ECLI:CZ:US:2006:3.US.314.06
sp. zn. III. ÚS 314/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. září 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti Centrum Franze Kafky, s. r. o., se sídlem Maislova 15/38, 110 00 Praha 1, IČ: 49359266, právně zastoupené JUDr. Františkem Vyskočilem, Ph.D., advokátem AK se sídlem Voršilská 10, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 1. 2006 č. j. 13 Co 395/2005-73, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 4. 2005 č. j. 13 C 179/2003-48, za účasti 1) Obvodního soudu pro Prahu 1, a 2) Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 5. 4. 2006, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 1. 2006 č. j. 13 Co 395/2005-73, jakož i rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 4. 2005 č. j. 13 C 179/2003-48, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 se žalobce Ing. J. J. domáhal po žalované společnosti Centrum Franze Kafky, s. r. o. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka"), zaplacení částky 3 665 034,- Kč s příslušenstvím. Rozsudkem ze dne 21. 4. 2005 č. j. 13 C 179/2003-48 Obvodní soud pro Prahu 1 uložil žalované společnosti povinnost zaplatit žalobci částku 1 723 756,60 Kč s příslušenstvím (výroky pod bodem I. a II.); ve zbývající části žalobu zamítl (výrok pod bodem III.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok pod bodem IV.). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce je jedním ze spoluvlastníků domu č. p. 481 v Praze 1, Staroměstské nám. 22. Dne 31. 10. 1995 byla mezi spoluvlastníky domu a žalovanou uzavřena smlouva o nájmu nebytových prostor v uvedené nemovitosti, která byla později změněna dvěma doplňky. Nájemní vztah skončil k 31. 12. 2001. Žalobce se na základě uvedené nájemní smlouvy domáhal dlužného nájemného za roky 1999, 2000 a 2001. Soud prvního stupně se nejprve zabýval platností nájemní smlouvy a jejích doplňků, neboť v průběhu řízení žalovaná namítala její neplatnost pro nedostatečnou specifikaci předmětu nájmu. Soud dospěl k závěru, že smlouva i její doplňky obsahují podstatné náležitosti, jak vyžaduje ust. §3 zák. č. 116/1990 Sb. Veškeré prostory totiž byly charakterizovány výměrami a nedílnou součástí smluv byly plánky jednotlivých podlaží, takže bylo zcela zřejmé, jaké nebytové prostory byly pronajaty. Na základě takto uzavřené smlouvy byla žalovaná povinna platit dohodnuté nájemné, což však v plné výši neučinila. Soud prvního stupně se dále zabýval námitkou promlčení nároku a dospěl k závěru, že k částečnému promlčení došlo. Na daný případ aplikoval ust. §101 občanského zákoníku, podle kterého pro hrazení nájemného platí tříletá promlčecí lhůta. Žaloba byla podána dne 13. 1. 2003, všechny platby, kterých se mohl žalobce domáhat před 13. 1. 2000, jsou tudíž promlčeny. Proto žalobě nebylo vyhověno pokud jde o dlužné nájemné za celý rok 1999 a za leden 2000, zbytek dluhu byl žalobci přiznán.
Rozsudkem ze dne 4. 1. 2006 č. j. 13 Co 395/2005-73 Městský soud v Praze zastavil řízení o odvolání žalobce Ing. J. J. (výrok pod bodem I. rozsudku odvolacího soudu) a ve vyhovujících výrocích o věci samé pod body I. a II. a ve výroku o nákladech řízení odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že zhodnocení provedených důkazů v daném řízení nebylo provedeno v souladu s ust. §132 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") a poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, ve které dal Ústavní soud najevo, že opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení soudem nebylo rozhodnuto, případně důkazy a námitky, vztahující se k těmto důkazům, jimiž se soud při postupu podle ust. §132 o. s. ř. nezabýval, téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka v tom, že ačkoli oba soudy provedly navržený důkaz listinou - nájemní smlouvou, hodnotily pouze část této listiny a vůbec se nezabývaly ostatním obsahem této listiny a v odůvodnění svých rozhodnutí se ani jeden z obecných soudů nevěnoval námitkám stěžovatelky vycházejícím z obsahu předložené listiny. Uvedený postup podle stěžovatelky způsobuje nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí, neboť soudy neprovedly hodnocení důkazů předepsaným způsobem.
Stěžovatelka je přesvědčena, že závěr obecných soudů o platnosti nájemní smlouvy je nesprávný. Z provedeného dokazování podle stěžovatelky jednoznačně vyplývá, že v době uzavírání nájemní smlouvy nebylo na jisto postaveno, jakou podlahovou plochu mají pronajaté prostory. Stěžovatelka uvádí, že soud prvního stupně dovodil, že ačkoli je nesporné, že nebyl určitě sjednán předmět nájmu co do podlahové plochy, pak tento nedostatek je vyvážen tím, že ke smlouvě jsou připojeny plánky. Stěžovatelka je toho názoru, že nemohlo být žádným problémem výměru předmětu nájmu zjistit před uzavřením smlouvy (ostatně po uzavření smlouvy byla výměra bez problémů žalobcem zjištěna a bylo zjištěno, že se od výměry uvedené ve smlouvě liší) a dále poukazuje na skutečnost, že výše nájemného byla ve smlouvě stanovena právě podle výměry pronajatých prostor. Soud prvního stupně se podle stěžovatelky s námitkou neplatnosti smlouvy spočívající v neurčitosti sjednané výše nájemného vůbec nevypořádal. Odvolací soud, uvádí stěžovatelka, námitku spočívající v neurčitosti sjednané výše nájmu taktéž ignoroval a v odůvodnění ji vůbec nezmínil. Soud prvního stupně pouze konstatuje, že nájemné je sjednáno v čl. III. této smlouvy diferencovaně podle podlaží, zcela ovšem pomíjí skutečnost, že nájemné je sice stanoveno diferencovaně podle podlaží, avšak cenou za metr čtvereční. Z uvedeného podle názoru stěžovatelky vyplývá, že není-li známa podlahová plocha (tedy přesný počet čtverečních metrů), nemůže být známa ani výše nájemného. Proto podle stěžovatelky nemůže obstát závěr obou soudů o tom, že předmětná nájemní smlouva měla zákonem požadované náležitosti. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uzavírá, že oba obecné soudy se hodnocení provedeného důkazu - nájemní smlouvy - ve vztahu k námitce neurčitosti výše nájmu zcela vyhnuly a založily tak nepřezkoumatelnost svých rozhodnutí, a tím i porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
V ústavní stížnosti stěžovatelka obecným soudům vytýká nesprávné hodnocení provedených důkazů, konkrétně smlouvy o nájmu nebytových prostor, a v důsledku toho i nesprávnost skutkových zjištění.
K otázce hodnocení důkazů obecnými soudy se Ústavní soud ve své judikatuře vyjádřil již mnohokrát (např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 23/93, sp. zn. III. ÚS 124/96). Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. V souladu s ust. §132 o. s. ř. hodnotí soud důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. Podle zásady volného hodnocení důkazů zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, ani váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam a váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při tomto zhodnocení nemůže soud postupovat libovolně, jeho vnitřní přesvědčení o správnosti či nesprávnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení musí být tedy odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší právo přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Je pouze věcí obecného soudu, k jakému důkazu v rámci volného hodnocení důkazů přihlédne, a o jaké důkazy opře svoje rozhodnutí. Svůj myšlenkový postup při hodnocení důkazů však musí obecný soud ve svém rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy.
Při hodnocení důkazů se v projednávané věci obecný soud nedostal do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu. Skutečnost, že po vyhodnocení provedených důkazů dospěl obecný soud k závěru, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nemůže sama o sobě zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti (nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 191/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 7, č. 1).
Ústavní soud ve své judikatuře již několikrát konstatoval, že jeho pravomoc je dána také tam, kde právní závěry obecného soudu jsou v hrubém nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními. V projednávané věci však nejde o takový případ.
Ústavní soud poukazuje na to, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují příslušná procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek.
V odůvodnění svého rozsudku ze dne 21. 4. 2005 č. j. 13 C 179/2003-48 Obvodní soud pro Prahu 1 konstatoval, že vztah mezi účastníky se řídí zákonem č. 116/1990 Sb. Dle ust. §3 tohoto zákona musí smlouva o nájmu nebytových prostor obsahovat předmět nájmu, výši nájmu a způsob hrazení nájmu a způsob využití nebytových prostor, přičemž předmětná smlouva všechny tyto náležitosti obsahuje. Veškeré pronajaté prostory jsou zakresleny v plánu jednotlivých podlaží, takže mezi účastníky bylo jasné, jaké nebytové prostory se pronajímají. V bodě I. ad) 2 jsou popsány výměry místností v jednotlivých patrech a v bodě III. je uvedeno, jaké byly sjednány sazby za prostory podle toho, v jakém patře se prostory nacházejí, či zda se jedná o chodby nebo zázemí. Pokud je u výměr pro jednotlivá podlaží uvedeno "cca", pak je podle soudu prvního stupně jasné, že se účastníci shodli na tom, že místnosti mají tu výměru, která je ve smlouvě uvedena. Nebytové prostory se nacházejí v domě starém několik set let, z plánu jednotlivých podlaží vyplývá, že řada místností je lichoběžníkového tvaru, stěny nesvírají pravé úhly, skutečnost, že v dodatku č. 1 došlo ke zpřesnění výměr a k označení jednotlivých místností čísly, podle soudu prvního stupně ještě neznamená, že původní smlouva by byla neplatná. Protože smlouva o nájmu byla řádně uzavřena, obvodní soud dovodil, že žalované vznikla povinnost platit za pronajatý prostor sjednané nájemné. Jak vyplývá ze smlouvy mezi účastníky, nájemné nemělo být placeno až poté, kdy žalovaná obdržela od žalobce fakturu, ale nájemné mělo být hrazeno každý měsíc, a to dopředu.
