ECLI:CZ:US:2006:3.US.521.06
sp. zn. III. ÚS 521/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. listopadu 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného Mgr. Davidem Bukalem, advokátem v Olomouci, Ostružnická 28, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 27. 4. 2006, čj. 40 Co 499/2006-47, a usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 24. 2. 2006, čj. 47 E 149/2005-24, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností ze dne 7. 7. 2006, doplněnou podáními ze dne 22. 7. 2006, 7. 8. 2006 a 19. 10. 2006, se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů. Dle tvrzení stěžovatele bylo rozhodnutími porušeno jeho právo vlastnit majetek, právo na rovnost účastníků řízení a právo na projednání věci v jeho přítomnosti, která jsou zakotvena v čl. 11 odst. 2, čl. 37 odst. 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že jako orgán ochrany ústavnosti není běžnou třetí instancí v systému obecného soudnictví. Do činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout zejména pouze tehdy, jestliže obecné soudy nepostupují v souladu s Listinou základních práv a svobod. Respektují-li obecné soudy ve své jurisdikci jak podmínky dané procesními předpisy, tak kautely plynoucí z ústavního pořádku ČR, nespadá do pravomoci Ústavního soudu přezkoumávat jejich činnost a rozhodnutí.
Stěžovatel namítá, že nařízený způsob výkonu rozhodnutí - prodej spoluvlastnického podílu stěžovatele (povinného) na nemovitosti - je nevhodný z důvodu nepoměru ceny podílu k výši pohledávky oprávněného. Uvedl, že jiným vhodným způsobem mohly být srážky z jeho dávek státní sociální podpory.
Ústavní soud již několikrát judikoval, že při úvaze o vhodnosti navrženého způsobu výkonu rozhodnutí je povinností soudů mít na zřeteli nejen poměr výše pohledávky k ceně exekucí postižené věci, ale také přihlížet k tomu, zda je možné nařídit exekuci jiným způsobem tak, aby pohledávka oprávněného byla uspokojena v přiměřeném čase. Není-li v tomto smyslu jiný "vhodnější" způsob výkonu rozhodnutí možný, není nařízený způsob výkonu nevhodný, a to ani tehdy, pokud hodnota exekuční věci značně přesahuje výši pohledávky oprávněného (viz také nález III. ÚS 416/97, publikovaný ve Sb.n.u.ÚS, sv. 10, č. 9, a usnesení II. ÚS 371/99, nepublikováno).
V dané věci se obecné soudy řídily výše uvedenou rozhodovací praxí a velmi podrobně se v odůvodněních svých rozhodnutí vypořádaly s tím, proč je nařizován, i přes cenový nepoměr, výkon rozhodnutí prodejem spoluvlastnického podílu, tedy proč je nařízený způsob výkonu rozhodnutí jediným vhodným (možným). V tomto směru nelze obecným soudům nic vytknout, neboť rozhodovaly v souladu s §263 a §264 odst. 1 občanského soudního řádu a v mezích ústavních kautel.
Stěžovatel dále namítl, že soudy rozhodovaly bez nařízení jednání, tj. bez jeho přítomnosti.
Ani této námitce stěžovatele nelze přisvědčit. Exekuční řízení není částí řízení nalézacího, nýbrž nastupuje až tehdy, kdy povinný neplní, co mu bylo exekučním titulem uloženo. Jeho účelem není pokračující polemika účastníků a přezkum exekučního titulu (předcházejícího rozhodnutí ve věci samé); má naopak rychle a efektivně realizovat to, o čem bylo již pravomocně rozhodnuto a co nebylo dobrovolně splněno. Právní úprava proto vyžaduje nařízení soudního jednání jen v určitých stanovených případech (§253 a §254 odst. 6 občanského soudního řádu). Oba obecné soudy postupovaly v tomto případě v souladu s procesními předpisy a nedošlo zde k porušení ústavně zaručených práv, kterých se stěžovatel dovolává.
Ústavní soud v postupu obecných soudů neshledal tudíž porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost proto dle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, pro její zjevnou neopodstatněnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2006