ECLI:CZ:US:2006:3.US.271.06
sp. zn. III. ÚS 271/06
Usnesení
III. ÚS 271/06
Ústavní soud rozhodl dne 12. dubna 2006 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky ve věci navrhovatele Dr. Ing. A. B., zastoupeného JUDr. Miroslavem Demčákem, advokátem se sídlem Baranova 17, 130 00 Praha 3, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 15. července 2004 č. j. 47 Co 21/2003-81, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, jímž byl jednak (I.) ve výroku stran merita věci potvrzen rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 17. října 2002 č. j. 7 C 192/2000-65, dále (II.) změněn tentýž rozsudek ve výroku o náhradě nákladů řízení a posléze (III.) rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud ve shodě se soudem nalézacím dospěl k závěru, že nelze vyhovět návrhu stěžovatele (takto v řízení před nimi žalobce) na určení, že je vlastníkem přesně označené stavby; opírajícímu se o argumentaci, dle níž mu byla vydána jako součást celku, tj. spolu s pozemky jemu vydanými na základě zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Příslušným rozhodnutím pozemkového úřadu (Okresního úřadu v Kroměříži ze dne 11. června 1997 č. j. PÚ 3676/92-LC/3) totiž nebylo určeno, že by byl i vlastníkem předmětné stavby. Pokud tedy stěžovatel nepodložil své žalobní žádání jiným tvrzeným právním titulem a tento nedovodily ani obecné soudy, vycházející z toho, že stavba není součástí pozemku (§120 odst. 2), nebylo lze dle jejich přesvědčení žalobě stěžovatele vyhovět, a to ani s přihlédnutím k argumentaci poukazující na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 78/98, resp. rozhodovací důvody v něm obsažené.
Následně podané dovolání stěžovatele Nejvyšší soud pro nepřípustnost usnesením ze dne 6. ledna 2006 č. j. 22 Cdo 2686/2004-98 odmítl [§237 odst. 1 písm. c), §243b odst. 5 věta první, §218 písm. c) o. s. ř.]. Dovolací soud totiž neshledal, že by právní otázky, na jejichž posouzení rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, měly charakter zásadního právního významu (§237 odst. 3 o. s. ř.). Konstatoval, že ze zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nevyplývá, že stavby zřízené osobou odlišnou od oprávněné osoby jsou ve vlastnictví osoby, jíž byly pozemky vydány (arg. §22 odst. 7 cit. zák., rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 1176/96). Jako irelelevantní posoudil rovněž námitku kolaudace předmětné stavby (až) v průběhu restitučního řízení, když právní význam má v daném ohledu vznik stavby jako předmětu vlastnického práva, přičemž je nerozhodné, že dosud nebylo vydáno kolaudační rozhodnutí (R 44/1993).
Takto nastíněný výklad ve věci relevantního jednoduchého práva stěžovatel rozporuje tvrzením, dle něhož bez souhlasu vlastníka pozemku nikdo nemůže získat majetek tím způsobem, že něco postaví na cizím pozemku (sp. zn. II. ÚS 78/98), když v době konání restitučního řízení se na vydávaný pozemek jako na cizí pohlíží. V této souvislosti rovněž namítá, jak již učinil i v řízení před obecnými soudy, že nebyl demolován betonový podstavec, jenž byl součástí pozemku a na němž se předmětná stavba nachází. Právní význam přisuzuje i skutečnosti, že teprve v roce 1996 byla realizována její kolaudace a následně převedena na třetí osobu, čímž došlo k poškození restituovaných nemovitostí jako celku. Stěžovatel takto spatřuje v meritorním výsledku sporu dotčení ve svém ústavně zaručeném základním právu zakotveném v čl. 11 odst. 1, odst. 3 Listiny základních práv a svobod a domáhá se, aby Ústavní soud citovaný rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, nálezem zrušil.
Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR].
Porušení práv v rovině práva jednoduchého, nalézající odraz v relevantním zásahu do ústavních práv stěžovatele, Ústavní soud po přezkoumání obsahu napadených rozhodnutí neshledal. Ta jsou v dostatečném rozsahu, logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodněna, přičemž závěry, ke kterým obecné soudy dospěly a na něž postačí pro jejich srozumitelnost (včetně těch v usnesení Nejvyššího soudu vyslovených, jemuž sluší primárně a především výklad jednoduchého práva, §14 a násl. zák. č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů) odkázat, jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR. Vyjádřeno poněkud jiným způsobem, o aplikaci jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech jako svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění, pročež ji objektivně není možno akceptovat, se v daném případě evidentně nejedná (např. nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 126/04, III. ÚS 303/04, II. ÚS 539/02, IV. ÚS 221/04 a další).
Poukaz na z kontextu vytrženou tezi vyslovenou v nálezu ve věci sp. zn. II. ÚS 78/98, který dopadal stran vymezení předmětu řízení, resp. sporné otázky na zcela zjevně odlišnou (a v rámci jí samotné extrémně specifickou) skutkovou a právní situaci, se potom jeví jako nepřiléhavý.
Z povahy postavení Ústavního soudu, jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti, stížnostních bodů návrhu ve spojení s dostatečným odůvodněním rozhodnutí obecných soudů, jakož i judikatury příkladmo uvedené podává se zjevná neopodstatněnost návrhu stěžovatele; proto byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnuta [§43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2006