ECLI:CZ:US:2006:3.US.403.06
sp. zn. III. ÚS 403/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. K., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem v Hradci Králové, Komenského 241, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21.2.2006, č.j. 1 Nc 530/2005-265, takto:
Ústavní stížnost a návrh na přerušení řízení o ústavní stížnosti a předložení předběžné otázky Evropskému soudnímu dvoru se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností napadl stěžovatel v záhlaví uvedené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, jimiž bylo rozhodnuto, že v jeho výroku jmenovaná soudkyně Okresního soudu v Ústí nad Orlicí JUDr. Dagmar Kalousková není vyloučena z projednávání a rozhodování tamtéž označené věci, v nichž vystupuje jako žalobce a uplatňuje své majetkové nároky.
Krajský soud v Hradci Králové v napadeném usnesení dospěl k závěru, že není důvod k podřazení stěžovatelem uplatněných námitek důvodům podjatosti, jež jsou vyjmenovány v §14 o.s.ř., soudkyně vztah k věci a k účastníkům řízení nemá, pročež důvod k jejímu vyloučení z projednávání a rozhodnutí stěžovatelovy věci není, a to ani vzhledem k tvrzeně "nepřípustnému vlivu moci výkonné na moc soudní".
Stěžovatel v ústavní stížnosti setrval na důvodech v řízení před obecnými soudy vznesených námitek podjatosti, jež dříve uplatnil vícekrát nejen vůči soudcům rozhodujícím v jeho věcech v prvním nebo druhém stupni, nýbrž i vůči soudcům soudů nadřízených, kteří o těchto námitkách rozhodovali, resp. měli rozhodovat. Soudci (obecně) jsou podle jeho názoru podjatí především z důvodu politického a společenského tlaku, který je na ně vyvíjen vzhledem k množství občanskoprávních sporů, které aktuálně vede. Stěžovatel se dovolává tzv. teorie zdání, podle níž nestačí, že soudce je subjektivně nestranný, ale musí se jako takový jevit i účastníkům řízení a veřejnosti, a ku podpoře svého názoru odkazuje i na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 105/01 (o nutnosti objektivní úvahy, zda lze mít vzhledem k okolnostem případu za to, že by soudce podjatý být mohl) a sp. zn. I. ÚS 167/94 (dle něhož postačí, že o nepodjatosti lze mít pochybnosti), a posléze argumentuje též rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva ve věci Delcourt v. Belgie (že vyloučeným je i soudce, u něhož se vzhledem k jeho způsobu jednání a chování během řízení vytvořil takový vztah k věci nebo účastníkům, že lze objektivně pochybovat o jeho nepodjatosti). Stěžovatel poukazuje současně na konkrétní jednání politických představitelů státu poté, co byla obecnými soudy vydána rozhodnutí v jeho prospěch, jakož i na provokované legislativní a judikatorní tendence, a jejich mediální reflexe, jež měly dosud dosažený úspěch paralyzovat. Zvláštní pozornost věnuje stěžovatel zjištění o zprávové povinnosti soudů vůči ministerstvu spravedlnosti o stavu řízení, která u obecných soudů vede, a dovozuje, že sama tato iniciativa exekutivy představuje zjevně neregulérní zásah do nezávislosti soudů. Oproti názorům vtěleným do napadených rozhodnutí má za to, že za těchto okolností je panující politická atmosféra způsobilá rozhodování soudů v jeho věcech významně ovlivnit, a jestliže jimi bylo rozhodováno opačně, došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud usnesení Krajského soudu v Hradci Králové zrušil.
Nad tento rámec a s poukazem na další konkrétní skutečnosti stěžovatel dovozuje, že v České republice není soudce, který by mohl být při projednávání jeho věci skutečně nestranný a nezávislý, a proto se domnívá, že spravedlivého posouzení věci by se mu mohlo dostat jen v rámci právního prostoru Evropské unie. Jelikož z čl. 6 odst. 1 Smlouvy o EU plyne, že EU je založena na zásadách svobody, demokracie, dodržování lidských práv a základních svobod a právního státu, a současně není známo žádné rozhodnutí Evropského soudního dvora, které by již odpovědělo na otázku, zda lze toto ustanovení interpretovat tak, že je možné přenést rozhodovací pravomoc ze soudů jednoho členského státu na soudy jiného členského státu, je podle stěžovatele odůvodněné žádat, aby Ústavní soud podle čl. 234 Smlouvy o založení ES tuto otázku (jejíž znění formuloval), předložil k posouzení Evropskému soudnímu dvoru jako otázku předběžnou, a do rozhodnutí o ní, aby řízení o ústavní stížnosti bylo přerušeno.
Ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení ústavním pořádkem chráněného základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadené rozhodnutí je konformní se závěry, jež Ústavní soud již dříve vyslovil, a jimiž je rozhodnutí obecných soudů fakticky aprobováno, ať již k tomu došlo předtím nebo poté.
Tak je tomu v posuzované věci.
Ohledně námitek, jimiž stěžovatel vytýkal, že jednotliví soudci, resp. soudci v České republice vůbec (včetně soudců Ústavního soudu), nejsou v jeho věcech nestranní, se Ústavní soud odvolal (již v dřívějších usneseních) na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti a konsekvence, jež z této maximy plynou (sp. zn. III. ÚS 359/96, III. ÚS 117/2000, IV. ÚS 589/2000, III. ÚS 161/01, III. ÚS 183/01, III. ÚS 569/03 a contrario, III. ÚS 126/04).
