ECLI:CZ:US:2006:3.US.29.06.1
sp. zn. III. ÚS 29/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele EKO-KOM, a.s., se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1685/17, zastoupeného JUDr. Petrem Mrázkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Pod Klaudiánkou 4a, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 2005, č.j. Ncp 1856/2005-24, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení, kterým bylo rozhodnuto, že k projednání a rozhodnutí věci, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 11 Cm 101/2004, jsou v prvním stupni příslušné okresní soudy (výrok I.) a věc se postupuje k dalšímu řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 4 (výrok II.). Stěžovatel míní, že tímto rozhodnutím došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva ve smyslu čl. 38 odst.1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listiny“), podle něhož nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, neboť - jak dovozuje - je dána věcná příslušnost soudu krajského (zde Městského soudu v Praze), nikoli okresního (obvodního).
Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že Vrchní soud v Praze napadeným usnesením rozhodl v řízení stěžovatele proti žalované LP Plast, společnosti s ručením omezeným, se sídlem ve Valašských Kloboukách, Nádražní 357, o 440.579,- Kč s příslušenstvím, v režimu určení věcné příslušnosti soudu podle §104a o.s.ř. Postupy, jež byly podle tohoto ustanovení uskutečněny, stěžovatel nenapadá; brojí proti tomu, jak byl daný spor kvalifikován z hledisek upravujících věcnou příslušnost okresních a krajských soudů, jež jsou zakotveny v ustanovení §9 o.s.ř.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu).
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatel namítá, že právě takové jeho právo vskutku porušeno bylo, a to právo podle čl. 38 odst. 1 Listiny.
Čl. 38 odst. 1 Listiny stanoví, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a že příslušnost soudu i soudce stanoví zákon.
Z pohledu doktríny i praxe není pochyb, že za zákonného soudce (spolu s uplatněním dalších kritérií, zejména viz §41 a §42 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů) je pokládán soudce toho soudu, který zákon identifikuje jakožto soud k projednání a rozhodnutí dané věci věcně a místně příslušný. Tradičním smyslem práva na zákonného soudce je ochrana účastníka řízení před účelovou manipulací s určením soudního fóra (soudce), jež může ohrozit důvěru v regulérnost soudního procesu a jeho objektivně spravedlivý výsledek. Mimo tento rámec, co do pravidel určení místní a věcné příslušnosti soudu, jde především o pravidla organizační povahy systémového původu, jež vazbu na individuální spor (resp. jejich účastníky) mají jen zprostředkovaně, resp. abstraktně.
Zákonem, který ve smyslu citovaného čl. 38 odst. 1 Listiny stanoví příslušnost (zde věcnou) soudu, je zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (o.s.ř.), jmenovitě jeho ustanovení §9, jehož se dovolával stěžovatel. Obdobně relevantní je však i jeho ustanovení §104a, ve znění účinném od 1. 1. 2001.
Podle §104a o.s.ř. věcnou příslušnost zkoumá soud kdykoli za řízení (odst. 1). Má-li okresní nebo krajský soud za to, že není věcně příslušný, předloží věc se zprávou o tom svému nadřízenému vrchnímu soudu, jestliže věc podle jeho názoru náleží do věcné příslušnosti okresních, krajských nebo vrchních soudů, popřípadě soudů zřízených k projednávání a rozhodování věcí určitého druhu, nebo Nejvyššímu soudu, jestliže věc podle jeho názoru náleží do věcné příslušnosti Nejvyššího soudu. Účastníci řízení mají právo se k tomuto postupu a k soudem uváděným důvodům vyjádřit. Vrchní soud (Nejvyšší soud) pak rozhodne, které soudy jsou k projednání a rozhodnutí věci příslušné v prvním stupni, není-li sám věcně příslušný (odst. 2). V usnesení, jímž bylo rozhodnuto, že k projednání a rozhodnutí věci jsou příslušné v prvním stupni jiné soudy než u kterých bylo řízení zahájeno, se rovněž uvede soud, jemuž bude věc postoupena k dalšímu řízení; ustanovení §105 tím není dotčeno (odst. 6). Usnesením vrchního nebo Nejvyššího soudu o věcné příslušnosti jsou účastníci řízení a soudy vázáni (odst. 7).
