, které přípustnost dovolání podle výše citovaného zákonného ustanovení nezakládají.
Dovolací soud se neztotožnil s námitkou stěžovatelky o zásadním právním významu ohledně údajně nedostatečně zjištěných okolností, které by odůvodňovaly možnost zamítnout žalobu pro rozpor s dobrými mravy a v této souvislosti zdůraznil, že ve smyslu jeho dosavadní judikatury není možné otázku, zda určitý výkon práva je podle dosud zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu se zobecňujícím vlivem na soudní praxi. Shodně odmítavý postoj zaujal dovolací soud i k námitce stěžovatelky o zásadním právním významu v otázce přiznané bytové náhrady (v daném případě přístřeší).
III.
Ústavní soud zvážil námitky stěžovatelky ve vztahu k napadeným rozhodnutím i jejím tvrzením o porušení ústavnosti v projednávané věci a posoudil je následujícím způsobem.
Ve shodě se svými dosavadními rozhodnutími i v projednávané věci je Ústavní soud nucen zdůraznit, že námitky stěžovatelky Ústavní soud staví do pozice další přezkumné instance v systému obecných soudů; taková pozice však Ústavnímu soudu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší.
Toto konstatování je významné zejména s ohledem na námitky stěžovatelky týkající se údajného porušení zásady volného hodnocení důkazů (ve smyslu ustanovení §132 o. s. ř.) a nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, které měly mít v pravomocně skončeném řízení za následek nesprávné právní posouzení věci a v rovině ústavně právní současně porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
V souvislosti s otázkou hodnocení důkazů Ústavní soud zastává vcelku neměnné stanovisko vyjadřující zásadu, že není úkolem Ústavního soudu "znovu hodnotit" či přehodnocovat důkazy, které byly provedeny v řízení před obecnými soudy, a to ani v případě, že by se s jejich hodnocením Ústavní soud neztotožnil, pokud ovšem obecné soudy postupovaly tak, aby neporušily ústavnost. Takové porušení ústavnosti v předmětné věci Ústavní soud neshledal.
Ústavní soud z obsahu ústavní stížnosti zjistil, že v ní v podstatě nejsou obsaženy žádné nové argumenty, kterými by se již obecné soudy podrobně nezabývaly v průběhu pravomocně skončeného řízení. Obecné soudy předmětnou věc správně právně posoudily a svá rozhodnutí odůvodnily v souladu s ustanovením §157 odst. 2 o. s. ř. Z tohoto důvodu nedospěl Ústavní soud k závěru, že by obecné soudy při provádění a hodnocení důkazů porušily zásady spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny (čl. 6 odst. 1 Úmluvy).
V předmětné věci jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací, v odůvodnění napadených rozhodnutí podrobně, jasně a srozumitelně vyložily, jakými úvahami se řídily při hodnocení důkazů, přičemž tyto důkazy hodnotily jak jednotlivě, tak i v jejich souvislostech. V případě zjištěných rozporů zejména mezi výpověďmi stěžovatelky i jejího manžela učiněných v rámci pravomocně skončeného opatrovnického řízení vedeného Obvodním soudem pro Prahu 7 pod sp. zn. 9 Nc 54/94 a jejich opačnými tvrzeními v předmětné věci ohledně trvalého vedení společné domácnosti soudy vysvětlily, z jakého důvodu těmto tvrzením neuvěřily.
Obecné soudy ve shodě dospěly k témuž skutkovému závěru, a to že stěžovatelka s manželem a jejich synem nežije a nevede společnou domácnost již od podzimu roku 1994, neboť v tomto roce se manžel stěžovatelky a jejich syn, který mu byl svěřen do péče, odstěhovali na statek do Bedřichovic, kde bydlí dosud, zatímco stěžovatelka po "dlouhé časové úseky žila se svým přítelem, a to až do jeho smrti v roce 2002". Toto skutkové zjištění má podle přesvědčení Ústavního soudu dostatečnou oporu v provedeném dokazování, přičemž z něho vyvozený právní závěr, že je to výhradně stěžovatelka, která byla v předmětné věci pasivně legitimována, neboť byla z výše uvedeného důvodu v době podání žaloby výlučnou nájemkyní předmětného bytu, odpovídá jak v odůvodnění napadených rozhodnutích citované judikatuře obecných soudů (viz rozsudky NS ČR ze dne 30. 9. 1999 sp. zn. 2 Cdon 1980/97 a ze dne 29. 8. 2000 sp. zn. 26 Cdo 622/99), tak i ustanovením §708 ve vztahu k ustanovení §707 odst. 1 o. s. ř.
