ECLI:CZ:US:2006:3.US.143.06
sp. zn. III. ÚS 143/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 7. března 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Plzeňský kraj, se sídlem Škroupova 18, 306 12 Plzeň, právně zastoupeného JUDr. Jaroslavem Svejkovským, advokátem AK se sídlem Kamenická 1, 301 12 Plzeň, proti rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 8. 4. 2004 č. j. 3 C 13/2004-17, a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 9. 2005 sp. zn. 13 Co 876/2004, spojené s návrhem na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, za účasti 1) Okresního soudu v Tachově, a 2) Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 23. 1. 2006, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 8. 4. 2004 č. j. 3 C 13/2004-17, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 9. 2005 sp. zn. 13 Co 876/2004, a to pro porušení čl. 11 odst. 1 a odst. 4, čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90, 101 odst. 3 a odst. 4 Ústavy.
Rozsudkem Okresního soudu v Tachově ze dne 8. 4. 2004 č. j. 3 C 13/2004-17, byla zamítnuta žaloba žalobce Plzeňský kraj, se sídlem v Plzni (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") proti žalované Okresní správě sociálního zabezpečení v Tachově, se sídlem v Tachově, na vyloučení movitých věcí z exekuce nařízené usnesením Okresního soudu v Tachově ze dne 3. 10. 2003 č. j. Nc 2544/2003. Krajský soud v Plzni rozsudek soudu prvního stupně rozsudkem ze dne 22. 9. 2005 sp. zn. 13 Co 876/2004 s upřesněním konkrétních movitých věcí, jejichž vyloučení z exekuce bylo zamítnuto, potvrdil.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 9. 2005 sp. zn. 13 Co 876/2004 podal souběžně s ústavní stížností dovolání. Uvedenou skutečnost Ústavní soud ověřil dotazem na Okresní soud v Tachově, věc je vedena u Nejvyššího soudu ČR pod sp. zn. 20 Cdo 499/2006. Přípustnost podaného dovolání přitom závisí na tom, zda dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.].
Podle ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
V souladu s ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), pokud nejsou dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
U mimořádného opravného prostředku, který může orgán, jenž o něm rozhoduje, odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, není v době jeho podání zřejmé, zda je či není přípustný, a tedy zda se skutečně jedná o procesní prostředek ochrany práv stěžovatele. Vzhledem k této okolnosti zákon netrvá na tom, aby stěžovatel takový mimořádný opravný prostředek před podáním ústavní stížnosti uplatnil.
Na straně druhé lze takový mimořádný prostředek uplatnit, aniž by tím byla ohrožena možnost posléze podat ústavní stížnost, neboť jestliže orgán, jenž o něm rozhoduje, jej odmítne z důvodů závisejících na jeho uvážení, má stěžovatel otevřenu lhůtu pro podání ústavní stížnosti (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Podmínkou je pouze to, aby jej příslušný subjekt uplatnil řádně.
Jak bylo výše uvedeno, stěžovatel podal dovolání, jehož přípustnost závisí na tom, zda dovoláním napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, což představuje mimořádný opravný prostředek ve smyslu ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Jestliže pak stěžovatel podal ústavní stížnost souběžně s takovýmto mimořádným prostředkem, a před obecnými soudy tedy probíhá příslušné řízení, v jehož rámci se může domáhat ochrany (i) svých ústavně zaručených práv a svobod, není důvodu pro to, aby Ústavní soud - v rozporu s výše popsaným principem subsidiarity, jakož i v rozporu s principem minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci (zde obecných soudů) - do doby, než toto řízení bude ukončeno, ve věci (paralelně) rozhodoval. Není ani důvodu pro to, aby Ústavní soud vyčkával se svým rozhodnutím až do vydání rozhodnutí orgánu, jenž o daném mimořádném prostředku rozhoduje. Ústavní soud znovu připomíná, že nic stěžovateli nebude bránit, aby eventuálně podal novou ústavní stížnost proti rozhodnutí dovolacího soudu (pokud dovolání bylo uplatněno řádně) podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
V souladu s ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Pokud se stěžovatel v ústavní stížnosti domáhá, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, je třeba uvést, že takový postup by byl možný pouze tehdy, jestliže by Ústavní soud ústavní stížnost přijal; předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit (viz např. usnesení ze dne 13. 1. 1995, sp. zn. IV. ÚS 209/94, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, usn. č. 2); pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2006
Jan Musil
soudce zpravodaj