ECLI:CZ:US:2006:3.US.365.06
sp. zn. III. ÚS 365/06
Usnesení
III. ÚS 365/06
Ústavní soud rozhodl dne 31. srpna 2006 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. V. B., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem v Praze 5 - Smíchov, Štefánikova 48, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2006, sp. zn. 8 Tdo 1525/2005, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. června 2005, sp. zn. 3 To 30/2005, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. ledna 2005, sp. zn. 50 T 9/2003, spojenou s návrhem na odklad vykonatelnosti, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla i jinak podána v intencích zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel ve své trestní věci rozhodnutí obecných soudů [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2006 (8 Tdo 1525/2005), rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. června 2005 (3 To 30/2005) a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. ledna 2005 (50 T 9/2003-451)] a tvrdil, že jimi byl dotčen na svých ústavně zaručených právech obsažených v čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4 odst. 1, čl. 7 odst. 1, čl. 8 odst. 2, čl. 14 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Napadeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2006 (8 Tdo 1525/2005) bylo odmítnuto dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. června 2005 (3 To 30/2005) z důvodu jeho zjevné neopodstatněnosti [§265i odst. 1 písm. e) tr. ř.]. Uvedeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. ledna 2005 (50 T 9/2003-451) a znovu bylo rozhodnuto tak, že stěžovatel je vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby (§148 odst. 1 a 4 tr. zák.) a byl odsouzen k trestu odnětí svobody na 5 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem.
V ústavní stížnosti stěžovatel - stručně shrnuto - rekapituluje dosavadní průběh řízení před obecnými soudy. Poukazuje na to, že nebyly splněny podmínky pro řízení proti uprchlému. Dále zdůrazňuje, že výroková část rozsudku odvolacího soudu je zcela vadná, skutková jednání, o nichž bylo konstatováno, že se jich dopustil, nikdy nerealizoval, jednání, které je obecnými soudy označováno jako trestné, trestným není, jeho vina nebyla řádným způsobem prokázána. Stěžovatel navrhl odložit vykonatelnost napadených rozhodnutí obecných soudů, jak jsou vpředu označena, a zrušit tato rozhodnutí.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Vrchního soudu v Praze, jak jsou vpředu označena, vyplývá, že dokazování bylo v dané věci provedeno v potřebném rozsahu; byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.). Skutkový děj by zjištěn na základě výslechu svědků Bc. P. M., J. M., Vr. R., Ing. R. L., L. P., J. K., R. Š., R. Z., T. T., M. K., R. G., Ing. J. N., L. H. a M. P.; dále pak listinnými důkazy (daňovými a jinými doklady).
Z odůvodnění napadených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jak jsou vpředu označena, tedy nevyplývá, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními obecných soudů, který by byl příčinou porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 84/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 34, Praha 1995).
Lze tedy shrnout a konstatovat, že z odůvodnění napadených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jak jsou vpředu označena, vyplývá, že na základě řádně zjištěného skutkového stavu věci vyvodily obecné soudy v souladu s ústavní zásadou nezávislosti soudní moci (čl. 81, čl. 82 Ústavy ČR) právní názor o vině stěžovatele, který má ve skutkových zjištěních oporu, a tento svůj závěr v souladu se zákonem odůvodnily (§125 odst. 1, §134 odst. 2 tr. ř.); pod aspektem ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nelze proto obecným soudům nic vytknout. V této souvislosti lze poukázat na to, že podstatnou část tvrzení, která stěžovatel uplatnil v ústavní stížnosti, vznesl již v řízení před obecnými soudy; s nimi se zejména Vrchní soud v Praze a Nejvyšší soud řádně vypořádaly (zejména ve vztahu k podmínkám řízení proti uprchlému). Pro stručnost postačuje na odůvodnění rozhodnutí uvedených obecných soudů odkázat.
Podle povahy stěžovatelových tvrzení v ústavní stížnosti lze usoudit, že nesouhlasí s tím, jak danou věc posoudily obecné soudy. Svou povahou jsou však tato tvrzení, na nichž je ústavní stížnost stěžovatele založena, polemikou s právním názorem obecných soudů a věcnou správností napadených (odsuzujících) rozhodnutí. Stěžovatel však přehlíží, že Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti, není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu v daných souvislostech nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995).
Ústavní soud proto neshledal, že by napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena stěžovatelova základní práva uvedená v ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná, když její zjevná neopodstatněnost je dána jak povahou tvrzení ústavní stížnosti, tak i ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.
Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak je z výroku tohoto usnesení patrno. Návrh stěžovatele na odložení vykonatelnosti sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2006