ECLI:CZ:US:2006:3.US.438.06
sp. zn. III. ÚS 438/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. září 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů A) Ing. J. Ď., B) O. Ď. a C) Mgr. M. Ď., všichni právně zastoupeni JUDr. Danielou Pitínovou, advokátkou AK se sídlem Rozšířená 1918/11, Praha 8, proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 31. 3. 2004 č. j. 5 C 271/98-328, a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2005 č. j. 20 Co 460/2004-439, za účasti 1) Okresního soudu v Nymburce, a 2) Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 5. 6. 2006, a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 6. 6. 2006, se stěžovatelé domáhali zrušení rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 31. 3. 2004 č. j. 5 C 271/98-328, jakož i rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2005 č. j. 20 Co 460/2004- 439, a to pro porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem ze dne 31. 3. 2004 č. j. 5 C 271/98-328 Okresní soud v Nymburce zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k domu čp. 617 v Poděbradech II., postavenému na st. p. č. 1532 a ke st. p. č. 1532 v k. ú. a obci Poděbrady zapsaných na LV č. 536 u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Nymburk. Nemovitosti soud přikázal do výlučného vlastnictví žalované I. J., které uložil zaplatit na vypořádání jejich podílů žalobcům A) Ing. J. Ď. a B) O. Ď. společně částku 1 617 500,- Kč a žalobci C) Mgr. M. Ď. částku 1 617 500,- Kč. Dále soud prvního stupně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, žalobcům uložil doplatit soudní poplatek ve výši 102 408,- Kč a žalobcům i žalované uložil zaplatit státu náklady řízení ve výši 9 728,- Kč. K odvolání žalobců Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 2. 2005 č. j. 20 Co 460/2004- 439 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že uvedl správné označení žalované, a žalobcům uložil povinnost zaplatit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 95 587,- Kč.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním, o kterém rozhodl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 21. 3. 2006 č. j. 22 Cdo 1604/2005-489 tak, že dovolání jako nepřípustné podle ust. §243b odst. 5 za použití ust. §218 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelé po rekapitulaci průběhu řízení před obecnými soudy uvádějí, že porušení citovaných základních práv spatřují zejména v tom, že soudy obou stupňů neprovedly všechny navržené důkazy, ve svých rozhodnutích nevyložily - zejména ve vztahu k hmotně právním předpisům, v čem spatřují "rovné postavení" procesních stran a z jakých důvodů upřednostňují platbu v hotovosti oproti platbě zajištěné úvěrem u bankovního ústavu. Obecné soudy se podle stěžovatelů náležitě nevypořádaly ani s jejich právní argumentací a svůj právní názor řádně neodůvodnily. Obecné odůvodnění navíc podle stěžovatelů nemá oporu v provedeném dokazování a není tak v souladu s ústavním pořádkem republiky. Stěžovatelé dále tvrdí, že důkaz provedený znaleckým posudkem vzhledem k délce trvání sporu neodpovídá současné právní úpravě (tržní cena). Stěžovatelé uvádějí, že znalecký posudek v prvním stupni nenapadli z důvodu, že podle jejich mínění odpovídal ceně nemovitosti, která byla na jejich vlastní náklady zhodnocena, a měli za to, že tato částka byla odečtena. Soudy podle jejich mínění tak rozhodovaly v rozporu se skutečným stavem věci. Stěžovatelé uvádějí, že i když Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat dokazování obecných soudů, poukazují na judikaturu Ústavního soudu, která připouští výjimku z tohoto obecného pravidla, pokud jsou právní závěry obecných soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají. Za situace, kdy nebyla řádně a objektivně zjištěna cena nemovitosti v době rozhodování, tj. s časovým posunem od vypracování posudku zde taková okolnost podle stěžovatelů nastala. Stěžovatelé se neztotožňují ani se závěrem soudu, že "přikázáním nemovitosti do vlastnictví žalobců by soud přikazoval nemovitosti opět do podílového spoluvlastnictví, zatímco žalovaná bude výlučnou vlastnicí celé nemovitosti". Tak jako u žalované nelze do budoucna vyloučit převod podílu na další osoby, lze podle stěžovatelů s jistotou prohlásit, že stěžovatelé mohli převést svůj podíl na syna (stěžovatel ad C), který by se tak stal výlučným vlastníkem celé nemovitosti a při předvídatelnosti rozhodnutí si mohli zajistit finanční plnění v kratší lhůtě.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud dále zdůrazňuje, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují příslušná procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovateli v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná, přičemž její zjevná neopodstatněnost vyplývá jak z důvodů uplatněných stěžovateli v ústavní stížnosti, tak i z ustálené judikatury Ústavního soudu.
V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že soudy obou stupňů neprovedly všechny navržené důkazy, nespecifikují však již, které konkrétní jimi navržené důkazy nebyly obecnými soudy provedeny.
Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatelé v řízení před obecnými soudy navrhovali doplnění dokazování výslechem svědků, a to svých rodinných příslušníků, kteří by potvrdili, že stěžovatelé lépe využijí dům k bydlení, než žalovaná. Tyto návrhy byly obecnými soudy shledány nadbytečnými.
Zásadám spravedlivého procesu, vyplývajícím z Listiny (čl. 36 odst. 1), nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) a k věci samé, ale také označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval, a k právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl (§157 odst. 2 o. s. ř.). Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží svoje rozhodnutí nejen vadami, spočívajícími v porušení obecných procesních principů, ale současně postupuje i v rozporu se zásadami, vyjádřenými v hlavě páté Listiny (především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2) a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že z ústavního principu nezávislosti soudů dle čl. 82 Ústavy ČR vyplývá jak zásada volného hodnocení důkazů zakotvená v §132 o. s. ř., tak i právo soudu rozhodovat o tom, které z navrhovaných důkazů provede (§120 o. s. ř. ). Obecné soudy jsou povinny rozhodovat na základě spolehlivě zjištěného skutkového stavu a při této činnosti jsou vázány pravidly obsaženými v ustanovení §120 odst. 1 o. s. ř., což znamená možnost provést takové důkazy, které objektivním a spolehlivým způsobem zjistí právně relevantní skutečnosti. Provedené důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti (§132 o. s. ř.). Proto je obecný soud povinen (současně také oprávněn) zvažovat v každé fázi řízení, které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit a posuzuje důvodnost návrhů stran na doplnění dokazování. Vždy se však při odůvodnění rozsudku musí obecný soud vypořádat s tím, že některé navržené důkazy neprovedl.
Jestliže je soud povinen podle čl. 37 odst. 3 Listiny a §18 o. s. ř. dbát o rovné postavení účastníků, pak z toho vyplývá povinnost zajistit jim stejné, tj. rovnocenné možnosti k uplatnění jejich práv, ale neznamená to povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům účastníka. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecného soudu.
Pokud jde o stěžovateli navrhovaný výslech svědků, uvedenou námitkou se okresní soud v Nymburce v odůvodnění svého rozhodnutí zabýval a dospěl k závěru, že s ohledem na zjištěné skutečnosti je provádění dalšího dokazování nadbytečné a tím i nehospodárné.
Rovněž odvolací soud považoval výslech navržených svědků za nadbytečný, neboť -jak uvedl v odůvodnění svého rozsudku - nemohl mít vliv na rozhodnutí ve věci. Odvolací soud dovodil, že výpovědí svědků mělo být prokázáno, že se do domu chce nastěhovat matka žalobkyně ad B), dcera žalobců ad A), ad B), a zda má dcera žalované v úmyslu bydlet v domě trvale. Odvolací soud uvedl, že provedenými důkazy bylo prokázáno, že dcera žalobců je vlastnicí bytu v Poděbradech, a matka žalobkyně ad B) je spolu s žalobkyní ad B) spoluvlastnicí domu v Poděbradech. Z hlediska vypořádání podílového spoluvlastnicí je bytová potřeba dalších příslušníků žalobců zajištěna. Případnou péči o matku žalobkyně ad B) mohou podle odvolacího soudu žalobci řešit i jiným způsobem, než tím, že bude bydlet v některém z bytů ve sporném domě. Dcera žalované v současné době v domě bydlí. Z těchto důvodů, uvedl odvolací soud, nebyly navržené důkazy provedeny.
K námitce stěžovatelů ohledně rozsahu dokazování provedeného obecnými soudy Ústavní soud konstatuje, že při provádění dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci nebyl shledán takový extrémní nesoulad, jež by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Rovněž při hodnocení důkazů se v projednávané věci obecný soud nedostal do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu.
Skutečnost, že po vyhodnocení provedených důkazů dospěl obecný soud k závěru, se kterým se stěžovatelé neztotožňují, nemůže sama o sobě zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti (viz nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 191/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 7, č. 1).
Ústavní soud ve své judikatuře již několikrát konstatoval, že jeho pravomoc je dána také tam, kde právní závěry obecného soudu jsou v hrubém nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními. V projednávané věci však nejde o takový případ.
Závěrům obecných soudů obsaženým v napadených rozhodnutích nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Obecné soudy v projednávané věci dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, neboť rozhodnutí ve věci jednajících soudů splňují požadavky kladené na odůvodnění rozhodnutí ustanovením §157 občanského soudního řádu. V řízení před obecnými soudy byl zjištěn skutkový stav věci na základě dokazování provedeného v souladu s ust. §120 o. s. ř., přičemž důkazy byly zhodnoceny způsobem odpovídajícím ust. §132 o. s. ř.
Pokud jde o námitku stěžovatelů, že nebyla řádně a objektivně zjištěna cena nemovitosti, z přiloženého spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že tuto námitku stěžovatelé v řízení před obecnými soudy neuplatnili, a předestřeli ji teprve až v řízení před Ústavním soudem. Vzhledem k zásadě subsidiarity řízení k ní Ústavní soud proto nemohl přihlédnout.
Nelze se stěžovateli souhlasit, že nebylo respektováno jejich právo na spravedlivý proces. Jejich žalobou se zabýval nezávislý a nestranný soud, který postupoval podle procesních předpisů, do nichž se promítají principy obsažené v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod i v hlavě páté Listiny. Postup obecných soudů v předmětné věci byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci obecných soudů, tak jak je rozvedena v rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními, což by jedině mohlo odůvodnit jeho zásah. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů. K této části argumentace stěžovatelů Ústavní soud uzavírá, že rozsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že je účastníku garantován úspěch v řízení.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. září 2006
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu