ECLI:CZ:US:2006:3.US.540.05
sp. zn. III. ÚS 540/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 16. března 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky R. H., zastoupené JUDr. Patrickem Girglem, advokátem ve Vyškově, Dědická 14, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 6. 2005, sp. zn. 3 To 218/2005, a rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 11. 11. 2004, čj. 1 T 3/2004-95, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 19. 10. 2005 napadla stěžovatelka usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 6. 2005, sp. zn. 3 To 218/2005, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 11. 11. 2004, čj. 1 T 3/2004-95, s tím, že jimi došlo k porušení čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR.
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, v záhlaví uvedeným rozsudkem okresního soudu byla stěžovatelka uznána vinnou trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 trestního zákona a odsouzena k peněžitému trestu ve výši 8 000,- Kč, přičemž pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl trest vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 týdnů. Dále byl stěžovatelce uložen trest propadnutí věci - nože s černou rukojetí a uložena povinnost na náhradě škody zaplatit poškozené, společnosti Parea, s. r. o., částku 25 452,- Kč, se zbytkem nároku na náhradu škody pak byla poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Uvedeného trestného činu se stěžovatelka dle soudu dopustila tak, že dne 27. 4. 2003 od 20.30 hod. do 23.00 hod. ve Vyškově, na ul. Pod Nemocnicí, v garáži rodinného domu č. 406/18, nožem propíchala 4 pneumatiky namontované na osobním autě zn. Škoda Octavia a poškodila lak karoserie automobilu, čímž způsobila poškozené (jako jeho majitelce) škodu ve výši 25 452,- Kč. Toto rozhodnutí napadla stěžovatelka odvoláním, Krajský soud v Brně je však usnesením, jež je výše označeno, podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl.
V ústavní stížnosti stěžovatelka požaduje, aby napadená rozhodnutí byla zkoumána z hlediska, zda jimi nebylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces, a poukazuje jednak na rozhodovací praxi Ústavního soudu, dle níž, pokud svědek uvede v řízení nepravdivý údaj, lze mít důvodné pochybnosti o ostatních, jím uváděných údajích, jednak na údajný nález Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 2001/04, týkající se požadavků na odůvodnění soudních rozhodnutí. Následně stěžovatelka vytýká soudům obou stupňů, že neodpověděly dostatečně na její argumenty, příp. na námitky týkající se jejích důkazních návrhů, resp. že důkazní řízení bylo provedeno špatně (stěžovatelka konkrétně poukazuje na návrh krajského státního zástupce), když některé navrhované důkazy byly opomenuty, neprovedeny, pokud některé důkazy byly konstatovány, pak nebyly soudem hodnoceny. Provedené dokazování umožňuje minimálně dvojí výklad, a tak prý bylo na místě postupovat podle zásady in dubio pro reo. Konkrétně pak stěžovatelka namítá, že obecné soudy se nedostatečně zabývaly věrohodností svědka Ing. M. H., k čemuž uvádí, že v průběhu trestního stíhání několikrát změnil výpověď. Přitom upozorňuje, že poškození mohl způsobit i tento svědek, který se také v domě nalézal, nebo třetí osoba, pokud by zůstala garážová vrata v důsledku závady či nepozornosti otevřena, příp. auto mohlo s poškozením již přijet. Stěžovatelka poukazuje i na rozpory v časových údajích, nezajištění nástroje (zřejmě zmíněného nože), kterým mohlo být poškození provedeno, takovým způsobem, aby jej bylo možno objektivizovat a vyloučit jeho podvržení, přičemž otázka vzniku stopy je velmi diskutabilní. Nebylo ani zkoumáno, zda vůbec mohlo ve stísněném prostoru garáže dojít k poškození, zda poškození bylo provedeno pod úhlem, tedy jaká dráha musela být překonána, soudy se nevypořádaly s tím, že poškození pneumatik není technicky jednoduché, zvláště u sportovních pneumatik, přičemž provedení vyšetřovacího pokusu nepřipustily. Stěžovatelka vyjadřuje nesouhlas s argumentací obecných soudů ohledně případného motivu výše uvedeného svědka stran poškození vozu, přičemž poukazuje na to, že v garáži byla sada kol, která nakonec byla i operativně použita. Vadná práce orgánů činných v trestním řízení má dle stěžovatelky vyplývat i z toho, že určení pneumatik zůstalo v obecné rovině (nebylo zjištěno, o jaký typ se jednalo). S ohledem na tyto důvody stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že jde o včas podaný návrh, který je i co do dalších formálních náležitostí a předpokladů jeho projednání ve shodě se zákonem o Ústavním soudu. Proto přistoupil k posouzení, zda se nejedná o návrh, který by bylo možno považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Přitom vycházel z toho, že pokud ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, jako je tomu v daném případě, nutno ji zpravidla považovat za zjevně neopodstatněnou, postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je třeba považovat za zjevně neopodstatněnou, neboť nic nenasvědčuje eventuálnímu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky.
Při posuzování otázky, zda ústavní stížnost má ústavněprávní dimenzi, Ústavní soud vychází ze své dnes již ustálené judikatury, dle níž vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy ČR), a tak jej není možno považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. O zásahu Ústavního soudu lze uvažovat až za situace, že by příslušný proces (v obecném slova smyslu) byl zatížen "kvalifikovanými" vadami, tedy takovými vadami, jež mají za následek porušení ústavně zaručených základních práv a svobod (jejichž definování se Ústavní soud soustavně věnuje ve své rozhodovací činnosti).
Stěžovatelka obecným soudům vytýká, že některé její důkazní návrhy zůstaly opomenuty, resp. neprovedeny, nespecifikuje však, až na důkaz vyšetřovacím pokusem, o jaké návrhy se mělo jednat. Jak je zřejmé z napadených rozhodnutí, stěžovatelka výše uvedený důkazní návrh v rámci řízení před nalézacím soudem přednesla, avšak tomuto návrhu vyhověno nebylo. Samotná skutečnost, že soud nevyhoví důkaznímu návrhu, jak patrno z konstantní judikatury Ústavního soudu, ještě porušení ústavnosti nepředstavuje. Soud ale musí dostát své povinnosti o podaném návrhu rozhodnout a svůj postup adekvátně odůvodnit; je proto vyloučeno, aby ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm - ve vztahu k jeho zamítnutí - nebyla zmínka žádná nebo jen okrajová či obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (k tomu viz usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 32, usn. č. 1, včetně nálezů, na které toto usnesení odkazuje). Příslušné zdůvodnění musí být řádné, tj. srozumitelné a s pravidly logiky souladné (formální hledisko), navíc musí být soudem uplatněny ústavně relevantní důvody/argumenty (materiální hledisko), jak je vymezil Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01 (publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 32, č. 26).
Okresní soud, jak lze vyvodit z napadených rozhodnutí, předmětný důkaz neprovedl pro nadbytečnost, tedy z důvodu, že vina stěžovatelky byla dostatečně prokázána již provedenými důkazy. Na Ústavním soudu je tedy, aby posoudil, zda dosavadní skutková zjištění takovýto postup, kdy bylo přistoupeno k odmítnutí provedení předmětného důkazu, aniž by došlo k nějakému podrobnějšímu odůvodnění takového postupu, vzhledem k jejich úplnosti (§2 odst. 5 trestního řádu) připouštějí. Přitom ale nutno respektovat, že hodnocení jednotlivých důkazů je věcí obecné justice a Ústavnímu soudu nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to i kdyby se s tímto hodnocením sám neztotožňoval. Výjimku pak tvoří ty případy, kdy skutkové (a následně právní závěry) soudu jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (viz např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34). Jinými slovy řečeno, ingerence ze strany Ústavního soudu připadá v úvahu až v případě excesů obecných soudů v daném hodnotícím procesu.
Jak patrno z odůvodnění napadených rozhodnutí, obecné soudy se otázkami, na něž stěžovatelka poukazuje v ústavní stížnosti, a to věrohodností výpovědi svědka Ing. M. H. a eventuálním motivem tohoto svědka k poškození vozu, podrobně zabývaly, stejně tak i možností, že by pachatelem mohla být třetí osoba, přičemž své závěry řádně zdůvodnily, a ani z hlediska obsahového nelze jejich úvahám vytýkat nějaké konkrétní, natož ústavně relevantní pochybení, ostatně ani žádné takové stěžovatelka v daném ohledu v ústavní stížnosti nenamítá, snad až na doplňující úvahu nalézacího soudu, že svědek by si vzhledem k tomu, že vozem měl druhý den odjíždět na letiště, resp. na dovolenou, takto komplikoval situaci jen stěží. Tuto úvahu, i pokud by Ústavní soud zohlednil argument stěžovatelky, že měl k dispozici náhradní kola, není možno označit za nějak nesprávnou, přičemž důvody, proč tomu tak je, jsou patrny z rozhodnutí okresního soudu.
Pokud se obecné soudy přiklonily k výpovědi uvedeného svědka, které věnovaly v odůvodnění svých rozhodnutí velkou pozornost, a to i v souvislosti s důkazy dalšími, které ji podporují, necítí se Ústavní soud vzhledem k výše uvedeným pravidlům do jejich hodnocení nijak zasahovat a tento závěr přezkoumávat. Nelze pak ani těmto soudům vytýkat závěr navazující, že se poškození nemohl dopustit tento svědek nebo třetí osoba, a tedy že jediným v úvahu připadajícím pachatelem je stěžovatelka. Za této situace se pak jeví provádění dalšího dokazování ve smyslu výše zmíněného návrhu nadbytečné.
Ústavní soud z těchto důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. března 2006
Jan Musil
předseda senátu