ECLI:CZ:US:2006:3.US.196.06
sp. zn. III. ÚS 196/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. března 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. R., zastoupené JUDr. Milenou Nachtigalovou, advokátkou v Praze 1, Senovážná 6, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. listopadu 2005, čj. 26 Cdo 1865/2004-87, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. dubna 2004, čj. 26 Co 131/2004-75, a rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 5. prosince 2003, čj. 7 C 1161/2003-60, spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozsudků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka napadá ústavní stížností shora označené rozsudky obecných soudů. Okresní soud Praha - západ touto ústavní stížností napadeným rozsudkem přivolil k výpovědi z nájmu stěžovatelky (v řízení před obecnými soudy žalované) k bytu s tím, že určil, že výpovědní lhůta je tříměsíční, a stěžovatelce uložil byt vyklidit do 15 dnů po zajištění přístřeší. Důvodem výpovědi bylo hrubé porušování domovního řádu stěžovatelkou a rušení nočního klidu, čímž byl dán výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. c) obč. zák. S ohledem na zjištěný nepříznivý zdravotní stav stěžovatelky současně okresní soud odmítl tezi, že by přivolení k výpovědi bylo v rozporu s dobrými mravy podle §3 obč. zák., neboť ten, kdo sám porušuje dobré mravy, se nemůže dovolávat ochrany podle ust. 3 obč. zák. Tento rozsudek byl potvrzen jako správný Krajským soudem v Praze, jako soudem odvolacím. Nejvyšší soud ČR touto ústavní stížností také napadeným rozsudkem dovolání stěžovatelky zamítl, když se s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu vyslovil k interpretaci ustanovení §711 odst. 1 písm. c) obč. zák., a dovodil, že právní posouzení stěžovatelčiny věci, učiněné shodně soudem prvostupňovým a odvolacím, je správné.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka zejména zpochybňuje skutková zjištění obecných soudů. Oba napadené rozsudky soudu prvostupňového a odvolacího nejsou přesvědčivé, navíc soud dovolací se dostatečně nevypořádal s přípustností dovolání. Stejně jako před soudy obecnými upozorňuje na svou vážnou nemoc, která nemůže být pro obecné soudy jen "okrajovou" záležitostí. Proto jsou podle stěžovatelky touto ústavní stížností napadené rozsudky rozporné s jejími základními právy podle čl. 36 odst. 1 a čl. 31 Listiny základních práv a svobod a právem "na lidsky důstojné podmínky bydlení zakotvené v Evropské sociální chartě". Současně navrhuje odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti v podstatě opakuje argumenty uplatněné v dovolání. Ústavní soud k tomu konstatuje, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů, ovšem pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů v případě, kdy dochází k porušení běžné zákonnosti nebo jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod, jakož i z čl. 1 Ústavy České republiky. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy České republiky) a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (§157 odst. 1 o. s. ř.), a to způsobem, zakotveným v ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Jestliže obecné soudy respektují kautely určující minimální míru racionality a konzistence skutkové a právní argumentace, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud se s takovým hodnocením Ústavní soud sám neztotožňoval (srov. již nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sb.n.u.ÚS, sv. 3, str. 257 a násl., a konstantní judikatura).
Ačkoliv to není zcela určující, v dané věci rozhodl shodně jak soud prvního stupně, tak soud odvolací, a konečně též soud dovolací. Vstupovat znovu do této věci a přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy není v kompetenci Ústavního soudu, ledaže jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné racionální interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají. Tak tomu ovšem v této věci není.
Není úkolem ani není v kompetenci Ústavního soudu, aby právní a skutkové závěry rozhodnutí obecných soudů znovu detailně přezkoumával a nahrazoval je řešeními vlastními. Napadená rozhodnutí nevykazují žádné vady ústavněprávní povahy. Čl. 36 Listiny základních práv a svobod, zaručující právo na spravedlivý proces, proto nebyl porušen, protože nemůže být porušen pouze proto, že stěžovatelka nesouhlasí s právními a skutkovými závěry obecných soudů. Tím méně pak mohou být v dané věci porušena další stěžovatelkou namítaná základní práva.
Konečně k poslední námitce stěžovatelky o tom, že se Nejvyšší soud ČR dostatečně nevypořádal s přípustností dovolání, Ústavní soud odkazuje na svou konstantní judikaturu, že úvahu Nejvyššího soudu ČR, "zda se jedná o rozhodnutí zásadního právního významu, není oprávněn přezkoumávat, z čehož se současně podává, že předmětem ústavní stížnosti za těchto okolností může být toliko denegatio iustitiae" (srov. nález III. ÚS 40/93, Sb.n.u.ÚS, sv. 1, str. 47 a násl.; usnesení III. ÚS 116/94, Sb.n.u.ÚS, sv. 3, str. 333 a násl.; usnesení III. ÚS 280/03, Sb.n.u.ÚS, sv. 31, str. 383, atd.). V tomto smyslu jsou tedy výtky ústavní stížnosti bezpředmětné. Nadto nutno upozornit, že Nejvyšší soud ČR shledal dovolání přípustné, a není tedy vlastně patrné, proti čemu tedy stěžovatelka brojí, když předmětem přezkumu neučinil Nejvyšší soud ČR toliko ty otázky, které jsou zjevně mimo jeho kompetenci (otázky skutkové).
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl. Návrh stěžovatelky na odklad vykonatelnosti napadených rozsudků, jak jsou vpředu označeny, sdílí osud ústavní stížnosti
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. března 2006
Jan Musil
předseda senátu