Neobstojí ani další námitka stěžovatelky, že v průběhu řízení platila nájemné včetně úhrad spojených s užíváním bytu řádně a včas, což má údajně vyvracet závěr soudů, že dluh za uplynulé období nezaplatila ani po podání žaloby, neboť v tomto případě stěžovatelka zcela pomíjí důvod podané žaloby, a to nezaplacený dluh vzniklý za konkrétní období roku 1998, 1999, 2000 a 2001, přičemž nelze pochybovat o tom, že žaloba s uvedením výpovědního důvodu ve smyslu ustanovení §711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku v tehdy platném znění, by mohla být shledána důvodnou i v případě nezaplacení nájemného (včetně úhrad spojených s užíváním bytu) i za dobu "jen" čtyř měsíců.
I když stěžovatelka v pravomocně skončeném řízení zvolila procesní obranu spočívající v tvrzení o neprůkaznosti evidence dokladů žalobkyně, nenabídla v tomto směru obecným soudům žádné relevantní důkazy, které by zpochybnily (resp. vyvrátily) důvodnost žaloby ve vztahu k výše uvedenému výpovědnímu důvodu, což lze ostatně dokumentovat i tím, že stěžovatelka v ústavní stížnosti sama připouští, že ke dni podání návrhu (tj. téměř čtyři roky po podání žaloby) "dosud neskončila jednání o možnosti dohledání dokladů o platbách ve prospěch žalobce učiněných na poště ve Zbraslavicích".
Obecné soudy v pravomocně skončeném řízení respektovaly v procesu dokazování všechny ústavní principy a nelze jim z pohledu ústavnosti vytknout ani údajně nedostatečně zjištěný skutkový stav věci či porušení rovnosti stran, jak tvrdí stěžovatelka. Zpochybnit nelze ani jejich závěr o povinnosti vyklidit předmětný byt do 15 dnů po poskytnutí přístřeší, neboť stěžovatelka sice poukazovala na svůj zdravotní stav, který byl obecnými soudy při rozhodování (ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku) vzat v úvahu, jiné námitky (zejména sociální) však nijak neprokazovala.
Pokud stěžovatelka namítá, ve vztahu ke složení senátu odvolacího soudu rozhodujícího o odvolání, jeho odlišné složení oproti členům senátu přítomných jeho projednání, porušení čl. 38 odst. 1 Listiny (tj. právo na zákonného soudce), je třeba v této souvislosti připomenout závěry Ústavního soudu uvedené v jeho nálezu ze dne 20. 10. 1999 sp. zn. I. ÚS 476/97 (uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS sv. 16 pod č. 145, str. 81), kde se uvádí, že "ústavní imperativ uvedený v čl. 38 odst. 1 Listiny je ochranou proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího senátu ad hoc. Nelze jej však zaměňovat za procesní prostředek, jímž by mělo být zvráceno ex post již vydané rozhodnutí. Tato zásada platí tím spíše, pokud jednající soudce byl k projednání věci povolán rozvrhem práce platným pro příslušný soud".
Stěžovatelka sice takový postup odvolacího soudu považuje za porušení ústavnosti, nicméně neuvádí, zda v této souvislosti využila procesní prostředek žaloby pro zmatečnost ve smyslu ustanovení §229 odst. 1 písm. f) o. s. ř., jehož vyčerpáním by se případně tato námitka teprve mohla stát důvodem pro přezkum Ústavního soudu, neboť v opačném případě Ústavní soud je nucen v této části návrh odmítnout jako nepřípustný podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, z důvodu uvedeného v ustanovení §72 odst. 3 ve vztahu k ustanovení §75 zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud neshledal, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími nebo řízením, které jim předcházelo, byla porušena ústavní práva stěžovatelky. Proto ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl, a to dílem podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný a dále dílem jako návrh nepřípustný, podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. července 2006
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu