ECLI:CZ:US:2006:3.US.166.06
sp. zn. III. ÚS 166/06
Usnesení
III. ÚS 166/06
Ústavní soud rozhodl dne 21. srpna 2006 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky O. K., zastoupené JUDr. Jaroslavem Filipem, advokátem v Praze 7, Bubenská 47/113, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. října 2005, sp. zn. 33 Odo 211/2004, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. května 2003, sp. zn. 19 Co 136/2003, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 14. května 2002, sp. zn. 13 C 306/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i jinak byla podána v intencích zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka ve své občanskoprávní věci usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. října 2005 (33 Odo 211/2004-154), rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. května 2003 (19 Co 136/2003-137) a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 14. května 2002 (13 C 306/99-101) a tvrdila, že jimi byla dotčena ve svých ústavně zaručených právech podle čl. 90 a čl. 96 Ústavy ČR.
Napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. října 2005 (33 Odo 211/2004-154) bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky, která vystupovala v procesním postavení žalované v řízení před obecnými soudy, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. května 2003 (19 Co 136/2003-137). Dovolací soud neshledal dovolání přípustné ani z toho důvodu, že by rozhodnutí krajského soudu mělo po právní stránce zásadní význam.
Označeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 14. května 2002 (13 C 306/99-101), kterým soud I. stupně uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalobci (Astra Zeneca Czech Republic s. r. o.) částku 142 500,- Kč s přísl., neboť žalobkyně uhradila stěžovatelce nájemné za měsíc červenec a polovinu měsíce srpna 1998 bez právního důvodu.
V ústavní stížnosti stěžovatelka - stručně shrnuto - polemizuje s důvody rozhodnutí obecných soudů, zejména pak argumentuje tak, že nájemné za společnost ASTRA AB po celou dobu hradila společnost Astra Zeneca Czech Republic, s. r. o. Stěžovatelka navrhla zrušit napadená rozhodnutí obecných soudů, jak jsou vpředu označena.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Na tomto místě je nutno zdůraznit, že Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995), o což stěžovatelka svou ústavní stížností usilovala. Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 6, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR, jak jsou vpředu označena, vyplývá, že tato rozhodnutí jsou založena na řádně zjištěném skutkovém stavu věci. Podstatou ústavní stížnosti stěžovatelky je její tvrzení, že nájemné bylo uhrazeno oprávněně. S tímto tvrzením stěžovatelky, které vznesla v řízení před obecnými soudy, se však tyto v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu se zákonem vypořádaly (§157 odst. 2, §167 odst. 2 o. s. ř.); pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) jim proto nelze nic vytknout. K porušení čl. 90 a čl. 96 Ústavy ČR nedošlo.
Z takto rozvedených důvodů Ústavní soud neshledal, že by v dané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, ústavní stížnost byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná. Její zjevná neopodstatněnost je pak dána povahou vývodů ústavní stížnosti a konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.
Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. srpna 2006