ECLI:CZ:US:2006:3.US.310.05
sp. zn. III. ÚS 310/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 2. března 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti L. I., zastoupeného JUDr. Stanislavem Pavelkou, advokátem se sídlem Libická 1832/5, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. května 2005 sp. zn. Nco 98/2005, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadá stěžovatel usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 5. 2005 sp. zn. Nco 98/2005, kterým byla údajně porušena ústavně zaručená základní práva a svobody ve smyslu čl. 3 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel odůvodňuje své tvrzení o porušení základních práv a svobod tím, že ve věci vedené Městským soudem v Praze pod sp. zn. 19 Cm 183/2004, v němž vystupuje jako žalobce, dne 30. 3. 2005 vznesl námitku podjatosti proti soudkyni tohoto soudu - JUDr. Alexandře Jiříčkové, která jako soudkyně rozhodovala ve sporu, jehož průběhem a výsledkem se cítí stěžovatel výrazně poškozen na svých právech do té míry, že v této věci podal žalobu na obnovu řízení.
Vrchní soud v Praze se v napadeném rozhodnutí s námitkou stěžovatele neztotožnil a rozhodl, že výše jmenovaná soudkyně Městského soudu v Praze není vyloučena z projednání a rozhodování ve věci sp. zn. 19 Cm 183/2004.
S předmětným rozhodnutím není stěžovatel spokojen a zdůrazňuje, že svá práva uplatňuje prostřednictvím Městského soudu v Praze již od roku 1993. Jeho žaloba byla údajně v rozporu s platným právem tímto soudem zamítnuta. Nebylo vyhověno ani jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků. Teprve v roce 2004 přiznal soud stěžovateli polovinu jím uplatněného nároku, a to v situaci, kdy žalovaný byl v likvidaci, takže již není reálná možnost k uspokojení soudem přiznaného plnění. Všechny výše uvedené okolnosti stěžovatel vykládá v ústavní stížnosti tak, že pod vlivem průtahů a "velkých pochybení soudců", kteří v jeho jednotlivých věcech jednali a rozhodovali, zejména pak soudkyně Městského soudu v Praze - JUDr. Alexandry Jiříčkové, se stěžovatel dostal do situace, v níž nyní dluží Konsolidační agentuře za nesplacený úvěr již 18 milionů Kč. Z tohoto důvodu by podle jeho názoru bylo v rozporu se zákonem a Listinou základních práv a svobod, kdyby výše jmenovaná soudkyně i nadále mohla jednat a rozhodovat ve věci nyní vedené Městským soudem v Praze pod sp. zn. 19 Cm 183/2004.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel je rovněž nespokojen s rozhodováním obecných soudů v celé řadě sporů vedených jím v období let 1993-2004, a tvrdí, že nedůvěřuje soudcům, kteří předmětné spory projednávali a rozhodovali, a kteří jsou podle jeho názoru odpovědni jednak za to, že stěžovatel je povinen zaplatit vzniklý dluh z nesplaceného úvěru, ale i tím, že nemá k dispozici ani jím zakoupený autobus zn. OASA HD-12, takže přišel o zdroj příjmů.
Porušení čl. 36 odst. 1 Listiny spatřuje stěžovatel v tom, že obecné soudy ve svých rozhodnutích porušily ustanovení §153 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), které jim ukládá rozhodovat na základě zjištěného skutkového stavu věci a současně i ustanovení §132 o. s. ř., neboť obecné soudy nedostály své povinnosti hodnotit provedené důkazy jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech. K porušení výše označeného článku Listiny dále údajně přispěla i skutečnost, že v odůvodnění svých rozhodnutí nedodržely podmínky uvedené v ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř.
Stěžovatel je přesvědčen, že podjatost soudkyně JUDr. A. Jiříčkové ve věci vedené tímto soudem pod sp. zn. 19 Cm 183/2004 byla dostatečným způsobem prokázána, a vyplývá prý zejména z toho, že jmenovaná soudkyně v pravomocně skončeném řízení sp. zn. 19 Cm 142/94, jehož obnovy se stěžovatel ve spojení s věcmi vedenými pod sp. zn. 36 Cm 431/96 a sp. zn. 51 Cm 935/94 nyní domáhá, nepřipustila doplnění dokazování o vypracování znaleckého posudku, jímž by byl již v roce 1994 prokázán konstrukčně závadný stav jím zakoupeného autobusu zn. OASA HD-12. Znalecký posudek však byl vypracován až v roce 2002 a jako důkaz použit ve zcela jiném řízení, takže na jeho podkladě již v řízení vedeném pod sp. zn. 19 Cm 142/94 údajně mohlo dojít ke zcela zásadní změně skutkového stavu věci a následně i ke změně jejího právního posouzení.
Protože se stěžovatel již dříve cítil být jednáním jmenované soudkyně poškozen, podal v roce 1999 na Ministerstvo spravedlnosti stížnost na průběh soudního jednání ve věci sp. zn. 19 Cm 142/94. V roce 2004 podal na Policii ČR podnět k zahájení trestního stíhání jak proti jmenované soudkyni, tak i proti soudkyni JUDr. Taťáně Michálkové pro podezření ze spáchání trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele, které v témže roce rozšířil i na další soudce a "třetí osoby". Další kroky stěžovatele v návrhu obšírně uváděné lze shrnout v tom smyslu, že stěžovatel další podněty a stížnosti adresoval Kanceláři prezidenta republiky, Ministerstvu spravedlnosti odboru generální inspekce a Státnímu zastupitelství pro Prahu 3.
Ze všech již uvedených skutečností stěžovatel dovozuje, že ve věci sp. zn. 19 Cm 183/2004 je jím vznesená námitka podjatosti důvodná, přičemž se současně domnívá, že se k této námitce měli rovněž vyjádřit i ti soudci Městského soudu v Praze, kteří v předmětných kausách již jednou rozhodovali. To se však nestalo.
Stěžovatel současně požaduje, aby mu byly v plném rozsahu přiznány náklady jeho právního zastoupení v řízení o ústavní stížnosti, a aby o tomto jeho návrhu bylo rozhodnuto "příslušným usnesením".
II.
Pro posouzení důvodnosti námitek stěžovatele si Ústavní soud vyžádal zapůjčení spisu vedeného Městským soudem pod sp. zn. 19 Cm 183/2004, jehož součástí je i připojený spis sp. zn. 19 Cm 142/94.
Ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 19 Cm 183/2004 se zjišťuje, že stěžovatel se podáním ze dne 12. 10. 2004 domáhá obnovy řízení ve věcech sp. zn. 19 Cm 142/94, sp. zn. 36 Cm 431/96 a sp. zn. 51 Cm 935/94, proti žalované PRAGA Čáslav a. s. v likvidaci. Důvodem obnovy je tvrzení stěžovatele, že rozsudky ve shora označených věcech byly "vydány v rozporu se zjištěným skutkovým stavem" a dále skutečnost, že soud nedoplnil dokazování znaleckým posudkem, jímž by měl být prokázán konstrukčně závadný stav jím zakoupeného autobusu zn. OASA. Stěžovatel současně požádal soud o osvobození od soudních poplatků s odůvodněním, že je invalidní důchodce a jeho majetek i část důchodu podléhá prováděné exekuci.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2004 č. j. 19 Cm 183/2004-8 bylo rozhodnuto o vyloučení věcí sp. zn. 36 Cm 431/96 a sp. zn. 51 Cm 935/94 k samostatnému řízení s odůvodněním, že v těchto věcech bude nezbytné doplnit řízení o další vylíčení rozhodných skutečností za "účelem posouzení oprávněnosti návrhu samého", a ty se budou v jednotlivých sporech pro jejich povahu lišit.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2006 č. j. 19 Cm 183/2004-11 nebylo stěžovateli přiznáno osvobození od soudních poplatků. Důvodem zamítavého rozhodnutí byla skutečnost, že ve věci nejsou splněny podmínky uvedené v ustanovení §138 odst. 1 věta první o. s. ř.
V obou výše označených rozhodnutích rozhodovala ve věci jako samosoudkyně Městského soudu v Praze JUDr. A. Jiříčková.
Poté, co byl stěžovatel soudem prvního stupně poučen o možnosti vznést námitku podjatosti, navrhl ve svém podání ze dne 30. 3. 2003 vyloučení soudkyně Městského soudu v Praze - JUDr. A. Jiříčkové z projednávání a rozhodování v předmětné věci s tím, že důvody podjatosti jmenované soudkyně spatřoval mimo jiné v jejím rozhodování ve věci sp. zn. 19 Cm 142/94, takže proti rozsudku v této věci podal žalobu na obnovu řízení, a dále v jejím dalším rozhodování ve věci sp. zn. 19 Cm 183/2004, kdy nebylo vyhověno jeho návrhu na spojení věcí a žádosti o osvobození od soudních poplatků.
Na č. l. 25 je založeno vyjádření jmenované soudkyně z něhož je zřejmé, že soudkyně popírá jakýkoli vztah k účastníkům řízení, jejich zástupcům i k projednávané věci, přičemž považuje námitku podjatosti sice za výraz uplatnění práva stěžovatele, která je však ve své podstatě vykonstruovaná a neopodstatněná. Negativně vyzněla i vyjádření dalších čtyř zastupujících soudů Městského soudu v Praze.
O námitce podjatosti rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 2. 5. 2005 č. j. Nco 98/2005-31 tak, že soudkyně Městského soudu v Praze JUDr. Alexandra Jiříčková není vyloučena z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 19 Cm 183/2004.
Odvolací soud uvedl, že stěžovatel rovněž vytkl soudu prvního stupně, že v den vyhlášení rozsudku ve věci sp. zn. 19 Cm 142/94 nebylo na vývěsce soudní síně uvedeno, že by měl být rozsudek vyhlášen a stalo se tak až po ústní urgenci stěžovatele, dále že údajně JUDr. Jiříčková nezaprotokolovala odvolání stěžovatele proti rozsudku a mylně informovala účastníky, přičemž v rozsudku uvedla nepravdivé a neověřené informace.
Při posouzení důvodnosti vznesené námitky odvolací soud vycházel z obsahu ustanovení §14, odst. 1, odst. 4 o. s. ř., z čl. 96 odst. 1 Ústavy a z čl. 38 odst. 1 Listiny, podle něhož nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. V takto vymezeném zákonném rámci vycházel odvolací soud při posouzení námitky podjatosti z názoru soudní judikatury v této otázce, který považuje za poměr k věci vzbuzující pochybnost o nepodjatosti soudce především přímý zájem soudce na projednávané věci, resp. na jejím výsledku, a to zejména v těch případech, kdy soudce sám byl nebo se může stát účastníkem řízení, nebo by takovým rozhodnutím soudu mohl být dotčen na svých právech. O možnou podjatost by se mohlo jednat i za situace, v níž soudce získal o věci poznatky jiným způsobem než v rámci řízení.
Vzhledem k tomu, že stěžejní námitky stěžovatele směřují proti postupu soudkyně v řízení o projednávané věci nebo v jejím rozhodování o jiné věci, a právě tyto okolnosti důvodem k vyloučení soudce podle ustanovení §14 odst. 4 o. s. ř. být nemohou, nepřisvědčil odvolací soud důvodnosti stěžovatelem vznesené námitky. Ani stěžovatelem podávané stížnosti či podněty nelze považovat za důvod podjatosti u jmenované soudkyně Městského soudu.
Závěrem odvolací soud připomněl, že snaha neúspěšného účastníka řízení dosáhnout změny soudce z jiných důvodů než v zákoně stanovených je "limitována Ústavou zaručenou rovností procesních práv účastníků řízení, jakož i ostatních účastníků, aby nebyli z jakýchkoli důvodů odňati svému zákonnému soudci". Nad rámec zkoumání podmínek řízení odvolací soud uvedl, že i když se Ministerstvo spravedlnosti zabývalo stížnostmi stěžovatele na průběh soudního jednání ve věci sp. zn. 19 Cm 142/94, neshledalo je důvodnými.
Ze spisu sp. zn. 19 Cm 142/94 se podává, že v roce 1994 se stěžovatel domáhal žalobou podanou proti žalované PRAGA Čáslav a. s. nejprve určení neplatnosti kupní smlouvy, kterou s žalovanou uzavřel dne 14. 7. 1992 na koupi autobusu OASA HD-12, později upravil petit na určení platnosti odstoupení od předmětné kupní smlouvy, které zaslal žalovanému dne 6. 9. 1993 poté, co v průběhu záruční lhůty mnohokrát reklamoval závady na autobuse a pro jeho váhový rozdíl. V tomto řízení byl stěžovatel od počátku zastoupen právním zástupcem.
Při jednání před soudem prvního stupně, které bylo nařízeno na den 7. 12. 1995, stěžovatel omluvil neúčast svého právního zástupce. V závěru jednání byl vyhlášen rozsudek, jímž byla žaloba stěžovatele zamítnuta. Důvodem tohoto rozhodnutí bylo podle soudu prvního stupně zjištění, že v projednávané věci nebyl splněn účel určovací žaloby, jímž je preventivní ochrana právního postavení žalobce dříve, než dojde k porušení práva nebo právního vztahu, neboť soud na základě provedených důkazů zjistil, že v projednávané věci již právo bylo porušeno "a tudíž žaloba není opodstatněná a žalobce se musí domáhat ochrany žalobou na plnění, kde bude soud řešit otázku oprávněnosti odstoupení stěžovatele od kupní smlouvy jako otázku předběžnou". Z tohoto důvodu soud další dokazování nepovažoval za potřebné.
Předmětný rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 7. 12. 1995 č. j. 19 Cm 142/94-35 byl právnímu zástupci stěžovatele doručen dne 6. 3. 1996 a nabyl právní moci dne 22. 3. 1996.
Teprve dne 29. 10. 1996 podal stěžovatel proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání, které bylo doplněno žádostí o osvobození od soudních poplatků. Žádosti nebylo vyhověno. Odvolání bylo odvolacím soudem odmítnuto jako opožděné. Usnesení Krajského obchodního soudu, jímž nebylo vyhověno žádosti stěžovatele, bylo odvolacím soudem potvrzeno.
III.
Po zvážení obsahu obou výše označených spisů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
V případě tvrzeného zásahu do práv stěžovatele vyplývajících z čl. 36 odst. 1 Listiny (resp. z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) Ústavní soud zastává názor, "že pro povahu převážně etických aspektů rozhodování o vyloučení soudce z projednávání věci v řízení před obecnými soudy je především věcí těchto soudů samotných, aby stanovily kritéria, za nichž je třeba podmínky aplikace §14 o. s. ř. posuzovat; důvodné pochybnosti o soudcově nestrannosti jsou kategorií objektivní povahy a jako takové musí být založeny skutečnostmi objektivitě soudcovského rozhodování protiřečícími, a to natolik, že nikoli z pohledu stěžovatele, ale v objektivním smyslu ústavně chráněnou nestranností soudcovského rozhodování otřásají (shodně viz usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2003 sp. zn. I. ÚS 390/03, či usnesení ÚS ze dne 9. 3. 2000 sp. zn. III. ÚS 26/2000, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, sv. č. 17, C.H. BECK 2000 - I. díl, str. 366).
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel soudkyni JUDr. A. Jiříčkové vytýká nikoli osobní zaujatost či její poměr k věci, účastníkům či jejich zástupcům, ale její procesní postup v otázce dokazování a rozhodování ve věci sp. zn. 19 Cm 142/94, potažmo ve věci sp. zn. 19 Cm 183/2004.
Tato skutečnost je ostatně potvrzována listinnými doklady založenými ve spise sp. zn. 19 Cm 142/94 na č. l. 87 - 91 a na č. l. 117-120. Z odpovědí Ministerstva spravedlnosti je zřejmé, že stížnosti stěžovatele směřující proti průběhu řízení a proti pravomocnému rozsudku ve věci sp. zn. 19 Cm 142/94 nebyly shledány opodstatněnými již z toho důvodu, že stěžovatel, ač v té době zastoupen právním zástupcem, nepodal včas odvolání, v němž mohl své námitky na údajně nedostatečně zjištěný skutkový stav soudem prvního stupně řádně uplatnit.
Pokud stěžovatel dovozuje porušení čl. 3 odst. 3 Listiny v projednávané věci z jeho vlastního přesvědčení, že "každá" fyzická osoba, tedy soudce nevyjímaje, musí být podjatá již jen z toho důvodu, že její profesní činnost je předmětem kritiky a stížností, Ústavní soud zcela odkazuje na odůvodnění odvolacího soudu a souhlasí s jeho názorem v této otázce, totiž že soudce již z hlediska své profese nemůže považovat za důvod podjatosti, resp. za pochybnost o jeho nepodjatosti skutečnost, že účastník řízení napadne průběh řízení a výsledek rozhodování řádnými nebo mimořádnými opravnými prostředky, případně stížnostmi ke správním orgánům. Jedinou výjimkou z pravidla uvedeného v ustanovení §14 odst. 4 o. s. ř., že důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v rozhodování o jiných věcech, jsou žaloby pro zmatečnost (§14 odst. 3 o. s. ř.). O takový případ však v projednávané věci nejde.
Stěžovatel v ústavní stížnosti na podporu své argumentace poukazuje na závěry Ústavního soudu, vyložené v jeho nálezech sp. zn. I. ÚS 167/94, sp. zn. II. ÚS 105/01 a sp. zn. I. ÚS 278/96, aniž však bere v úvahu, že okolnosti každého jednotlivého případu jsou odlišné a jako takové nemohou být tedy vždy stejně posuzovány.
Jak z obsahu rekapitulace předmětných spisů ve vztahu k námitkám stěžovatele vyplývá, v projednávané věci Ústavní soud neshledal z hlediska objektivity ani jiné faktory, které by mohly zakládat pochybnosti o nepodjatosti (nestrannosti) soudkyně v projednávané věci.
Ústavní soud neshledal, že by postupem či rozhodnutím obecných soudů byla porušena ústavní práva stěžovatele.
Ze všech důvodů výše uvedených Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný. Z tohoto důvodu nelze ani vyhovět návrhu stěžovatele na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. března 2006
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu