ECLI:CZ:US:2006:3.US.205.06
sp. zn. III. ÚS 205/06
Usnesení
III. ÚS 205/06
Ústavní soud rozhodl dne 20. dubna 2006 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele E. H., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Vaško, advokátem v Praze 4, Do Čtvrti 81/4, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. května 2004, čj. 16 Co 92/2004-131, a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. října 2005, čj. 21 Cdo 155/2005-148, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů. Ve své velmi stručné ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a Úmluva č. 111 MOP, publikovaná jako č. 465/1990 Sb. Rozhodnutí obecných soudů se týkala žaloby podané stěžovatelem proti žalované České televizi (v řízení o této ústavní stížnosti vedlejší účastnici), ve které se stěžovatel domáhal určení, že v jeho žalobě uvedená usnesení Rady České televize jsou neplatná. Tato usnesení byla přijata v souvislosti s výběrovým řízením na funkci generálního ředitele České televize, do něhož se stěžovatel přihlásil. Tato usnesení podle stěžovatelovy žaloby nesplňují podmínku určitosti a srozumitelnosti stanovenou v ustanovení §37 obč. zák. a navíc byla proti stěžovateli diskriminační, neboť byl vůči němu "ze strany žalované uplatněn nerovný přístup v rámci výběru mezi uchazeči o funkci generálního ředitele České televize". Žaloba byla Městským soudem v Praze jako soudem odvolacím touto ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítnuta, protože prý usnesení napadená žalobou nezaložila žádná nová práva ani povinnosti. Městský soud byl v tomto vázán předchozím rozsudkem Nejvyššího soudu ČR v téže věci (toto předchozí rozhodnutí není předmětem řízení o této ústavní stížnosti). Nejvyšší soud ČR pak touto ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem zamítl dovolání stěžovatele, protože usnesení, která stěžovatel "učinil předmětem tohoto sporu, nejsou právními úkony (projevy vůle), s nimiž by právní předpisy spojovaly vznik pracovněprávního vztahu", nýbrž "se pouze jedná o skutečnosti - akty řízení (tzv. faktické úkony), kterými se teprve vytvářejí předpoklady pro to, aby na jejich základě mohl být právní úkon zakládající pracovněprávní vztah - v daném případě jmenování generálního ředitele České televize - ... učiněn."
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že jej Rada České televize jako orgán vedlejšího účastníka (České televize) diskriminovala (s odkazem na ustanovení jednoduchého práva obsažená v zákoníku práce). Podle stěžovatele právní úprava zakazuje jakoukoliv diskriminaci v pracovněprávních vztazích, a to i při přijímání do pracovního poměru. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že by jím napadená usnesení Rady České televize nebyla právními úkony, neboť činnost Rady, s ohledem na její právní postavení, přesahuje pouhé faktické úkony. Právní závěry Nejvyššího soudu ČR znamenají soudní nepřezkoumatelnost rozhodnutí Rady, a tedy též odnětí jeho práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel se zcela ztotožňuje s argumentací rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 ve své kauze, které přikládá k ústavní stížnosti.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů, ovšem pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů v případě, kdy dochází k porušení běžné zákonnosti nebo jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině jednoduchého (podústavního) práva.
Stěžovatel argumentuje proti úvahám obecných soudů tím, že usnesení Rady nejsou právní skutečností, a tedy nemůže být ani vyslovena jejich neplatnost. Soudy k tomuto právnímu závěru došly na základě právních úvah, k jejichž přehodnocování se Ústavní soud necítí oprávněn. Ústavní soud v tomto aspektu odkazuje stěžovatele na své právní závěry, jak je aplikuje ve své ustálené judikatuře. Podle judikatury Ústavního soudu je pravda, že jedním z principů, představujících součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu, a vylučujícím libovůli soudů při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (§157 odst. 1 o. s. ř.), a to způsobem, zakotveným v ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Ústavní soud ovšem opakovaně judikuje, že do rozhodnutí obecného soudu zasáhne jen tehdy, pokud jsou právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají. Naopak, jestliže obecné soudy respektují kautely určující minimální míru racionality a konzistence skutkové a právní argumentace, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. posuzovat výklad jednoduchého práva, a to ani tehdy, pokud by se s takovými závěry Ústavní soud sám neztotožňoval (srov. již nález III. ÚS 84/94, Sb.n.u.ÚS, sv. 3, str. 257 a násl.). Z těchto důvodů není úkolem ani není v kompetenci Ústavního soudu, aby v této věci právní a skutkové závěry napadených rozhodnutí znovu detailně přezkoumával a nahrazoval je řešeními vlastními. Napadená rozhodnutí nevykazují žádné vady ústavněprávní povahy.
Stěžovatel ostatně ve své ústavní stížnosti vůbec neuvádí, v čem měl být usneseními Rady České televize údajně diskriminován. Pokud to měla být skutečnost, jak se uvádí v rozhodnutí obecného soudu prvého stupně, že lhůta k podání přihlášek měla být natolik krátká, že znemožnila stěžovateli předložit včas lustrační osvědčení, čímž byl tedy stěžovatel znevýhodněn ve vztahu k těm uchazečům, kteří již platné lustrační osvědčení měli k dispozici, Ústavní soud připomíná, že ani takováto údajná (ve své podstatě nikoliv přímá, ale spíše nepřímá) diskriminace by nemohla založit ústavněprávní rozměr, ve kterém by mohl Ústavní soud zasáhnout. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře chápe zásadu rovného zacházení nikoliv jako abstraktní princip, který umožňuje aplikaci při jakékoliv tvrzené nerovnosti, ale spíše jako relativní rovnost, která požaduje pouze odstranění neodůvodněných rozdílů (srov. rozhodnutí pléna Ústavního soudu ČSFR z 8. 10. 1992, sp. zn. Pl. ÚS 22/92, č. 11 ročníku 1992 Sb.u.n. ÚS ČSFR a konst. judikatura Ústavního soudu ČR). Rozdílný dopad na uchazeče o místo ředitele České televize toho typu, kterým stěžovatel argumentoval v řízeních před obecnými soudy, nemůže mít ústavněprávní dimenzi (byť Ústavní soud nevylučuje dopady na úrovni jednoduchého práva). Bylo tedy plně v jurisdikci obecných soudů, aby danou kauzu posoudily a rozhodly, a není naopak v kompetenci Ústavního soudu jejich právní názor přehodnocovat a nahrazovat právním názorem vlastním.
Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ust. §43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2006