ECLI:CZ:US:2006:3.US.49.06.1
sp. zn. III. ÚS 49/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Š. J., zastoupeného JUDr. Tomášem A. Schönfeldem, advokátem se sídlem v Praze 1, Žitná 25, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 10. 2005, č.j. 28 Cdo 1719/2005-317, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 5. 2005, č.j. 19 Co 748/2005-298, a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 1. 2005, č.j. 18 C 172/2000-271, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud deklaroval, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a v důsledku toho aby zrušil v záhlaví označená rozhodnutí, která obecné soudy v jeho občanskoprávní věci vydaly. Stěžovatel obsáhle dovozuje, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva upravená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy").
Z připojeného soudního spisu se podává, že stěžovatel, jako osoba oprávněná podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o půdě"), se domáhal proti Statku Nové Hrady, s.p. (vedlejšímu účastníku) náhrady živého a mrtvého inventáře, který byl odňat jeho otci v letech 1957-1961, ve formě peněžitého plnění v částce 406.862,- Kč s příslušenstvím (§20 zákona o půdě).
Soud prvního stupně stěžovatelově žalobě vyhověl do výše 289.901,- Kč, ve zbytku (včetně požadovaného úroku z prodlení) ji zamítl, a odvolací soud tento rozsudek potvrdil. Oba soudy především vycházely z toho, že dohoda účastníků ze dne 9. 5. 1994 nemohla být samostatným důvodem uplatněného nároku, a že pro výši náhrady (v peněžní formě) není použitelné ani nařízení vlády č. 20/1992 Sb., pročež ji zjišťovaly na základě obvyklého dokazování, včetně znaleckým posudkem.
Dovolání stěžovatele dovolací soud zamítl, když zčásti stěžovatelem předestřené námitky pokládal za nepřípustné a zčásti nedůvodné, případně za nezpůsobilé otevřít právní otázky zásadního významu (§237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř.).
V ústavní stížnosti stěžovatel obšírně popsal průběh soudního řízení, jmenovitě v něm vydaná rozhodnutí, a podrobil je kritice jak z hlediska dodržení zákonem stanovených procesních pravidel tak správnosti výkladu a aplikace hmotného práva. V obou směrech, jak bylo řečeno, dovozoval především porušení zásad spravedlivého procesu.
Stěžovatel postupně namítal 1/ délku soudního řízení, již považuje za nepřiměřenou, jestliže "přesáhla deseti let", 2/ že soudy, ačkoli provedly rozsáhlé dokazování, některé důkazy "zcela pominuly a naopak některé zjevně přecenily", resp. zcela "otočily" jejich význam, 3/ že bylo rozhodnuto "v rozporu s (jeho) legitimním očekáváním" (a na základě nesprávného právního posouzení věci), neboť "za směrodatnou" považoval právem dohodu uzavřenou s vedlejším účastníkem dne 9. 5. 1994, zatímco soudy ji ignorovaly, dovozujíce, že není závazná ani co do výše náhrady; 4/ znalecký posudek byl vypracován nekorektně potud, že namísto zásad vtělených do vládního nařízení č. 20/1992 Sb. se znalec "řídil vlastním právním názorem, co patří a co nepatří do náhrad", 5/ soudy nesprávně posoudily i otázku úroků z prodlení tím, že nevzaly v úvahu ty "konkrétní okolnosti", jež podle jeho názoru spočívají v délce soudního řízení, a 6/ nesprávně bylo rozhodnuto též o nákladech řízení, jestliže obecné soudy mezi ně nezahrnuly náklady předchozího řízení o ústavní stížnosti, které Ústavní soud zde "nepřiznal".
Ve vyjádření k ústavní stížnosti daly obecné soudy najevo, že svá rozhodnutí pokládají za věcně správná; poukazovaly na to, že s námitkami obsaženými v ústavní stížnosti se již dříve (v jimi vedených řízeních) vypořádaly, a uzavřely, že ústavní stížnost nepokládají za důvodnou.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu).