Zákon, který předjímá čl. 38 odst. 1 Listiny, tedy v citovaném ustanovení §104a odst. 7 (o.s.ř.) fixuje určení věcně příslušného soudu rozhodnutím vrchního (Nejvyššího) soudu, a zakládá stav, kdy je napříště v řízení již nezpochybnitelné; nelze je napadat ani v režimu řádných ani mimořádných opravných prostředků. Nejen hlediska určení věcné příslušnosti (§9 o.s.ř.), nýbrž i rozhodnutí příslušného soudu (podle §104a o.s.ř.), jsou tedy pro „příslušnost soudu“ stanovenou zákonem ve smyslu věty druhé čl. 38 odst. 1 Listiny významné; není-li zde takového rozhodnutí, je naopak vadné založení věcné příslušnosti odvolacím i dovolacím důvodem (§205 odst. 2 písm. a/, §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Obdobně restriktivně se také pro určení soudu místně příslušného prosazují pravidla vyjádřená v ustanovení §105 odst. 1, 3 o.s.ř., kdy za zákonem předvídaných okolností se vada v místní příslušnosti pokládá za zhojenou.
Ústavnost ustanovení §104a o.s.ř. zpochybněna není, pročež není bezprostřední prostor k odlišnému hodnocení ani postupů, které se odbývaly v jeho rámci; ustanovení §104a odst. 7 o.s.ř. dává zjevně najevo přednost právní jistotě v organizaci konkrétního řízení před dalším prověřením hledisek, uplatněných pro určení věcné příslušnosti soudu.
Tím není řečeno, že nesprávnost v určení věcně příslušného soudu rozhodnutím ve smyslu §104a odst. 2 o.s.ř. je bez významu; lze ji samozřejmě vytýkat (též ve spojení s čl. 36 odst. 1 Listiny) ústavní stížností proti rozhodnutí ve věci, resp. proti rozhodnutí, jímž se řízení končí, zejména mohlo-li vést k omezení procesních práv stěžujícího si účastníka (tím nemusí být, jmenovitě vzhledem k nepředvídatelnému výsledku daného sporu, nutně žalobce, byť proti jeho procesnímu postupu se rozhodnutí podle §104a odst. 2 o.s.ř. prvotně obrací).
Ústavní soud se tím nemíní jakkoliv odchýlit od názorů vyjádřených ve vztahu k čl. 38 odst. 1 Listiny dříve (viz kupříkladu rozhodnutí ve věcech sp. zn. II. ÚS 544/02, III. ÚS 561/02 nebo III. ÚS 132/04, a další). Závěry, přijaté pro posuzovanou věc, se připínají k jejím konkrétním poměrům, kdy zásady subsidiarity ústavněprávního přezkumu a zejména minimalizace zásahů do řízení, jež dosud probíhá, se prosazují zjevně výrazněji; je tomu tak též proto, že stěžovatelovy námitky směřují zásadně do roviny výkladu podústavního práva, jmenovitě pojmů „obchodních věcí“, resp. „sporů z dalších obchodních závazkových vztahů“ (vzhledem k přítomným prvkům veřejnoprávním v soudní praxi nejednoznačného, pročež není důvod k jeho hodnocení jako „extrémního“), a konečně i z toho důvodu, že stěžovatelovým námitkám by nemohlo odpovídat jiné určení věcně příslušného soudu, než podle výše (nikoli druhu) žalobou uplatněného nároku (srov. §9 odst. 3 písm. r/ bod 6. o.s.ř.).
Z uvedeného plyne, že ústavní stížnosti přisvědčit nelze; její zjevná neopodstatněnost plyne z povahy rozhodnutí, jež napadá, a okolností, v nichž má být hodnoceno. Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. listopadu 2006
Jan Musil v.r.
předseda senátu