ECLI:CZ:US:2006:3.US.152.06
sp. zn. III. ÚS 152/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 7. dubna 2006 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci stěžovatele D. T. T., právně zastoupeného JUDr. Veronikou Pupalovou, advokátkou se sídlem Májová 23 Cheb, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. listopadu 2005 sp. zn. 3 Tdo 1271/2005, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. května 2004 sp. zn. 9 To 219/2004 a rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 13. února 2004 sp. zn. 7 T 119/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů blíže označených v záhlaví tohoto usnesení, neboť jimi měla být porušena jeho základní práva garantovaná v čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V podané ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že odsouzený skutek nebyl prokázán, neexistuje totiž jediný procesně použitelný důkaz o jeho protiprávním jednání, ani o tom, že by se na této činnosti podílel jako člen organizované skupiny ve smyslu §187 odst. 2 tr. zák. [pozn. Ústavního soudu - stěžovatel opakovaně odkazuje na ustanovení §187 odst. 2 tr. zák., jakkoliv pro tento trestný čin nebyl odsouzen, má zřejmě na mysli organizovanou skupinu podle §204 odst. 3 písm. b) tr. zák.]. Definice organizované skupiny totiž podle stěžovatele nemohla být naplněna, neboť pořízené záznamy telekomunikačního provozu jednotlivé obžalované jednoznačně neusvědčují a mnohé z nich nebyly policií ztotožněny, konkrétních hovorů se účastnil pouze jeden z obžalovaných, další odposlouchávané telefonní stanice však používaly i další osoby, které se neúčastnily jednání mezi obžalovanými. V telekomunikačních záznamech nebyl hlas stěžovatele ztotožněn, přičemž samotná skutečnost, že z některého telefonního čísla byl uskutečněn hovor určitého obsahu, není jednoznačným usvědčujícím důkazem.
Stěžovatel dále uvádí, že svědecká výpověď S. R. je nepoužitelným důkazem, neboť tato svědkyně nebyla dostatečně poučena o možnosti odepřít výpověď. Z protokolu je prý patrno, že tato svědkyně si až následně uvědomila možnost odepřít výpověď, ovšem až ve chvíli, kdy byla informována o tom, že toto oprávnění není dáno pouze mezi manžely, ale i tehdy, je-li odsouzený pro svědka osoba blízká. Svědkyně uvedla, že stěžovatel je jejím druhem a že je mezi nimi milenecký citový vztah. Nalézací soud se pokusil s touto vadou zatěžující zmíněný důkaz vypořádat konstatováním, že poučení svědkyně proběhlo za přítomnosti obhájců všech obžalovaných a pokud by svědkyně o svém právu odmítnout vypovídat nebyla poučena, měli obhájci možnost zasáhnout. Toto tvrzení je však podle názoru stěžovatele nelogické, neboť obhájci ani policejní orgán nemohli vědět o mileneckém poměru svědkyně se stěžovatelem, ani o tom, že svědkyně proto pokládá stěžovatele za osobu blízkou a že poučení v tomto směru neporozuměla, což sdělila až v průběhu výslechu k dotazu obhájkyně a poté odmítla vypovídat. Pokud by k výpovědi svědkyně R. nebylo přihlédnuto, nebylo by možno stěžovatele podle jeho názoru odsoudit za trestný čin ohrožování mravní výchovy mládeže, neboť k tomuto trestnému činu jakýkoliv další důkaz chybí, a výpověď svědkyně D. by musela být hodnocena jako osamocený, nevěrohodný důkaz, na jehož základě by nebylo možno uznat stěžovatele vinným z trestného činu kuplířství. Z výpovědi svědkyně D. navíc podle tvrzení stěžovatele nevyplývá, že by z provozované prostituce nějakým způsobem kořistil, ale jedná se pouze o svědectví z doslechu.
II.
Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti vyžádal trestní spis Okresního soudu v Chebu sp. zn. 7 T 119/2003 a seznámil se s průběhem dokazování v trestním řízení. Z obsahu spisu zjistil:
Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 13. února 2004 sp. zn. 7 T 119/2003 uznán vinným trestnými činy kuplířství podle §204 odst. 1, 3 písm. b), c) tr. zák. a ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a) tr. zák. a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let nepodmíněně, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Současně byl stěžovateli uložen peněžitý trest ve výši 200.000,- Kč, přičemž pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl odsouzen k náhradnímu trestu ve výši jednoho roku.
Odsouzený skutek spočívá (zkráceně řečeno) v tom, že stěžovatel spolu s obžalovanými D. T. L. a osobou vydávající se za T. V. T. nejméně od července 2002 do 29. března 2003 v Chebu v nočních klubech Dela a Brooklyn, jejichž provozovatelem byl stěžovatel, telefonicky i osobně domlouvali a zařizovali poskytování sexuálních služeb různým zákazníkům ze strany žen vietnamské a české národnosti, které v uvedených podnicích poskytovaly za úplatu sexuální služby. Tyto ženy od obžalovaných pak dostávaly polovinu takto vydělaných peněz a druhou polovinu si ponechávali obžalovaní, přičemž v klubu Dela s vědomím stěžovatele a na jeho popud provozovala prostituci nejméně od konce srpna do prosince 2002 nezletilá S. R. a v klubu Brooklyn s vědomím a na popud obžalovaného T. V. T. provozovala prostituci nejméně ve dvou případech v březnu 2003 nezletilá M. D.; obžalovaní tuto činnost vyvíjeli ve vzájemné shodě a domluvě, plánovitě a koordinovaně, s jasnou dělbou úkolů a kompetencí, přičemž hlavní osobou byl stěžovatel, který řídil další dva obžalované.
Proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 18. května 2004 sp. zn. 9 To 219/2004 zamítnuto podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. listopadu 2005 sp. zn. 3 Tdo 1271/2005 odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jaké jsou uvedeny v §265b tr. ř.
III.
Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).
Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. V posuzovaném případě však Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavních předpisů.
Stěžovatel v podané ústavní stížnosti uplatnil řadu různorodých námitek, s nimiž se dostatečným způsobem vypořádal ve svém rozhodnutí již Okresní soud v Chebu.
Soud prvního stupně v odsuzujícím rozsudku konstatoval, že stěžovatel je ze spáchání trestné činnosti usvědčován zejména výpověďmi svědkyň R. a D., jakož i záznamy telekomunikačního provozu stěžovatelova mobilního telefonu. Shora jmenované svědkyně shodně popsaly provoz podniku Dela, způsob domlouvání prostituce a její provozování a roli stěžovatele při této činnosti. Soud neshledal žádnou skutečnost znevěrohodňující výpověď svědkyně D., přičemž k namítané procesní nepoužitelnosti výpovědi svědkyně R. konstatoval, že z protokolu o výpovědi této svědkyně vyplývá, že byla náležitě poučena o právu odepřít výpověď a uvedla, že jej nevyužívá. Výslechu byli přítomni obhájci obžalovaných a pokud by svědkyně nebyla o svých právech poučena dostatečně, měli možnost zasáhnout a požadovat důkladnější poučení, což se nestalo, a proto soud pokládal výpověď této svědkyně z přípravného řízení za procesně použitelnou.