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutími v něm vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je zákonem povolán Nejvyšší soud. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Co do organizace procesu skutkových zjištění (dokazování) platí, že není procesní povinností soudu vyhovět každému důkaznímu návrhu; je naopak regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, není-li navržený důkaz způsobilý ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, anebo je nadbytečný, jelikož skutečnost, k níž má být proveden, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03 a další). Povinností, z ústavněprávní hlediska významnou, však je, aby obecné soudy zvolené postupy (zejména proč nevyhověly důkaznímu návrhu) náležitě odůvodnily.
Ohledně hodnocení obecnými soudy provedených důkazů, je potřebné připomenout, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny); teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému.
Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
K uvedenému je přiléhavé též připomenout, že ačkoli aplikované zásady ústavněprávního přezkumu se vztahují k soudnímu procesu ve všech jeho konkrétních aspektech, neznamená to, že ústavněprávní relevanci má každá jeho dílčí jednotlivost sama o sobě; naopak tomu odpovídá požadavek, aby konkrétní vada či nesprávnost byly posouzeny (kromě reálného vlivu na výsledek sporu) z hlediska ústavněprávního rozměru ve vztahu k celému řízení, tj. aby bylo hodnoceno, zda soudní řízení bylo (či nikoli) "spravedlivé jako celek", v celkovém vyznění z pohledu jeho předmětu. Ne vždy existence určitého procesního nedostatku "musí vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí, nedosahuje-li, nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny" (srov. kupříkladu rozhodnutí Ústavního soudu sp.zn. IV. ÚS 583/99, IV. ÚS 259/2000, III. ÚS 639/02, III. ÚS 474/04 a IV. ÚS 679/05).
Posuzována z vyložených hledisek, stěžovatelova ústavní stížnost obstát nemůže.
Ani stěžovatel netvrdí, že skutková základna, z níž obecné soudy vycházely, je výrazem takových procesních pochybení, jež by mohly mít ústavně relevantní reflexi, resp. že by hodnocení provedených důkazů bylo zatíženo zjevnými faktickými či logickými excesy. Ústavní stížností totiž stěžovatel toliko pokračuje v polemice se skutkovými závěry, k nimž obecné soudy dospěly po obsáhlém dokazování, a to zásadně uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve. Obecné soudy se s nimi vypořádaly nejen obšírně, nýbrž i způsobem, který má racionální a logicky konzistentní základnu; pouhá možnost jiné skutkové verze, byť i obhajitelné, z něj hodnocení důkazů "excesivní" samozřejmě nečiní. Obdobné platí též v rovině právního posouzení věci; i zde nejde o nic jiného, než o konfrontaci s právními názory ve stěžovatelově věci rozhodujících soudů, jež spočívá v rovině podústavního práva, a která svým obsahem ústavněprávní přesah nemá. Namítaná interpretace zde rozhodného hmotného práva, jak bylo výše předznačeno, je úkolem pro obecné soudy, a jimi v dané věci přijaté řešení tím, že odpovídá ustálené soudní praxí, nemůže být logicky ani výrazem libovůle či svévole. Také tyto (právní) výhrady uplatnil stěžovatel již v řízení předchozím, obecné soudy na ně přiměřeně reagovaly a své závěry racionálně a srozumitelně odůvodnily; jejich opětováním staví stěžovatel Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však ve smyslu výše řečeného nepřísluší.
K jednotlivým námitkám ústavní stížnosti se sluší dodat následující.
K tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces nepřiměřenou délkou soudního řízení je přiléhavé odkázat na konstantní judikaturu Ústavního soudu, dle které porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů vyvolává kasační důsledek v něm vydaného rozhodnutí jen tehdy, jestliže průtahy v řízení ovlivnily dodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných ústavních práv (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 441/03, IV. ÚS 235/04, IV. ÚS 441/04).
Tato podmínka v dané věci splněna nebyla, resp. není ani tvrzena; odstranění napadených rozhodnutí by k nápravě případných, již ukončených, průtahů nikterak nepomohlo; použití instrumentaria podle §174a zákona č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je v uzavřeném řízení vyloučeno rovněž, a ani o odpovědnost z titulu náhrady škody ve vztahu stěžovatele a vedlejšího účastníka jít nemůže.
Ohledně námitky proti skutkovým zjištěním platí, že stěžovatel zpochybňuje jen některé dílčí důkazy a jejich hodnocení, jež pro celkové závěry - především o rozsahu odňatého živého a mrtvého inventáře - soudy nepokládaly za podstatné, resp. tyto závěry založily i na důkazních pramenech jiných (viz kupř. argument, že stěžovatelův otec nemohl podepsat zápis ze dne 4.10.1957). Poukaz na formulaci dovolacího soudu, že "...bylo prokázáno, že k odnětí...nedošlo", je výrazem zjevného nedorozumění, neboť není pochyb, že dovolací soud naopak ze skutečnosti odnětí (živého a mrtvého inventáře) vycházel, a měl zde na mysli výlučně nedostatek průkazu odnětí "určitého" inventáře, a to ve vztahu k podmínkám aplikace režimu náhrad podle vládního nařízení č. 20/1992 Sb. Stěžovateli je přiléhavé též připomenout, že byl soudem prvního stupně řádně vyzván k důkazním návrhům ohledně odňatých "krmiv, steliv, osiva, sadby a statkového hnojiva", aniž však této výzvě vyhověl.
Neoprávněná je také stěžovatelova výhrada proti znaleckému posudku; znalec byl povinen ocenit, co jakožto prokázaný inventář bylo stěžovatelovu předchůdci odňato, a bylo pak věcí hodnocení tohoto důkazu prověřit, zda tento skutkový základ (jak byl v řízení zjištěn) znalec respektoval. Proti tomu stěžovatel však námitky nevznesl, obraceje ve skutečnosti pozornost (opět) k dokazování toho, co bylo jakožto inventář odňato.
V návaznosti na zpochybnění skutkových zjištění se stěžovatel dožadoval ocenění předmětné náhrady na základě vládního nařízení č. 20/1992 Sb., o stanovení způsobu výpočtu výše náhrady za živý a mrtvý inventář, čímž již uplatnil námitku právní. Právní posouzení této otázky, tj. posouzení podmínek, kdy se režim podle tohoto nařízení uplatní, však obecné soudy zakotvily v zásadách, v soudní praxi ustálených (srov. kupříkladu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.6.2003, sp. zn. 28 Cdo 2098/2002, a usnesení Ústavního soudu ze dne 2.12.2004, sp. zn. II. ÚS 526/03), pročež nelze dovodit, že použily výklad "svévolný", resp. že by postrádal rozumné, v právu konsenzuální a logicky podložené odůvodnění. Podle těchto názorů totiž platí, že žalobce musí okolnost odnětí, resp. vnosu živého a mrtvého inventáře do družstva, prokázat, i když pro zjištění výše nároku stanoví nařízení vlády č. 20/1992 Sb. pomocná hlediska; ta "slouží pro případy, kdy je obtížné dokazovat, které věci a v jaké ceně byly osobou povinnou k náhradě převzaty. Prokázána však musí být skutečnost, že věci tohoto druhu převzaty byly". Tomu v dané věci přisvědčil i dovolací soud, a adekvátně vyložil, ve kterých případech je možno výši náhrady podle vládního nařízení určit (viz též předchozí judikaturu Ústavního soudu, kupříkladu rozhodnutí ve věcech sp. zn. III. ÚS 162/94, II. ÚS 24/96, IV. ÚS 49/96, IV. ÚS 4/2000, II. ÚS 246/01).
Spornou učinil stěžovatel také další právní otázku, totiž důsledků účastníky uzavřené dohody ze dne 9.5.1994; ani zde však nelze dospět k závěru, že jsou splněny podmínky pro zásah Ústavního soudu, jež byly shora vyloženy. Proti závěru, že tato dohoda nepředstavuje způsobilý titul uplatněného nároku, nelze z ústavněprávního hlediska ničeho vytknout. Jeho věcnou správností nebylo otřeseno; naopak za správné jest mít, že dohodu, již předjímá ustanovení §20 odst. 3 zákona o půdě (a která překáží, aby rozhodl "na návrh soud"), vskutku nepředstavuje. Je tomu tak nejen proto, že předpokládá "postoupení pohledávky", k němuž pak nedošlo, nýbrž především proto, že závazek vedlejšího účastníka zjevně neobsahuje a že ani neupravuje způsob náhrady (jak je zřejmé ze spisu, tato otázka byla i poté předmětem rozporů mezi účastníky). Ve shodě s tím konstatoval dovolací soud, že logickým důsledkem je, že vedlejšího účastníka nemůže zavazovat ani ta její část, v níž byla uvedena výše náhrady za odňatý živý a mrtvý inventář, resp. že tuto část nelze "považovat za jakési uznání dluhu". Závěr, že náhradu byl za těchto okolností povolán určit soud, a to bez zřetele k této dohodě, je tedy odůvodněný. O argumentu "legitimním očekáváním", který v ústavní stížnosti stěžovatel též užil, zde vážně uvažovat nelze.
V otázce úroků z prodlení, ačkoli si stěžovatel byl vědom, že její posouzení odpovídá v soudní praxi nezpochybňovanému názoru (že vzhledem k tomu, že řízení podle §20 odst. 3, poslední věty, zákona o půdě, sleduje svojí povahou specifické vypořádání vztahu mezi účastníky řízení, nemůže do rozhodnutí soudu nastat prodlení dlužníka), kritizoval jeho uplatnění v dané věci argumentem, že jím nebyla zohledněna okolnost nepřiměřeně dlouhé doby soudního řízení. K tomu lze jen dodat, že právní názor, který byl v dané věci užit, za protiústavní zjevně mít nelze; i kdyby o něm mohla být pochybnost, oponentura proti němu nemá ústavněprávní reflex, neboť jí otevřený spor spočívá zcela v rovině výkladu práva podústavního. Ostatně užitý názor nutno mít za věcně správný, a naopak odkazy stěžovatele na údajně kontrérní soudní rozhodnutí nelze pokládat za přiléhavé; o prodlení lze uvažovat až tehdy, nesplnil-li by povinný soudem uloženou povinnost (v peněžní formě) ani poté, co uplynula rozhodnutím stanovené lhůta k plnění.
A konečně, ústavněprávně relevantní pochybení nelze obecným soudům vytýkat ani v otázce nákladů řízení; v souladu s jejich procesní úpravou nezahrnuly mezi náklady řízení (§137 o.s.ř.) náklady vzniklé v řízení o předchozí ústavní stížnosti totiž oprávněně (nadto šlo o náklady v jiné věci). Je tomu tak proto, že zákon o Ústavním soudu má úpravu náhrady nákladů řízení nejen zvláštní, nýbrž i autonomní, a o nákladech, jež vznikly v řízení před Ústavním soudem rozhoduje Ústavní soud sám (§62 zákona o Ústavním soudu).
Dle mínění stěžovatele obecné soudy též porušily čl. 11 odst. 1 Listiny tím, že mu nepřiznaly plnou náhradu za odňatý majetek jeho právního předchůdce.
Ústavní soud opakovaně uvedl, že ochrana vlastnického práva podle čl. 11 Listiny se dotýká již konstituovaného vlastnictví, nikoliv situace, kdy se stěžovatelé teprve domáhají před obecnými soudy navrácení odňatého majetku (či poskytnutí náhrad) na základě restitučních předpisů. Ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod sice zahrnuje nejen existující majetek, nýbrž i majetkové hodnoty včetně pohledávek, na jejichž základě může stěžovatel tvrdit, že má přinejmenším legitimní očekávání dosáhnout účinného užívání vlastnického práva, v dané věci však o dostatečně doloženou pohledávku nešlo; stěžovatel toliko tvrdil určité nároky, jejichž vznik byl závislý na existenci potenciálně sporných skutkových okolností, a takové nároky chránit podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 možné není. Ústavní soud proto v napadených rozhodnutích (ve věci svojí povahou restitučních) zásah do legitimního očekávání (dosáhnout výkonu vlastnického práva) nespatřuje.
V duchu výše předznačených závěrů je tedy namístě shrnout, že stěžovatelovy námitky proti rozhodnutím obecných soudů nejsou způsobilé posunout věc jeho stížnosti do ústavněprávní roviny.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. října 2006
Jan Musil v. r.
předseda senátu