ECLI:CZ:US:2006:3.US.532.04
sp. zn. III. ÚS 532/04
Usnesení
III. ÚS 532/04
Ústavní soud rozhodl dne 6. dubna 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky V., zastoupené advokátem JUDr. M.Z., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. července 2005, sp. zn. 30 Cdo 2573/2004, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. května 2004, sp. zn. 1 Co 343/2003, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. srpna 2003, sp. zn. 11 C 3/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností ze dne 18. srpna 2004, která i jinak byla podána v intencích zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. května 2004 (1 Co 343/2003-107) a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. srpna 2003 (11 C 3/2003-70) a tvrdila, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva obsažená v čl. 17 Listiny základních práv a svobod, čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 19 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Podáním ze dne 18. října 2005 stěžovatelka rozšířila svoji ústavní stížnost i o přezkum rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. července 2005 (30 Cdo 2573/2004).
Napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 25. května 2004 (1 Co 343/2003-107) byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. srpna 2003 (11 C 3/2003-70) ve znění usnesení ze dne 4. března 2004 (11C 3/2003-95), jímž bylo rozhodnuto tak, že:
I. stěžovatelka (vystupovala v postavení žalované v řízení před obecnými soudy) je povinna zaplatit žalobci (JUDr. P.H.) částku 300 000,- Kč a náklady řízení,
II. řízení o omluvě, ve znění, které je uvedeno ve výroku označeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, bylo zastaveno.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podala stěžovatelka dovolání, které bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. července 2005 (30 Cdo 2573/2004) zamítnuto.
Obecné soudy v daném případě dospěly k závěru, že obsah článku, který zveřejnila stěžovatelka v M. dne 3. prosince 2002 na str. 8 pod titulkem "Případ M." nesplňuje předpoklady kladené na kritiku vedlejšího účastníka JUDr. P.H., který v daném sporu rozhodoval jako soudce Krajského soudu v Ostravě, a to že by tato kritika vycházela z pravdivých podkladů. Publikováním nepravdivých údajů došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv vedlejšího účastníka, chráněných ustanovením §11 obč. zák. Stěžovatelka v řízení neprokázala pravdivost dotčených tvrzení, jimiž se vedlejší účastník cítí dotčen. Tyto údaje ve spojení s obsahem celého článku, zejména v souvislosti s v něm vysloveném podezřením, že rozhodnutí vedlejšího účastníka jako soudce Krajského soudu v Ostravě "...bylo učiněno v intencích těch, kdo banku tunelovali", v souvislosti s použitím slov "vnucoval rozhodnutí", "byl nucen zrušit své rozhodnutí", "je zarážející, že tak učinil až za více než dva roky", jeho "zarputilý odpor" a ve spojení údaje o ustanovení nového správce s údajem, že jde o profesora školy, na níž vedlejší účastník přednáší, jsou podle obecných soudů neoprávněným zásahem do osobnostních práv vedlejšího účastníka.
K ústavní stížnosti se k výzvě Ústavního soudu (§42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) vyjádřil Vrchní soud v Praze a Krajský soud v Českých Budějovicích. Vrchní soud v Praze ve stručném vyjádření odkázal pouze na odůvodnění svého rozhodnutí. Krajský soud v Českých Budějovicích poukázal na to, že v dané věci šlo o otázku skutkovou, aplikovanou na příslušná ustanovení vztahující se k právu na ochranu osobnosti. Krajský soud dále zdůraznil, že řádně hodnotil provedené důkazy a zabýval se detailně jednotlivými zjištěnými zásahy do práva na ochranu osobnosti.
Učinil skutkový závěr, že článek obsahoval nejenom řadu nepřesností, ale i zkreslených informací. Po zhodnocení rozsahu dopadu do osobnostních práv dospěl soud I. stupně k závěru, že přiměřeným zadostiučiněním je v tomto případě finanční satisfakce vyjádřená v rozsudku. Vedlejší účastník, JUDr. P.H., se přes výzvu Ústavního soudu k ústavní stížnosti nevyjádřil.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí - stručně shrnuto - že podstatou nesprávného posouzení v napadeném rozhodnutí je otázka sdělení nepravdivých údajů. Podle jejího názoru zveřejněné informace, které byly nepřesné, neměly takový charakter, aby byly způsobilé ohrozit vážnost vedlejšího účastníka u spoluobčanů, poškodit jej v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit jinou vážnou újmu. Stěžovatelka zdůrazňuje, že kritika souvisela s povoláním žalobce, tehdy soudce Krajského soudu v Ostravě. Soudce jako osoba veřejně činná je odpovědná za svá rozhodnutí a je povinna unést veřejnou kritiku svých názorů a rozhodnutí souvisejících s jeho postavením státního orgánu. Stěžovatelka poukazuje na to, že obecné soudy měly ve smyslu judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva přihlédnout k okolnostem tohoto případu a zvážit, zda jednomu právu nebyla bezdůvodně dána přednost před právem druhým. V této souvislosti stěžovatelka uvádí odkaz na nálezy Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 357/96, I. ÚS 156/99 a rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci N. a J. proti Norsku, O. proti Rakousku a B.T. a S. proti Norsku a další. Konečně stěžovatelka zmiňuje, že vrchní státní zastupitelství neshledalo naplnění materiální stránky trestného činu. Stěžovatelka proto navrhla zrušit napadená rozhodnutí obecných soudů, jak jsou vpředu označena.
Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 11 C 3/2003 a spis Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 28 Cm 311/99 a po jejich prostudování, s přihlédnutím k obsahu ústavní stížnosti, konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Na tomto místě je nutno zdůraznit, že Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995), o což stěžovatelka svou ústavní stížností usilovala. Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly.
V dané věci bylo podle názoru Ústavního soudu dostatečně skutkově zjištěno, že bylo zasaženo do osobnostních práv vedlejšího účastníka, a rozhodnutí obecných soudů jsou v tomto směru dostatečným způsobem odůvodněna (§157 odst. 2 o. s. ř.), pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nelze proto ve věci rozhodujícím obecným soudům nic vytknout. V dané věci je zřejmé, že vedlejší účastník JUDr. P.H., v postavení soudce KS, rozhodl o jmenování likvidátora M., a. s., v rozporu s jazykovým výkladem tehdy platného znění ustanovení §36 odst. 1 zák. č. 21/1992 Sb., o bankách, a jeho výklad byl na základě odvolání uveden do souladu s uvedeným ustanovením odvolacím soudem (Vrchním soudem v Olomouci). Titulek článku tedy zavádějící nebyl. Nicméně zejména v článku uvedené tvrzení (citace) - "Toto rozhodnutí je překvapivé, protože vzbuzuje podezření, že bylo učiněno v intencích těch, kdo banku tunelovali.", příp. i některá další tvrzení - jsou svým obsahem způsobilá zasáhnout do osobnostních práv vedlejšího účastníka, neboť se stěžovatelce nepodařilo prokázat, že jsou pravdivá. V dané věci nelze tedy namítat nic proti názoru obecných soudů, že kritika vedlejšího účastníka (tehdejšího soudce KS JUDr. P.H.) nebyla přiměřená. Ústavní soud se pak s ohledem na svou pravomoc nezabýval výší přiznané náhrady (300 000,- Kč), ostatně stěžovatelka v tomto směru ani námitky nevznesla.
Odkaz stěžovatelky na v ústavní stížnosti označená rozhodnutí Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva je nepřípadný, neboť tato rozhodnutí byla vydána na základě jiných skutkových okolností.
Z takto rozvedených důvodů Ústavní soud neshledal, že by v dané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, ústavní stížnost byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná. Její zjevná neopodstatněnost je pak dána povahou vývodů ústavní stížnosti a konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.
Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. dubna 2006