ECLI:CZ:US:2006:3.US.423.06.1
sp. zn. III. ÚS 423/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. října 2006 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, o ústavní stížnosti Mgr. Ing. Radima Opletala, soudního exekutora Exekutorského úřadu v Olomouci se sídlem Pavelčákova 14, Olomouc, zastoupeného Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem se sídlem 779 00 Olomouc, Na Střelnici 39, proti usnesení Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 50 Nc 4795/2005 ze dne 24. 3. 2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v záhlaví označené rozhodnutí Okresního soudu v Olomouci, jímž uvedený soud stěžovateli nepřiznal úhradu nákladů exekuce v částce 1.785,- Kč za použití bezpečnostní služby v exekučním řízení.
Jak je patrno z obsahu spisu Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 50 Nc 4795/2005, který si Ústavní soud připojil, nařídil uvedený soud k návrhu oprávněného exekuci na majetek povinného na základě exekučního titulu, jímž bylo vykonatelné rozhodnutí Statutárního města Olomouc k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 500,- Kč, představující náklady předcházejícího řízení a pro náklady exekuce, které budou v průběhu řízení stanoveny. Provedením exekuce byl pověřen stěžovatel, který dne 24. 1. 2006 vydal příkaz k úhradě nákladů exekuce na celkovou částku 6.808,- Kč. Proti tomuto příkazu podal námitky povinný, který nesouhlasil s úhradou představující náklady za použití bezpečnostní služby, ochrany a doprovod exekutora - stěžovatele. Stěžovatel těmto námitkám nevyhověl a postoupil je podle §88 odst. 3 zák. č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (dále jen "exekuční řád") Okresnímu soudu v Olomouci k rozhodnutí. Jmenovaný soud pak napadeným rozhodnutím námitkám povinného vyhověl a stěžovatelem vydaný příkaz k úhradě nákladů exekuce co do částky 1.785,- Kč zrušil. Shledal totiž tyto náklady i přes doloženou fakturu neúčelnými, když exekutor nedoložil nutnost přítomnosti bezpečnostní služby a navíc nedoložil, že mobiliární exekuci skutečně provedl např. protokolem.
Proti tomuto usnesení okresního soudu směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel uvádí, že soudu byl předložen přehled nákladů mobiliární exekuce a faktura za poskytnutí bezpečnostní služby i odůvodnění, proč byla tato služba použita. Vymáhaná pohledávka byla totiž podle stěžovatelova údaje pokutou udělenou za agresivní jednání povinného. Stěžovatel dále soudu vytýká, že ve své výzvě k vyčíslení nákladů exekuce nespecifikoval, jaké doklady k vyčíslení potřebuje, pouze obecně o jejich vyčíslení požádal, bez bližšího poučení o tom, jaké doklady mají být předloženy, čímž se podle stěžovatele dopustil svévolného nepřezkoumatelného jednání a poškodil tak exekutora na úhradě nákladů exekuce, které bylo nutno vynaložit na exekuční řízení, přičemž mu odňal možnost domáhat se úhrady těchto nákladů na povinném. Uvádí dále, že exekutor je účastníkem daného řízení, jemuž svévolným a nepřezkoumatelným postupem soudu byla odňata možnost hájit svá práva. Poukazuje na to, že proti napadenému usnesení není ze zákona možný opravný prostředek podle §88 odst. 4 exekučního řádu a zpochybňuje i ústavnost tohoto ustanovení (aniž však sám navrhoval jeho zrušení), a to nemožností přezkumu výše stojícího orgánu porušením dvojinstančnosti soudní soustavy, a tudíž rozporem s čl. 36 Listiny. Dovozuje pak, že pokud se rozhodnutí řídí neústavním zněním zákona, je samo protiústavní. Napadeným rozhodnutím podle něj došlo i k porušení rovnosti účastníků řízení ve smyslu ust. čl. 37 odst. 3 Listiny. Podle jeho názoru by v daném případě byl správný takový postup soudu - pokud tento nesouhlasil s vyčíslením - aby požádal o konkrétní doklady a neměl ignorovat doklady předložené, čímž podle něj došlo i k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny - možnost vyjádřit se k důkazům. V podstatě z těchto důvodů, v ústavní stížnosti blíže rozvedených, navrhl zrušení napadeného usnesení.
Ústavní soud, poté co se seznámil s argumentací stěžovatele a obsahem připojeného spisu, posoudil ústavní stížnost jako neopodstatněnou.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví a není obecným soudům nadřízen. Není tak povolán k přezkumu aplikace "jednoduchého práva". Činit tak může jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody. Ústavní soud také připomíná, že ke kasaci rozhodnutí obecných soudů jeho nálezem pro porušení práva na soudní ochranu zpravidla dochází v takových případech, kdy právní závěry obecných soudů jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, resp. z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 a řada dalších) a kdy jde o aplikační postup, který je v rozporu s ústavním zákazem libovůle (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 170/99). Takový stav však Ústavní soud v dané věci nezjistil.
Stěžovatel přehlíží, že obecný soud své rozhodnutí, jímž vyhověl námitkám povinného, založil především na tom, že náklady vzniklé použitím bezpečnostní služby nepovažoval za účelně vynaložené a, jak výslovně v odůvodnění rozhodnutí uvedeno, pouze navíc odkázal na nedostatek v doložení skutečného provedení mobiliární exekuce. Právě závěr soudu o neúčelnosti vynaložených nákladů odpovídá obsahu spisu, zejména obsahu exekučního titulu. Vymáhaná částka totiž představovala jen náklady řízení. Nebyla tedy pokutou za jednání povinného, jak nesprávně v ústavní stížnosti uvádí stěžovatel. Jednání povinného, jímž stěžovatel odůvodňoval použití bezpečnostní služby, bylo sice kvalifikováno jako přestupek, za ten mu však bylo, právě s přihlédnutím ke všem okolnostem případu, mj. i k tomu, že byl k jednání více méně vyprovokován, jako sankce uloženo "pouze" napomenutí. Závěr soudu o neúčelnosti vynaložených nákladů tak rozhodně nelze hodnotit jako svévolný, vykazující prvky libovůle. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí také nijak neplyne, že by soud ignoroval stěžovatelem k doložení vzniklých nákladů předložené doklady.
K další argumentaci stěžovatele, zpochybňující ústavnost ust. §88 odst. 4 exekučního řádu, třeba uvést, že Ústavní soud se ústavností tohoto ustanovení zabývat nemohl, neboť v napadeném usnesení nebylo aplikováno a nejsou tak splněny podmínky ust. §78 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, nehledě k tomu, že v tomto směru stěžovatel ve svých úvahách přehlíží, že jeho postavení, tj. postavení soudního exekutora, není srovnatelné s postavením účastníků exekučního řízení, neboť obecný soud - jako orgán mu instančně nadřízený - na základě opravného prostředku jednoho z účastníků řízení přezkoumával věcnou správnost rozhodnutí, vydaného právě jím jako soudním exekutorem.
Ústavní soud tak neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení shora označených článků Listiny, a proto z uvedených důvodů ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. října 2006