ECLI:CZ:US:2006:3.US.339.06
sp. zn. III. ÚS 339/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 20. června 2006 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Vlasty Formánkové, o ústavní stížnosti 1) T. P. a 2) M. K., obou zastoupených JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem 115 02 Praha 1, Mezibranská 19, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 1. 2006 sp. zn. 5 Cmo 23/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé svou ústavní stížností napadají, s tvrzením porušení práv zaručovaných čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v záhlaví označené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze.
Napadené rozhodnutí, jak je patrno ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 53 Cm 66/2004, který si Ústavní soud připojil, bylo vydáno v řízení zahájeném u Městského soudu v Praze k návrhu žalobce Transfinance, a. s., směřujícímu vůči žalovanému Kepa Distribuce jako směnečnému dlužníku a oběma stěžovatelům jako solidárně zavázaným avalistům, na vydání směnečného platebního rozkazu. Tomuto návrhu bylo vyhověno dne 2. 7. 2004 vydáním směnečného platebního rozkazu jmenovaným soudem, jímž tento uložil 1. žalovanému Kepa Distribuce a oběma dalším žalovaným - stěžovatelům v řízení před Ústavním soudem - zaplatit společně a nerozdílně směnečnou částku 1.562.661,89 Kč s příslušenstvím a nahradit náklady řízení. Proti tomuto směnečnému platebnímu rozkazu podali všichni tři žalovaní směnečné námitky, po jejichž projednání vydal jmenovaný soud rozsudek dne 3. 5. 2005 sp. zn. 53 Cm 66/2004, jímž ponechal v rozsahu 1.212.661,89 Kč s přísl. směnečný platební rozkaz vůči všem třem žalovaným v platnosti. Proti tomuto rozsudku podali všichni žalovaní odvolání a Městský soud následně vyzval každého z nich k zaplacení soudního poplatku z odvolání v částce 48.520,- Kč. Usnesením téhož soudu ze dne 8. 11. 2005 bylo odvolací řízení o podaném odvolání zastaveno z důvodu nezaplacení soudního poplatku žádným ze žalovaných. Také proti tomuto usnesení podali všichni žalovaní odvolání, přitom dne 18. 11. 2005 byla na účet soudu zaplacena částka 48.520,- Kč. Na to dne 1. 12. 2005 rozhodl Městský soud v Praze svým usnesením č. j. 53 Cm 66/2004-67 tak, že své předchozí usnesení o zastavení odvolacího řízení zrušil pouze vůči 1. žalovanému s tím, že tento v průběhu odvolací lhůty soudní poplatek z odvolání zaplatil. I proti tomuto usnesení podali všichni tři žalovaní odvolání, o němž následně rozhodl Vrchní soud v Praze shora označeným rozhodnutím, napadeným ústavní stížností. Rozhodl tak, že odmítl odvolání 1. žalovaného jako odvolání podané neoprávněnou osobou (neboť ve vztahu k němu nešlo o rozhodnutí, které by se ho nepříznivě dotýkalo) a dále, pokud jde o stěžovatele, rozhodl tak, že se jejich odvolání nevyhovuje. V podrobném odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, že solidární závazky nezakládají bez dalšího nerozlučné procesní účastenství (což v případě závazků směnečných nepřichází podle něj v úvahu ani hypoteticky), přitom, aby se uplatnilo ust. §2 odst. 8 zákona o soudních poplatcích č. 549/1991 Sb., jehož se stěžovatelé v odvolání dovolávali, muselo by se jednat právě o účastníky nerozlučné, kdy odvolání i jen jednoho z nich je zároveň odvoláním všech ostatních jeho spoluúčastníků, kdy pak rovněž jen společně mohou s tímto procesním návrhem disponovat a jen tehdy je může stíhat společná solidární poplatková povinnost. V daném případě šlo však o samostatné účastníky, tito podávají odvolání každý sám za sebe, a proto také každému z nich vzniká samostatná poplatková povinnost a vůči každému z nich proto třeba posoudit i splnění poplatkové povinnosti i podmínky pro zrušení rozhodnutí o zastavení řízení z důvodu neplacení soudního poplatku, je-li tento dodatečně zaplacen. Z těchto v odvodnění rozhodnutí blíže rozvedených důvodů považoval odvolací soud napadené rozhodnutí soudu I. stupně o zrušení usnesení o zastavení odvolacího řízení pouze v poměru k 1. žalovanému za věcně správné.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatelé dávají najevo nesouhlas s uvedenými závěry odvolacího soudu. Stejně jako již v odvolání zdůrazňují, že k zaplacení žalované částky byli všichni tři žalovaní zavázáni společně a nerozdílně a povinnost zaplatit soudní poplatek se proto na ně, jako na takto solidárně zavázané může vztahovat jen jednou tzn., že částku 48.520,- Kč, představující soudní poplatek, by měli zaplatit rovněž společně a nerozdílně ve smyslu ust. §2 odst. 8 zákona o soudních poplatcích. Pokud tedy došlo k úhradě soudního poplatku ve výši 48.520,- Kč (4 % žalované částky), byla poplatková povinnost podle jejich názoru splněna ve vztahu ke všem žalovaným, a jestliže obecné soudy vycházely z opačného názoru a řízení o odvolání stěžovatelů proti jimi napadenému rozsudku zastavily pro nezaplacení soudního poplatku, zkrátily je na jejich petičním právu na projednání a rozhodnutí jejich odvolání. Postup soudů je podle stěžovatelů o to nesprávnější, že z jejich rozhodnutí není naprosto zřejmé, jakým způsobem dospěly k závěru, za kterého žalovaného byl soudní poplatek zaplacen a minimálně v tomto směru je napadené usnesení navíc nepřezkoumatelné.
Poté, co se seznámil s obsahem připojeného spisu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) stojí mimo soustavu obecných soudů, není další přezkumnou instancí v systému obecného soudnictví a pokud ústavní stížnost spočívá jen v polemice s právními závěry rozsudků obecných soudů - v daném případě v zásadě obdobného smyslu jako v opravném prostředku - staví Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší. Ústavní soud také připomíná, že ke kasaci rozhodnutí obecných soudů jeho nálezem pro porušení práva na soudní ochranu zpravidla dochází v takových případech, kdy právní závěry obecných soudů jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními resp. z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 a řada dalších) a kdy jde o aplikační postup, který je v rozporu s ústavním zákazem libovůle (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 170/99). Takový stav však v dané věci nebyl zjištěn.
Vrchní soud své rozhodnutí řádně zdůvodnil. Dostatečně vysvětlil, jaké důvody jej vedly k tomu, že odvolání stěžovatelů nevyhověl. Jeho výklad ust. §91 o. s. ř., který byl pro posouzení poplatkové povinnosti stěžovatelů určující, podle něhož jsou i solidárně zavázaní dlužníci samostatnými účastníky ve smyslu odst. 1 uvedeného ustanovení, odpovídá ustálené soudní judikatuře (srov. Občanský soudní řád, Komentář - I. díl, 6. vydání, str. 297) a Ústavní soud jej považuje za ústavně konformní. Lze proto na odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž jmenovaný soud reagoval na námitky stěžovatelů, které tito opakovaně vznáší v ústavní stížnosti, odkázat. Stěžovatelům sice třeba přisvědčit v tom, že z odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně není jasné, z jakého důkazu učinil tento soud zjištění, že soudní poplatek z odvolání v částce 48.520,- Kč byl zaplacen 1. žalovaným, nicméně z obsahu připojeného spisu (č. l. 64) je patrno, že součástí spisu je výpis z účtu vedeného u ČSOB, z něhož byla uvedená částka na účet soudu zaplacena, a z něhož zřejmě soud uvedené zjištění učinil, přitom stěžovatelé sami netvrdí, že byl zaplacen jimi či za ně a uvedený nedostatek odůvodnění usnesení soudu I. stupně tak není způsobilý založit protiústavnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, který z uvedeného faktu vycházel. Ústavní soud tak uzavírá, že porušení ústavně zaručeného práva vyplývajícího z čl. 36 a násl. Listiny v daném případě neshledal, a proto z uvedeného důvodu ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2006