ECLI:CZ:US:2006:3.US.188.06
sp. zn. III. ÚS 188/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 3. března 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti J. M., zastoupeného JUDr. Milanem Jebavým, advokátem se sídlem Ondříčkova 321/22, Praha 3, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. května 2005 sp. zn. 8 To 41/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností, která byla podána jako poštovní zásilka dne 9. února 2006, domáhá zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze blíže označeného v záhlaví tohoto usnesení, neboť jím měla být porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, v čl. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z obsahu ústavní stížnosti a k ní přiložených rozhodnutí a sdělení Ústavní soud zjistil:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. února 2005 sp. zn. 49 T 1/2005 byl stěžovatel uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 tr. zák., pro který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle §72 odst. 2 písm. a) tr. zák. bylo stěžovateli rovněž uloženo ochranné psychiatrické léčení v ambulantní formě.
K odvolání stěžovatele byl usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 11. května 2005 sp. zn. 8 To 41/2005 podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušen, a to ve výroku o ochranném léčení. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. září 2005 sp. zn. 6 Tdo 1107/2005 odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jaké jsou uvedeny v §265b tr. ř. Toto usnesení však není ústavní stížností napadeno.
Stěžovatel podal ministru spravedlnosti podnět ke stížnosti pro porušení zákona, přičemž přípisem ředitele odboru dohledu a stížností Ministerstva spravedlnosti ze dne 1. prosince 2005 byl vyrozuměn, že ministr spravedlnosti neshledal v předmětné věci důvody k podání stížnosti pro porušení zákona, a jeho podnět proto odložil.
V podané ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy provedly neúplné a jednostranné dokazování, neprovedly jím navržené důkazy, v důsledku čehož dospěly k nesprávným skutkovým a právním závěrům. Stěžovatel uvádí, že neměl v úmyslu dopustit se trestného činu vraždy.
Dříve než se Ústavní soud může zabývat zkoumáním ve věci samé, je povinen posoudit, zda jsou splněny podmínky pro zahájení řízení o ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Posledním opravným prostředkem bylo v dané věci dovolání, které bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. září 2005 sp. zn. 6 Tdo 1107/2005. Ústavní soud dotazem u Krajského soudu v Ústí nad Labem a z kopií doručenek zjistil, že citované usnesení Nejvyššího soudu bylo stěžovateli doručeno dne 21. října 2005 a jeho právnímu zástupci dne 12. října 2005. Ústavní stížnost přitom byla podána až dne 9. února 2006. Šedesátidenní zákonná lhůta k podání ústavní stížnosti tedy nebyla dodržena a ústavní stížnost byla podána opožděně.
Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že stěžovatel počátek běhu lhůty pro podání ústavní stížnosti zřejmě odvozuje od data doručení vyrozumění o odložení podnětu ke stížnosti pro porušení zákona. Ústavní soud ve své obecně přístupné judikatuře již několikrát vyslovil, že za poslední prostředek, poskytnutý zákonem k ochraně práva, nelze považovat podnět ke stížnosti pro porušení zákona, neboť samotná stížnost pro porušení zákona není opravným prostředkem, který by byl oprávněn podat stěžovatel (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 9/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2, usn. č. 11). Za procesní prostředek k ochraně práva nutno považovat pouze procesní postup vedoucí k přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné moci, jenž je v procesní dispozici účastníka řízení a je nezávislý na rozhodnutí příslušného orgánu.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem pro jeho podání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. března 2006
Jan Musil
soudce zpravodaj