Totožnými argumenty stěžovatele se Ústavní soud zabýval též v usnesení ze dne 8. 2. 2006, sp. zn. IV. ÚS 21/06, ze dne 2. 3. 2006, sp. zn. IV. ÚS 16/06, ze dne 6. 4. 2006, sp. zn. III. ÚS 133/06, ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. III.ÚS 114/06, a ze dne 23. 5. 2006, sp. zn. III. ÚS 350/06, a konstatoval, že jde o návrhy zjevně neopodstatněné. Vzhledem k (všeobecné) povaze stěžovatelem uplatněných námitek podjatosti není významné, směřovaly-li (v dřívějších věcech ústavních stížností) také proti soudcům jiným než soudkyně, jež se týkalo rozhodnutí, napadené ve věci posuzované.
Co do výtky, týkající se způsobu, jímž se obecné soudy vypořádaly s návrhem na předložení předběžné otázky Evropskému soudnímu dvoru (jejímž základem byl záměr přenést rozhodovací pravomoci českého soudu na soud jiného členského státu Evropské unie), odkázal Ústavní soud ve věci sp. zn. III. ÚS 182/06 na obsah odůvodnění usnesení dovolacího soudu, jež zhodnotil jako náležité. Závěry tam uvedenými (obdobně i závěry přijatými Ústavním soudem v jiné věci navrhovatele sp. zn. II. ÚS 14/04) lze odůvodnit i postup Ústavního soudu v této věci, jímž shodně návrhu, aby sám předběžnou otázku Evropskému soudnímu dvoru předložil, nebylo vyhověno. Podrobně Ústavní soud svůj názor na tento návrh stěžovatele vyložil v dalších jeho věcech, jmenovitě vedených pod sp. zn. III. ÚS 133/06, III. ÚS 350/06 a III. ÚS 351/05.
Obsahově shodnou ústavní stížnost odmítl Ústavní soud jako zjevně neopodstatněnou usnesením ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. III. ÚS 62/06.
Ve vztahu k námitce podjatosti, směřující proti soudcům Ústavního soudu, bylo již vícekrát zopakováno, že nebyla vůči soudcům senátu, jemuž podle rozvrhu práce připadla věc k rozhodnutí, vznesena adresně, resp. jednotlivě; stěžovatel neuvádí žádný konkrétní důvod, pro který by jednotliví soudci měli být vyloučeni z projednávání a rozhodování jeho ústavní stížnosti. V obecné rovině stěžovatelem uvedené okolnosti za relevantní senát nepokládá, resp. nemá za to, že by mohly jakkoli působit proti nestrannému posuzování věci; soudci nemají vztah ani k účastníkům řízení ani ku věci, jež je projednávána. Ve zmíněném usnesení ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. II. ÚS 71/06, Ústavní soud uvedl, že "se ... nezabýval námitkou podjatosti všech soudců Ústavního soudu, neboť pokud důvody zpochybnění nepodjatosti neshledal u soudkyně obecného soudu, tím spíše tyto závěry platí i pro soudce Ústavního soudu, když navíc námitka stěžovatele vůbec nesměřovala proti konkrétním soudcům rozhodujícím o této ústavní stížnosti". Režim rozhodování o vyloučení soudce (soudců) podle §38 odst. 1, věty druhé, zákona o Ústavním soudu, použít nelze, neboť i "jiný senát, určený rozvrhem práce", je vystaven téže námitce podjatosti; samostatný výrok, že soudci Ústavního soudu nejsou vyloučeni, nepřichází v úvahu.
Stejně tak Ústavní soud ve výše označených usnesení připomínal (vznesl-li stěžovatel také zvláště námitku podjatosti předsedy Ústavního soudu Pavla Rychetského), že je smysluplné se zabývat otázkou vyloučení jen toho soudce, který je podle rozvrhu práce určen k projednání a rozhodování dané věci. I v dané věci platí, a stěžovatel byl o tom uvědomen, že jmenovaný Pavel Rychetský takovým soudcem zde není. Zvláštního výroku ve vztahu k takto evidentně nedůvodné námitce podjatosti rovněž netřeba.
Ústavní soud nemá důvod se od těchto závěrů odchýlit, což zakládá další důvod pro hodnocení posuzované stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neboť právě tak o dřívějších bylo rozhodnuto.
Ústavní stížnost proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Vzhledem k tomuto výsledku řízení nepokládá Ústavní soud za přiléhavé odstraňovat formální nedostatky plné moci pro stěžovatelova zástupce.
Stranou pozornosti ponechal Ústavní soud též otázku, zda věcné posouzení stěžovatelových ústavních stížností není vyloučeno již z důvodu uplatnění principu subsidiarity ústavněprávního přezkumu, jestliže bez ohledu na existenci rozhodnutí nadřízeného soudu podle §16 odst. 1 o.s.ř. (o něž zde jde) lze námitku, že věc projednal a rozhodl v ní vyloučený soudce, uplatnit (resp. hodnotit) v řízení o odvolání nebo o dovolání proti rozhodnutí ve věci samé, resp. jako důvod žaloby pro zmatečnost (srov. §205 odst. 2 písm. a/, §229 odst. 1 písm. e/, §242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř.).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2006
Jan Musil
předseda senátu