Námitku neplatnosti nájemní smlouvy pro neurčitost předmětu nájmu, a tedy i výše nájemného, uplatnila stěžovatelka i v odvolacím řízení. Odvolací soud se ve svém rozhodnutí ze dne 4. 1. 2006 č. j. 13 Co 395/2005-73 plně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, který konstatoval, že nájemní smlouva ze dne 31. 10. 1995 a její doplňky byly uzavřeny v souladu s ust. §3 odst. 3 zák. č. 116/1990 Sb., tedy platně. Předmět nájmu je pod bodem I. ad) 2 stanoven označením konkrétních pronajímaných prostor v jednotlivých patrech a jejich výměrami, přičemž nedílnou součástí smlouvy jsou plánky jednotlivých podlaží, ze kterých jednoznačně vyplývá, jaké prostory byly pronajaty, což muselo být v době uzavření smlouvy stranám zřejmé. Výše nájemného potom není stanovena celkovou částkou, ale čl. III. smlouvy stanoví výši nájemného za metr čtvereční v tom kterém podlaží a roce, a zcela jednoznačně je podle odvolacího soudu stanovena i splatnost (čl. IV. smlouvy). Shodně potom odvolací soud uzavřel i ohledně doplňku ze dne 22. 12. 1995, kde jsou pronajímané prostory opět specifikovány, a to i přiloženými plánky, přičemž výše nájemného je v tomto případě stanovena v tabulce, která je opět nedílnou součástí doplňku smlouvy. V této tabulce je určena výměra jednotlivých místností, výše nájemného za metr čtvereční a rok a celkové roční nájemné za ten který nebytový prostor. Vzhledem k tomu, že došlo k platnému sjednání předmětu nájmu i výše nájemného, a odvolací soud neshledal ani jiný důvod neplatnosti smlouvy, dospěl odvolací soud k závěru, že žalobce se domáhá doplacení nájemného po právu a soud prvního stupně podané žalobě správně vyhověl.
S těmito závěry obecných soudů Ústavní soud souhlasí.
V soukromém právu se aplikuje zásada pacta sunt servanda (smlouvy jsou závazné) - a to i v případech, kdy je to pro některou ze smluvních stran nevýhodné. Nelze proto pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), který výlučně zakládá pravomoc Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů, namítat nic proti postupu obecných soudů, které se touto zásadou řídily. Stěžovatelka si musí být vědoma své odpovědnosti ve smluvních vztazích a nemůže smlouvy uzavírat a poté namítat jejich neplatnost dle své vlastní libovůle. Nadto z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů v předmětné věci vyplývá, že obecné soudy posoudily řádně obsah předmětné smlouvy o nájmu nebytových prostor, a zabývaly se i otázkou její platnosti. V projednávané věci obecné soudy dospěly shodně k závěru o platnosti sjednané smlouvy o nájmu nebytových prostor.
Nelze se stěžovatelkou souhlasit, že nebylo respektováno její právo na spravedlivý proces. Její žalobou se zabýval nezávislý a nestranný soud, který postupoval podle procesních předpisů, do nichž se promítají principy obsažené v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod i v hlavě páté Listiny. Postup obecných soudů v předmětné věci byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci obecných soudů, tak jak je rozvedena v rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními, což by jedině mohlo odůvodnit jeho zásah. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů. K této části stěžovatelčiny argumentace Ústavní soud uzavírá, že rozsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že je účastníku garantován úspěch v řízení.
Vzhledem k tomu, že jednáním či rozhodnutím obecných soudů nedošlo k namítanému porušení základních práv stěžovatelky, Ústavní soud návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. září 2006
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu