ECLI:CZ:US:2006:3.US.41.06
sp. zn. III. ÚS 41/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. Š., zastoupeného JUDr. Martinem Radvanem,LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 13, proti usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 30. 11. 2005, č.j. 1 KZV 252/2005-43, a usnesení Policie České republiky, Útvaru odhalovaní nelegálních výnosů a daňové kriminality, služby kriminální policie a vyšetřování, ze dne 10. 10. 2005, ČTS : FIPO-89/PD-2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud pro porušení čl. 8 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") zrušil v záhlaví označená usnesení orgánů činných v trestním řízení, jimiž bylo zahájeno trestní stíhání proti jeho osobě.
Kromě formálních nedostatků napadených usnesení (jež stížnostní státní zastupitelství neshledalo) stěžovatel především namítá, že je stíhán neoprávněně, neboť "nejenže neexistují přesné důkazní materiály, které by byly dostatečné k podání obžaloby, ale především neexistují ani základní okolnosti nasvědčující tomu, že se dopustil úmyslného trestného činu". Je tomu tak proto, že "žádný zákon neumožňuje stíhání ředitele podniku, který neměl sebemenší majetkový prospěch z nesprávně podaného daňového přiznání"; statutární orgán podle jeho názoru nemůže nést odpovědnost "za vše, co se v organizaci stane", a statutem je vymezena k podání kritických daňových přiznání "kompetence" osob jiných. Sporná je podle stěžovatele i otázka vytýkané nesprávnosti daňového přiznání, jestliže jím řízená organizace podléhala nejen vnitřnímu auditu, ale byla "auditovaná" i auditory profesionálními, kteří způsobu zaúčtování "výkonů a hmotných statků" nic nevytkly.
Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že usnesením příslušného policejního orgánu (§161 odst. 2 tr. řádu) bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele (§160 odst. 1 tr. řádu) pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 tr. zákona, spáchaného ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona. Stížnost stěžovatele rovněž napadeným usnesením městské státní zastupitelství jako nedůvodnou (podle §148 odst. 1 písm. c/ tr. řádu) zamítlo.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a/ zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda se orgány činné v trestním řízení vytýkaným postupem v přípravném řízení a při zahájení trestního stíhání (§158 a násl., §160 a násl. tr. řádu) dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, jmenovitě do práva na osobní svobodu a principu "nullum crimen sine lege" zakotvených v čl. 8 odst. 2 a čl. 39 Listiny, jak je stěžovatelem tvrzeno.
Ústavní soud dospěl k závěru, že tomu tak není.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu se totiž podává, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení Ústavní soud považuje, s výjimkou situací vskutku mimořádných, kupříkladu je-li současně dotčena osobní svoboda jednotlivce (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 46/96 a sp. zn. IV. ÚS 582/99), za - všeobecně - nepřípustné, případně nežádoucí (srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95, usnesení sp. zn. IV. ÚS 316/99, I. ÚS 486/01, IV. ÚS 213/03, IV. ÚS 262/03 a další). Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení trestního je pojímána restriktivně, s omezením jen na ta vybočení z hranic podústavního práva, jež jsou povahy vskutku extrémní. Jinak řečeno, "kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit" (usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 674/05).
Ústavní stížností napadená rozhodnutí pod tuto kategorii však podřadit zjevně nelze. Obě jsou dostatečně a věcně srozumitelně odůvodněná, a rozhodnutí o stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání se vypořádává i s těmi námitkami, jež uplatňuje stěžovatel znovu ve stížnosti ústavní.
Stěžovatel pomíjí, že není smyslem usnesení o zahájení trestního stíhání vyřešit všechny sporné otázky skutkové a právní, které se jím otevírají; to však právě činí, jestliže se s ním konfrontuje názorem (jako podle jeho mínění jedině správným) na podmínky subjektového určení stíhaných trestných činů ve věcně resp. hierarchicky strukturované organizaci. Rozdílný názor orgánů činných v trestním řízení však vybočení z mezí čl. 8 odst. 2 Listiny sám o sobě nezakládá, a totéž platí ohledně principu vysloveného v čl. 39 Listiny rovněž proto, že napadenými rozhodnutími není předjímán výsledek řízení ve věci samé.
Ústavní soud, při respektování výše popsaných mezí svého ústavněprávního přezkumu, proto uzavírá, že v posuzované věci postup orgánů činných v trestním řízení nepřípustné ústavněprávní důsledky nezakládá, nepředstavuje neodůvodněné vybočení ze standardů judikatorních výkladů procesního práva trestního a ani není výrazem nepředvídatelné interpretační libovůle v případě kogentní normy práva hmotného.
Stěžovateli se tvrzený zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr lze mít za zřejmý.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Stojí za zaznamenání, že byl vysloven i silnější názor (ve věci sp. zn. III.ÚS 316/03), na jehož základě byla ústavní stížnost odmítnuta s poukazem na §43 odst. 1 písm. e/ zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný, když Ústavní soud dospěl k závěru, že pokud "nenastala situace, kdy by bylo obvinění spojeno se skutečným zásahem do základních práv a svobod, které by nebylo možno odčinit jinak", je třeba považovat zásah Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení již v počátku trestního řízení "za nepřípustný".
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. března 2006
Jan Musil
předseda senátu