K telekomunikačním záznamům soud prvního stupně uvedl, že jakkoliv nebyly hlasově ztotožněny, skutečnost, že se rozhovorů účastnili obžalovaní, vyplývá jednak z čísel, na která byla volána nebo z kterých bylo na odposlouchávanou stanici (tj. stěžovatelův mobilní telefon) voláno, přičemž se jednalo o telefonní čísla zbylých obžalovaných, účastníci telekomunikačního provozu se oslovovali jmény případně svými přezdívkami a z obsahu telefonátů vyplývalo, že obžalovaní řešili organizační postupy. Soud konkrétně specifikoval, které telefonické hovory vedli jednotliví obžalovaní a shrnul i obsah těchto rozhovorů. Soud rovněž konkrétně popsal rozdělení činnosti jednotlivých obžalovaných při provozování kuplířství, jak vyplývá z provedených důkazů; skupinu řídil stěžovatel, podle jehož pokynů postupovali ostatní obžalovaní, s obžalovaným D. T. L. stěžovatel řešil příčiny odlivu zákazníků a nato navazující stanovení cen za sexuální služby, potřebu získávání nových žen a převážení jednotlivých žen mezi podniky, aby se vyhovělo přáním zákazníků, podobné problémy řešil stěžovatel i s obžalovaným T. V. T. (str. 4-8 rozsudku nalézacího soudu).
Se shora konstatovanými závěry se Ústavní soud ztotožňuje a dále uvádí, že obecné soudy opřely svá rozhodnutí o spolehlivé důkazy, které jim umožnily náležitě zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Hodnocení provedených důkazů je v odůvodnění rozhodnutí obecných soudů dostatečně zevrubné a poskytuje dostatečný podklad pro kontrolu správnosti skutkových zjištění. Provedené důkazy byly náležitě zhodnoceny a přijatá rozhodnutí byla odůvodněna. Ze souhrnu těchto důkazů bylo možno dospět ke spolehlivému závěru o stěžovatelově vině.
Stěžovatel je ze spáchání trestné činnosti usvědčován shora uvedenými důkazy. Soud prvního stupně přesvědčivě odůvodnil svůj závěr, že právě stěžovatel se účastnil inkriminovaných telefonních rozhovorů, jejichž obsahem bylo organizování prostituce, z těchto rozhovorů rovněž vyplývá, že se stěžovatel dopustil trestného činu kuplířství jako člen organizované skupiny, kterou dokonce sám řídil. Stěžovatel je dále usvědčován výpovědí svědkyně D., přičemž se rozhodně nejedná (jak stěžovatel uvádí) o svědectví "z doslechu", ale tato svědkyně konkrétně uvedla, že provozovala prostituci v klubu Dela, který vedl stěžovatel (vystupující pod přezdívkou L.) a který jí rovněž tuto činnost nabídl, zprostředkovával jí zákazníky a vyplácel peníze, jež od zákazníků inkasoval (č. l. 889-890 trestního spisu).
Ústavní soud nepřisvědčil stěžovatelově námitce, že výpověď svědkyně S. R. z přípravného řízení je procesně nepoužitelná; i tato výpověď stěžovatele ze spáchání trestné činnosti usvědčuje. Při posouzení této námitky pokládá Ústavní soud za rozhodující, že z protokolu o výslechu vyplývá, že zmíněná svědkyně byla řádně poučena o možnosti odepřít výpověď, a to i pokud by způsobila nebezpečí trestního stíhání osobě blízké. Jak uvedl nalézací soud, výslechu se účastnili obhájci obžalovaných, kteří měli možnost namístě namítat nedostatečné poučení. V protokolu je výslovně uvedeno, že svědkyně poučení rozumí a vypovídat bude, jelikož nemá žádný důvod pro odepření výpovědi (č. l. 222 trestního spisu). Nebylo úkolem policejního orgánu ještě blíže zkoumat, zda svědkyně navzdory jejímu shora konstatovanému prohlášení opravdu porozuměla obsahu poučení; v případě jakýchkoliv pochybností v tomto ohledu mohli obhájci zasáhnout, a to i pokud nevěděli o mileneckém vztahu stěžovatele a svědkyně. Pokud v průběhu výslechu svědkyně uvedla, že poučení řádně nepochopila a odmítla dále vypovídat, není tím ovlivněna použitelnost její předchozí výpovědi. Takový závěr by totiž popíral samotný smysl poučení před začátkem výslechu a umožnil by zpochybnění řádně provedených svědeckých výpovědí v dalším průběhu trestního řízení.
Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. dubna 2006
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu