ECLI:CZ:US:2006:3.US.413.06
sp. zn. III. ÚS 413/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. listopadu 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. B., zastoupeného Mgr. Liborem Janků, advokátem v Chebu, Májová 23, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 2. 2006, sp. zn. 5 Tdo 146/2006, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 8 To 112/2005, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 7. 2005, sp. zn. 3 T 3/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 23. 5. 2006 napadl stěžovatel usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 2. 2006, sp. zn. 5 Tdo 146/2006, jakož i jemu předcházející usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 8 To 112/2005, a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 7. 2005, sp. zn. 3 T 3/2005, přičemž tvrdil, že těmito rozhodnutími došlo k porušení čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Jak Ústavní soud zjistil ze spisu Krajského soudu v Plzni sp. zn. 3 T 3/2005, který si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, ústavní stížností napadeným rozsudkem tohoto soudu byl stěžovatel uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) trestního zákona a odsouzen k výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání 18 let. Kromě toho mu bylo podle §73 odst. 1 písm. c) trestního zákona uloženo zabrání věci - kuchyňského nože, dále pak mu byla stanovena podle §228 odst. 1 trestního řádu povinnost zaplatit na náhradě škody Pojišťovně České spořitelny, a. s., částku 199 000 Kč. Uvedeného trestného činu se stěžovatel dle soudu dopustil - ve stručnosti řečeno - tak, že v úmyslu J. K. usmrtit a získat věci a peníze, které měla u sebe, ji bodl přineseným kuchyňským nožem silou velké intenzity do hrudníku, načež se zmocnil jejího batohu s věcmi v celkové hodnotě 4 535 Kč a nejméně 700 Kč v hotovosti. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání, načež jej Vrchní soud v Praze shora označeným usnesením podle §258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 trestního řádu částečně, a to pouze ve výroku o zabrání věci a ve výroku o náhradě škody, zrušil. Toto rozhodnutí odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, které však Nejvyšší soud touto ústavní stížností napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že povinností dovolacího soudu bylo v souvislosti s jeho námitkou nesprávné právní kvalifikace, představující dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, přezkoumat skutková zjištění soudů nižších stupňů, neboť obě otázky nelze od sebe oddělit, což ovšem Nejvyšší soud neučinil. V další části ústavní stížnosti vytýká stěžovatel soudu prvního a druhého stupně pochybení v hodnocení "kauzálního vztahu subjektivní stránky a objektivní stránky, tedy kauzálního vztahu zavinění stěžovatele a způsobeného následku". Stěžovatel poukazuje na to, že z jeho výpovědi, učiněné jak v řízení před soudem, tak v přípravném řízení, dovozují obecné soudy doznání. Tento základní přímý důkaz je nutno hodnotit podle celého obsahu, přičemž jde-li o naplnění subjektivní a objektivní stránky trestného činu, stěžovatel se v žádném případě nedoznal a doznat nemohl. Pouze uvedl, že je srozuměn, že došlo k neštěstí, tj. k usmrcení osoby, k níž měl déle trvající silný citový vztah; posledně uvedené tvrzení nevyvrací řádné důkazy. Vzniká tak rozpor mezi touto skutečností a domněnkou vyslovenou v odůvodnění napadených rozhodnutí, v nichž je tato výpověď hodnocena jako doznání. O doznání by se mohlo jednat, pokud by stěžovatel byl přinejmenším srozuměn (ve formě nepřímého úmyslu), že poškozenou usmrtí a tento následek způsobí za účelem dosažení dalšího následku (získat majetkový prospěch). K takovému následku se stěžovatel rozhodně nedoznal. Ke znaleckému posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, stěžovatel uvádí, že není z hlediska subjektivní stránky trestného činu relevantní. Dle stěžovatele má být také na škodu a porušením procesního práva, když nejsou brány v úvahu závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, protože prý lze předpokládat, že se jeho závěry od závěrů v prvně zmíněném posudku buď budou lišit, nebo budou konkrétnější z hlediska důvodů, na základě kterých "se osobnostní vývoj stěžovatele ubíral znalcem určeným směrem". Pokud jde o závěr znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, že stěžovatel je schopen chápat smysl trestního stíhání a účel trestu a že byl schopen ovládat své jednání, včetně vyhnutí se svodu užití omamných a psychotropních látek, je pro rozhodnutí o vině zcela nepoužitelný. Z trestního spisu totiž vyplývá užití a vliv pervitinu na stěžovatele v kritický den, navíc v tomto znaleckém posudku se obecně deklaruje užívání pervitinu jako návykové. Vzhledem k tomu se soudy podle stěžovatele nevypořádaly se spornou otázkou způsobilosti stěžovatele vnímat důsledek jeho jednání při návyku na omamnou látku. Dle ustáleného odborného názoru v případě návyku na užívání pervitinu nelze příslušnou osobu pokládat za způsobilou nepodlehnout svodům užívání pervitinu a za způsobilou ovládat své jednání. Stěžovatel znovu opakuje, že nedošlo k prokázání naplnění subjektivní stránky, soudy prý nepřihlédly k působení uvedené látky. Jeho jednání, které trvalo velmi krátce, bylo vyústěním konfliktu. Soudy by se musely vypořádat i s tím, že stěžovatel jednal s úmyslem získat věci a finanční prostředky, závěr v tomto smyslu nemá oporu v provedených důkazech; stěžovatel zde argumentuje tím, že uvedené věci jsou předmětem společného hospodaření s poškozenou. Stěžovatel v návaznosti na to shrnuje, že je třeba v souvislosti se znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, dospět k závěru, že jako osoba závislá na užívání uvedené drogy nemohl ovlivnit své jednání ani se dobrovolně rozhodnout, zda si látky bude aplikovat, a dále že konstatování soudů o schopnosti stěžovatele vnímat nebezpečnost svého jednání a o neexistenci patického afektu, jako příčiny tohoto jednání, má být nesprávné. V další části stěžovatel poukazuje na judikáty obecných soudů R 19/69, Rt 61/71 - Tsf 6/71, Rt 40/72 - Tsf 1/72, Rt 12/87 - 1 Tzf 3/86, Rt 27/92 - 3 To 19/91, jakož i na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 301/98. Dle posledně uvedeného rozhodnutí, jak uvádí stěžovatel, jediným rozdílem mezi trestným činem vraždy a trestným činem ublížení na zdraví s následkem smrti, promítajícím se výrazným způsobem i do trestní sazby, je zavinění, přičemž je rozhodující, k jakému následku směřoval, byť eventuální, úmysl pachatele, přičemž u trestného činu vraždy musí daný úmysl směřovat k usmrcení člověka, sama lhostejnost k následku nestačí k naplnění volní složky nepřímého úmyslu. Stěžovatel je toho názoru, že lze uvedený nález aplikovat i na jeho věc, neboť není možno objektivně dovodit, že právní kvalifikace byla použita po právu a na základě řádně zjištěného skutkového stavu věci. S ohledem na výše uvedené důvody stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření výše uvedených soudů a Nejvyššího státního zastupitelství k ústavní stížnosti. Krajský soud v Plzní odmítl, že by došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, k čemuž doplnil, že při hodnocení důkazů postupoval v souladu se zákonem, zejména s ustanovením §2 odst. 6 trestního řádu, jak patrno z podrobného odůvodnění jím vydaného rozsudku. Vrchní soud v Praze odkázal na závěry uvedené v jeho, ústavní stížností napadeném usnesení s tím, že ústavní stížnost neobsahuje nic nového, s čím by se již soudy nevypořádaly. Stěžovatelem uváděná judikatura je dle vrchního soudu notoricky známa a byla jím vzata v úvahu. Závěrem tento soud vyjádřil názor, že k porušení ústavou zaručených práv stěžovatele nedošlo. Nejvyšší soud, jde-li o rovinu trestněprávní, uvedl, že důvody jeho postupu jsou uvedeny v odůvodnění jím vydaného usnesení. Pokud jde o rovinu ústavněprávní, právní kvalifikace jednání stěžovatele, jež je popsáno ve výroku o vině, byla učiněna řádně a bez vad, takže nemohlo dojít ani k porušení ústavních práv obviněného, kromě toho stěžovatel opakuje námitky, které uplatnil již v řízení před obecnými soudy.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a dospěl k závěru, že jde o včas podaný návrh, který je i co do dalších formálních náležitostí a předpokladů jeho projednání ve shodě se zákonem. Z tohoto důvodu přistoupil k posouzení, zda se nejedná o návrh, který by bylo možno považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Přitom vycházel z toho, že pokud ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, jako je tomu v daném případě, nutno ji zpravidla považovat za zjevně neopodstatněnou, postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je třeba považovat za zjevně neopodstatněnou, neboť nic nenasvědčuje případnému porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Z obsahu ústavní stížnosti lze usuzovat, že stěžovatel nesouhlasí s tím, jak obecné soudy posoudily otázku zavinění (§4 a §5 trestního zákona), v důsledku čehož došlo i k nesprávné právní kvalifikaci stěžovatelova jednání jako trestného činu vraždy podle §219 trestního zákona. Jak bylo Ústavním soudem opakovaně konstatováno, vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.
Ovšem takového postupu se stěžovatel cestou ústavní stížnosti domáhá, když v ní ve své podstatě jen opakuje námitky, které již uplatnil v řízení před obecnými soudy a s nimiž se tyto náležitě vypořádaly. Jde-li o tvrzení stěžovatele, že je závislý na užívání pervitinu (takovým způsobem, jenž by byl ve vztahu k posuzované věci relevantní), toto bylo vyloučeno příslušným znaleckým posudkem. Sama skutečnost, že obecně na tuto látku závislost vzniká, nijak nediskvalifikuje závěry vyslovené ve znaleckém posudku, neboť existenci závislosti, příp. její míru a důsledky je třeba zkoumat v každém konkrétním případě, a navíc - vzhledem k tomu, že nejde o stálý, na činu nezávislý stav, také ve vztahu ke konkrétnímu trestnému činu (k tomu srov. Solnař, V., Fenyk, J., Císařová, D.: Základy trestní odpovědnosti, podstatně přepracované a doplněné vydání, Nakladatelství Orac, 2003, str. 236). V posuzované věci je tedy rozhodující, zda stěžovatel v době spáchání daného činu trpěl duševní poruchou, jež vedla ke ztrátě způsobilosti rozpoznávací a schopnosti určovací ve smyslu §12 trestního zákona. Pokud tomu tak nebylo, a tento závěr zjevně vyplývá z uvedeného znaleckého posudku, nelze obecným soudům, jde-li o jejich právní závěr ohledně příčetnosti stěžovatele, nic vytknout.
Od posouzení otázky příčetnosti je třeba odlišit otázku zavinění (byť tyto spolu úzce souvisejí). Zavinění je obvykle definováno jako psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje, že nejednal v úmyslu usmrtit poškozenou. Vzhledem k tomu, že nelze zjistit vnitřní psychické stavy a myšlenkové pochody pachatele bezprostředně, je nutno tak činit nepřímo, na základě jejich vnějších projevů. V tomto ohledu možno rovněž vycházet z okolností, jež provázely stěžovatelův útok na poškozenou (příp. jej předcházely a po něm následovaly). Těmito okolnostmi se obecné soudy zabývaly (odvolací i dovolací soud tak činily k námitkám stěžovatele uplatněným v odvolání, resp. dovolání), přičemž dospěly k závěru, že samotný útok na poškozenou byl veden takovým způsobem, že stěžovatel musel být (minimálně) srozuměn s jeho následky.
Jak již bylo výše naznačeno, hodnocení jednotlivých důkazů je věcí obecné justice, z čehož lze vyvodit, že Ústavnímu soudu nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to i kdyby se s tímto hodnocením sám neztotožňoval. Výjimku pak tvoří ty případy, kdy skutkové (a následně právní) závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (viz např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34). Jinými slovy řečeno, ingerence ze strany Ústavního soudu připadá v úvahu až v případě excesů obecných soudů v daném hodnotícím procesu. To však v daném případě zjištěno nebylo, neboť nelze říci, že by závěr o úmyslném jednání stěžovatele dle §4 písm. b) trestního zákona byl v nějakém rozporu s provedeným dokazováním, konkrétně pak s okolnostmi provázejícími útok stěžovatele na poškozenou.
Namítá-li stěžovatel, že dovolací soud měl povinnost přezkoumat procesní postup soudů nižších stupňů stran tzv. důkazního řízení, nelze se s tímto názorem ztotožnit. Nejvyšší soud postupoval v dovolacím řízení v souladu s příslušnými procesními ustanoveními [§265b odst. 1 písm. g), §265i odst. 1 trestního řádu], když k námitce stěžovatele zkoumal, zda právní posouzení skutku, popsaného ve výroku odsuzujícího rozsudku, je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě daného trestného činu s ohledem na skutkový stav tak, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů. Ústavnímu soudu není zřejmé, co v daném ohledu stěžovatel dovolacímu soudu vytýká, když skutkové závěry - zde ohledně způsobu vedení útoku na poškozenou -, z nichž dovolací soud při přezkumu správnosti použité právní kvalifikace vycházel, nijak nezpochybnil.
Ústavní soud z těchto důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2006