ECLI:CZ:US:2006:3.US.181.06
sp. zn. III. ÚS 181/06
Usnesení
III. ÚS 181/06
Ústavní soud rozhodl dne 6. dubna 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. B., zastoupené JUDr. Milošem Jedličkou, advokátem v Brně, Rašínova 2, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 6. prosince 2005, sp. zn. 12 Co 594/2005, spojené s návrhem na zrušení části ust. §236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh se odmítají.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i jinak byla - po odstranění formálních vad ústavní stížnosti na základě výzvy Ústavního soudu - podána v souladu se zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 6. prosince 2005 (12 Co 594/2005-202) a tvrdila, že byla porušena její ústavně zaručená práva obsažená v čl. 4 odst. 1 a čl. 3 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 6. prosince 2005 (12 Co 594/2005-202) byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 25. ledna 2005 (15 C 309/2004-130), jímž soud I. stupně uložil stěžovatelce (vystupovala v pozici žalované v řízení před obecnými soudy) povinnost zaplatit žalobci (Stavební bytové družstvo SIGMA Olomouc) částku ve výši 6 881,- Kč s přísl. Dále jím soud I. stupně zamítl návrh na spojení věci s jinou věcí vedenou u okresního soudu pod sp. zn. 23 C 15/2004 a uložil stěžovatelce nahradit žalobci náklady řízení ve výši 6 825,- Kč.
V ústavní stížnosti stěžovatelka poukazuje na to, že občan nesmí být nucen činit to, co zákon neukládá a povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích. Dále stěžovatelka uvedla, že každý má právo, aby jeho věc byla projednávána veřejně a v jeho přítomnosti, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům, což v dané věci nebylo respektováno. V souvislosti s napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, stěžovatelka tvrdí, že část věty za čárkou v ust. §236 odst. 1 o. s. ř., znějící "pokud to zákon připouští", je v rozporu s Ústavou ČR a ústavním pořádkem. Stěžovatelka proto navrhla zrušit napadené rozhodnutí obecného soudu, jak je vpředu označeno, a část věty za čárkou v ust. §236 odst. 1 o. s. ř., znějící "pokud to zákon připouští".
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Na tomto místě je nutno zdůraznit, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995). Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly.
S tvrzeními stěžovatelky, týkajícími se důvodu zvyšování nájmu a toho, proč jednal soud I. stupně v nepřítomnosti stěžovatelky, se krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí v souladu se zákonem řádně vypořádal (§157 odst. 2 o. s. ř.); pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), který výlučně zakládá pravomoc Ústavního soudu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů, nelze ve věci rozhodujícím soudům (Okresnímu soudu v Olomouci a Krajskému soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci) nic vytknout.
Z takto rozvedených důvodů Ústavní soud neshledal, že by v dané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, ústavní stížnost byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná. Její zjevná neopodstatněnost je pak dána povahou vývodů ústavní stížnosti a konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.
Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla posouzena jako zjevně neopodstatněná, nebylo nutno se zabývat návrhem na zrušení části ust. §236 odst. 1 o. s. ř., neboť dle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu tento návrh sdílí osud ústavní stížnosti (k tomu srov. např. usnesení ve věci III. ÚS 101/95 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4., usn. č. 22, Praha 1996).
Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost a návrh s ní spojený Ústavní soud proto odmítl [§43 odst. 2 písm. a), b) zákona o Ústavním soudu], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. dubna 2006