ECLI:CZ:US:2006:3.US.404.06
sp. zn. III. ÚS 404/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. června 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavních stížností stěžovatele F. K., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem v Hradci Králové 3, Komenského 241, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 2. 2006, čj. 1 Nc 531/2005-167, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2006, čj. 30 Nc 46/2005-124, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2006, čj. 30 Nc 58/2005-147, takto:
I. Ústavní stížnosti, zapsané pod spisovými značkami III. ÚS 404/06, III. ÚS 440/06 a III. ÚS 443/06, se spojují ke společnému řízení a nadále budou vedeny pod spisovou značkou III. ÚS 404/06.
II. Návrh ze dne 17. 5. 2006 a návrhy ze dne 29. 5. 2006 na přerušení řízení o ústavní stížnosti a předložení věci Evropskému soudnímu dvoru k rozhodnutí o předběžné otázce se odmítají.
III. Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 17. 5. 2006 napadl stěžovatel usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 2. 2006, čj. 1 Nc 531/2005-167, jímž bylo ve věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 8 C 42/2001 rozhodnuto, že soudkyně JUDr. D. Kalousková není vyloučena z projednávání a rozhodnutí uvedené věci. Tato ústavní stížnost byla u Ústavního soudu vedena pod sp. zn. III. ÚS 404/06.
Ústavní stížností ze dne 29. 5. 2006 napadl stěžovatel usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2006, čj. 30 Nc 46/2005-124, jímž bylo ve věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 15 C 113/2002 rozhodnuto, že soudkyně JUDr. H. Homolová není vyloučena z projednávání a rozhodnutí uvedené věci. Tato ústavní stížnost byla u Ústavního soudu vedena pod sp. zn. III. ÚS 440/06.
Ústavní stížností ze dne 29. 5. 2006 napadl stěžovatel usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2006, čj. 30 Nc 58/2005-147, jímž bylo ve věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 15 C 110/2002 rozhodnuto, že soudkyně JUDr. H. Homolová není vyloučena z projednávání a rozhodnutí uvedené věci. Tato ústavní stížnost byla u Ústavního soudu vedena pod sp. zn. III. ÚS 443/06.
Stěžovatel ve všech těchto ústavních stížnostech tvrdil, že obecné soudy se při svém rozhodování o námitce podjatosti nezabývaly jeho argumenty a že vycházely především z prohlášení dotčených soudců, načež dospěly k chybným závěrům. Takový postup je dle stěžovatele v rozporu se závěry vyslovenými v nálezech Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 105/01, I. ÚS 167/94 a IV. ÚS 185/96, jakož i v rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Delcourt v. Belgie. Konkrétně se obecné soudy nevypořádaly s dokumentem "Analýza mediální prezentace kauzy K.", resp. nevzaly v úvahu, že soudci jsou vystaveni politickému a společenského tlaku ve vztahu k jeho kauzám. Stěžovatel v této souvislosti poukazuje na výroky "politických špiček", jež byly vysloveny po vydání soudních rozhodnutí ve prospěch stěžovatele, jakož i na reakce představitelů moci zákonodárné a výkonné, a tvrdí, že politický tlak vytvořený na soudce v ČR může prokazatelně ovlivnit jejich rozhodování v jeho věcech. Rovněž tak - v souvislosti se sdělením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 10. 2005 a k němu přiloženého přípisu Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne 12. 1. 2004 - upozorňuje na to, že obecné soudy zasílají na žádost Ministerstva spravedlnosti ČR tomuto pravidelné zprávy o průběhu jeho sporů, což dle jeho názoru představuje nepřípustný zásah moci výkonné do moci soudní, protože tak mohou být sledováni soudci, kteří v jeho věcech rozhodují, a tím může na ně být vytvářen soustavný tlak. Vzhledem k výše uvedenému pak vznikají pochybnosti o nepodjatosti i soudců Ústavního soudu. Stěžovatel proto vznesl námitku vyloučení všech jeho soudců. Stěžovatel, s ohledem na jím vyvozovanou podjatost soudců, tvrdí, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a domáhá se, aby Ústavní soud v záhlaví uvedená rozhodnutí nálezem zrušil. S ohledem na skutečnost, že prý neexistuje v ČR soudce, který by při rozhodování jeho věci byl skutečně nestranný a nezávislý, je třeba řešit, zda by se stěžovateli nedostalo spravedlivého posouzení jeho věci u soudu jiného státu. Přitom vyslovuje názor, že by tomu tak mohlo být v rámci právního prostoru Evropské unie; jak totiž podle stěžovatele vyplývá z čl. 6 odst. 1 Smlouvy o EU, je EU založena na zásadách svobody, demokracie, dodržování lidských práv a základních svobod a právního státu. Protože stěžovatel nenalezl žádné rozhodnutí Evropského soudního dvora v Lucemburku (ESD), které by již odpovědělo na otázku, zda toto ustanovení možno interpretovat tak, že za určitých předpokladů lze přenést rozhodovací pravomoc ze soudů jednoho členského státu na soudy jiného členského státu, má za to, že tato otázka ještě vyřešena ESD nebyla. Vzhledem k tomu navrhl, aby Ústavní soud dle čl. 234 Smlouvy o založení ES předložil ESD následující předběžnou otázku: "Je obsaženo v čl. 6 Smlouvy o EU, případně jinde v právu v rámci komunitárního práva, výslovně nevyjádřené pravidlo zavazující členský stát EU k přenesení rozhodovací pravomoci svých soudů na soudy jiného členského státu v případě, že vlastní soudy ztratí v rozhodování svou nestrannost a nezávislost? Pokud bude znít odpověď kladně, je významné pro určení soudu jiného členského státu občanství/domicil osoby, jejíž věc má být projednána v jiném členském státě unie? Pokud odpověď Evropského soudního dvora bude znít i tentokráte kladně, je nutné předložit věc k rozhodnutí soudu tohoto státu, jehož je osoba občanem, nebo kde má domicil?"
Vzhledem ke skutečnosti, že ústavní stížnosti jsou co do svého obsahu totožné a směřují proti rozhodnutím vydaným ve věcech, jejichž skutkový základ i právní aspekty jsou stejné, byly z důvodu hospodárnosti řízení, v souladu s §63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a §112 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, spojeny ke společnému řízení a rozhodnutí.
Jde-li o námitku podjatosti všech soudců Ústavního soudu, nelze na ni nijak reagovat. Jak lze vyvodit z §37 zákona o Ústavním soudu, námitku podjatosti nutno uplatnit ve vztahu ke konkrétnímu soudci nebo soudcům, již danou věc mají rozhodovat. Případ, že je taková námitka uplatněna obecně, vůči všem soudcům, tedy Ústavnímu soudu jako celku, citovaný zákon neřeší a ani nemůže, neboť zde není žádný instančně nadřízený orgán, jenž by o ní mohl rozhodnout.
Ústavní soud se dále zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že tomu tak není. Obsahově totožnými ústavními stížnostmi stěžovatele se Ústavní soud již opakovaně zabýval (viz např. usnesení ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. II. ÚS 71/06, ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 134/06, ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 243/06, a ze dne 10. 5. 2006, sp. zn. IV. ÚS 225/06), přičemž dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh.
Vzhledem k tomu, že se III. senát Ústavního soudu se závěry uvedenými v citovaných usneseních jiných senátů plně ztotožňuje, resp. nemá důvodu se od svých předchozích závěrů nijak odchylovat, nezbylo mu, než nyní posuzované ústavní stížnosti, jakož i shora označené návrhy - s odkazem na odůvodnění předchozích, výše označených rozhodnutí Ústavního soudu - mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrhy zjevně neopodstatněné podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. června 2006
Jan Musil
předseda senátu