ECLI:CZ:US:2006:3.US.217.06
sp. zn. III. ÚS 217/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl 8. června 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E. K., zastoupené Mgr. Jiřím Bozděchem, advokátem v Praze 2, Náměstí Míru 9, Národní dům na Vinohradech, proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 22. 11. 2005, čj. 4 C 296/2005-22, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 22. 2. 2006, doplněnou podáním ze dne 23. 5. 2006, napadla stěžovatelka rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 22. 11. 2005, čj. 4 C 296/2005-22, přičemž tvrdila, že jím bylo porušeno její základní právo vlastnit majetek, zaručené čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále že jím bylo porušeno ustanovení čl. 1 a čl. 4 Listiny.
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, napadeným rozhodnutím byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti A. R. na zaplacení částky 918,- Kč s příslušenstvím a stěžovatelce byla uložena povinnost nahradit žalované na nákladech řízení částku 3 225,- Kč. Žalovaná částka měla představovat rozdíl mezi původním nájemným (837,- Kč měsíčně) a nájemným, které žalobkyně jako pronajímatelka dne 19. 5. 2003 jednostranně zvýšila (871,- Kč měsíčně), a to za období od května 2003 do srpna 2005. Soud však odmítl, že by stěžovatelku k jednostrannému zvýšení nájemného opravňoval výměr Ministerstva financí č. 02/2002, jehož se stěžovatelka dovolává. Poukázal přitom na nález Ústavního soudu č. 528/2002 Sb., kterým byl zrušen výměr Ministerstva financí (dále jen "MF") č. 06/2002, přičemž tyto závěry lze vztáhnout i na všechny další výměry ministerstva, které upravovaly možnost zvyšování nájemného, jak má vyplývat i z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1912/2005, v němž se uvádí, že po 31. 12. 2001 neexistuje žádný právní předpis umožňující jednostranné zvýšení nájemného. Dle soudu je proto bez významu, zda uvedený výměr byl či nebyl zrušen, neboť zjevně není právním předpisem umožňujícím zvýšení nájemného.
V ústavní stížnosti je okresnímu soudu vytýkáno, že neakceptoval možnost stěžovatelky jednostranně zvýšit nájemné s určitým prodlením, tzn. nikoliv bezprostředně po vydání výměru Ministerstva financí (zřejmě č. 02/2002). Dále stěžovatelka namítá, že soud nevzal v úvahu, že pokud v současné době neexistuje právní úprava, která by odstranila nerovnost mezi pronajímatelem a nájemcem, pak tato skutečnost nemůže být k tíži stěžovatelky, a tak soud měl zkoumat, zda-li je jednostranné zvýšení nájmu oprávněné, tzn. zda je toto vyšší nájemné v daném místě a čase obvyklé a spravedlivé. Vzhledem k tomu stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadený rozsudek zrušil. Současně požádala Ústavní soud, aby podle §83 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") rozhodl, že náklady jejího zastoupení hradí stát.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu), přičemž dospěl k závěru, že jde o včas podaný návrh, který je - po odstranění vad k výzvě Ústavního soudu - i co do dalších formálních náležitostí a předpokladů jeho projednání ve shodě se zákonem o Ústavním soudu. Proto přistoupil k posouzení, zda se nejedná o návrh, který by bylo možno považovat za návrh zjevně neopodstatněný.
Pro upřesnění musí Ústavní soud v prvé řadě uvést, že stěžovatelka své právo na jednostranné zvýšení nájemného ve skutečnosti opírá o výměr MF č. 01/2002, neboť jí zmiňovaný výměr MF č. 02/2002 stanovuje pouze koeficient růstu nájemného, představující jednu z hodnot potřebných pro výpočet maximálního měsíčního nájemného podle prvně uvedeného výměru. Ten pak byl v části, jež je pro daný případ relevantní, s účinností od 15. 11. 2002 zrušen, resp. nahrazen výměrem MF č. 06/2002, který byl s účinností od 18. 12. 2002 rovněž zrušen, a to výše citovaným nálezem Ústavního soudu. Z těchto skutečností je zcela zřejmé, že odkaz na některý z výše uvedených výměrů obstát nemůže již jen z toho důvodu, že v době zvyšování nájemného, tj. ode dne 19. 5. 2003, žádný z těchto předpisů neplatil. Předpisem, jenž stanovil právo pronajímatele jednostranně zvyšovat nájemné, se stal až zákon č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Závěru obecného soudu o nemožnosti jednostranného zvýšení nájemného pronajímatelem na základě výměru MF č. 02/2002 tak nelze nic vytknout.
Pokud stěžovatelka poukazuje v ústavní stížnosti na nutnost zajištění rovnosti mezi pronajímatelem a nájemcem, přičemž soudu vytýká, že nezkoumal, zda jde o nájemné co do místa a času "obvyklé", resp. spravedlivé, je nutno poznamenat, že eventuální nárok stěžovatelky na zvýšení nájemného nemá oporu v tzv. jednoduchém právu, ale mohlo by tomu tak být z hlediska práva ústavního, jak Ústavní soud nastínil v řadě svých rozhodnutí; z aktuálních možno uvést nález ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 20/05 (publ. pod č. 252/2006 Sb.) či ze dne 8. 2. 2006, sp. zn. IV. ÚS 611/05 (dosud nepublikován, dostupný v el. verzi na www.judikatura.cz). Na straně druhé je Ústavní soud názoru, že v souvislosti s regulovaným nájemným nelze "automaticky" předpokládat porušení ústavně zaručených základních práv či svobod každého pronajímatele, takže pokud stěžovatelka v řízení před okresním soudem adekvátním způsobem neargumentovala (což v ústavní stížnosti netvrdí a není to patrno ani z příslušného rozsudku), nebylo povinností tohoto soudu se věcí stěžovatelky z daného hlediska zabývat.
Ústavní soud z těchto důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Protože ústavní stížnost byla odmítnuta, nebylo možno rozhodnout ve smyslu §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu tak, že náklady na právní zastoupení stěžovatelky hradí stát.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. června 2006
Jan Musil
předseda senátu