ECLI:CZ:US:2006:3.US.563.05
sp. zn. III. ÚS 563/05
Usnesení
III. ÚS 563/05
Ústavní soud rozhodl dne 3. srpna 2006 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Jiřího Muchy, o ústavní stížnosti Václavy Zíkové, bytem Bělčice 190, a Ivany Kopáčkové, bytem Lnáře, Říště 2, obou zastoupených JUDr. Miloslavem Havlenou, advokátem se sídlem 388 01 Blatná, Zahradnická 407, proti rozsudku Okresního soudu v Domažlicích sp. zn. 4 C 139/2003 ze dne 3. 12. 2003 a rozsudku Krajského soudu v Plzni sp. zn. 13 Co 275/2004 ze dne 30. 6. 2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelky napadají svou včas podanou ústavní stížností v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi bylo porušeno ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod jakož i čl. 90 Ústavy.
Napadená rozhodnutí, jak je patrno z jejich obsahu a spisu Okresního soudu v Domažlicích sp. zn. 4 C 139/2003, který si Ústavní soud připojil, byla vydána v řízení zahájeném k návrhu stěžovatelek, tvrdících, že jsou oprávněnými osobami podle §14 písm. b) a c) zák. č. 42/1992 Sb., směřujícímu proti akciové společnosti Mirabo v Milavči, na zaplacení částky celkem 563.121,14 Kč s přísl. jako majetkového podílu vyčísleného v rámci transformace Zemědělského družstva Milavče. Po dokazovaní provedeném řadou listinných důkazů a výpovědí účastnic i svědků soud I. stupně shora označeným rozsudkem žalobu stěžovatelek zamítl v podstatě s odůvodněním, že stěžovatelky neunesly důkazní břemeno, a to jak pokud jde o splnění kriterií ust. §14 písm. b) zák. č. 42/1992 Sb., tak pokud jde o kriteria písm. c) cit. ustanovení. Odvolací soud, který věc přezkoumával z podnětu odvolání stěžovatelek, v němž tyto v podstatě uplatňovaly shodné námitky jako nyní v ústavní stížnosti, převážně se týkající podle nich nesprávně zjištěného skutkového stavu, jejich odvolání nevyhověl a rozsudek soudu I. stupně ve výroku ve věci samé jako věcně správný potvrdil, když dospěl k závěru, že skutkový stav byl zjištěn způsobem postačujícím, z něhož byl také vyvozen odpovídající právní závěr. Stejně jako soud I. stupně, i odvolací soud dospěl k závěru, že stěžovatelky nemohou být oprávněnými osobami ve smyslu ust. §14 písm. b) zák. č. 42/1992 Sb., neboť se jim nepodařilo prokázat, že by podaly písemnou přihlášku družstvu ve smyslu uvedeného ustanovení do 3 měsíců od účinnosti zákona. Podle odůvodnění jmenovaného soudu se stěžovatelky nemohly stát oprávněnými osobami ani podle ust. §14 písm. c) cit. zák., neboť se jim nepodařilo prokázat shodu mezi nimi a transformovaným družstvem o tom, že náhrada podle zvláštních předpisů má být poskytnuta podílem na jmění (nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 201/98) s dodatkem, že na základě pouhé korespondence mezi účastníky nelze dovozovat postavení stěžovatelek jako osob oprávněných podle §14 cit. zák.
Proti těmto rozhodnutím obecných soudů směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatelky obdobně jako již v odvolání zdůrazňují, že v řízení před obecnými soudy výslovně uváděly, že svůj nárok uplatnily přímo v družstvu, kde byla přihláška vyplněna pracovnicí družstva, z korespondence mezi nimi a žalovaným či jeho právním předchůdcem po dobu 11 let probíhající podle nich také dostatečně vyplývá, že po celou dobu byly považovány za oprávněné osoby podle zák. č. 42/1992 Sb., účastnily se valných hromad družstva a opakovaně byl jejich nárok potvrzen jako oprávněný. K jeho zpochybnění došlo teprve v okamžiku, kdy nepodepsaly v roce 2002 dohodu o vkladu jejich pohledávek do základního kapitálu žalovaného. Jsou toho názoru, že v právním státě nelze připustit, aby jejich postavení bylo závislé na libovůli povinné osoby po uplynutí 11 let od transformace družstva a aby ony byly povinny dokládat oprávněnost svého nároku doložením písemné přihlášky do transformace družstva, pokud po celou dobu s nimi bylo nakládáno jako s oprávněnými osobami, což je doloženo řadou listinných důkazů. Domnívají se, že za situace, ve které se ocitly, by naopak mělo být povinností žalované, aby prokázala, že přihláška podána nebyla, nikoli ovšem tak, jak se stalo, že sdělila, že v archivu se nenachází žádný spis vedený na jména stěžovatelek a že omyl zjistila po uplynutí více jak 10 let. Soudu I. stupně tak vytýkají, že se spokojil s uvedeným sdělením a dostatečně se nevypořádal s jejich návrhem na předložení spisu z archivu. Pokud jde o posouzení jejich postavení z hlediska ust. §14 písm. c) zák. č. 42/1992 Sb., jsou stěžovatelky toho názoru, že stanovisko odvolacího soudu je v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 3 Cdon 1098/96, když nárok podle zákona o půdě uplatnily před schválením transformačního projektu a k udělení souhlasu s vypořádáním tohoto nároku podílem na majetku došlo konkludentním způsobem tím, že jimi uplatněný nárok byl zahrnut do výpočtu majetkového podílu a ony tento postup povinné osoby akceptovaly, přitom v této souvislosti se dovolávají i nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 201/98, který připustil různé možnosti uzavření takové dohody, přitom tato otázka ze strany soudů nebyla dostatečně posouzena.
Krajský soud v Plzni ve svém písemném vyjádření k obsahu ústavní stížnosti v podstatě odkázal na své závěry uvedené v napadeném rozhodnutí s tím, že podle jeho názoru nebylo postupem soudů obou stupňů odňato stěžovatelkám právo na soudní ochranu.
Ústavní soud, poté co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Námitky stěžovatelek v ústavní stížnosti lze v podstatě rozdělit na námitky vztahující se ke skutkovým zjištěním soudů v poměru k jimi tvrzenému uplatnění nároku oprávněných osob podle ust. §14 písm. b) zák. č. 42/1992 Sb. a námitky právní, vztahující se k právnímu závěru soudů o nenaplnění podmínek ust. §14 písm. c) cit. zák.
K námitkám skutkovým lze odkázat na judikaturu Ústavního soudu, v níž tento soud opakovaně dal najevo, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) a, jestliže obecné soudy respektují kautely dané ust. §132 občanského soudního řádu, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to dokonce ani tehdy, kdyby se s ním sám neztotožňoval. Uvedené konstatování lze vztáhnout i na posuzovanou věc, a to pokud jde o skutkové závěry obecných soudů stěžovatelkami v ústavní stížnosti zpochybňované, vztahující se k posouzení možnosti stěžovatelek být oprávněnými osobami podle §14 písm. b) zák. č. 42/1992 Sb. Obecné soudy ve svých rozhodnutích, byť tak učinily stručně, rozvedly mimo jiné i s odkazem na výpověď samotných stěžovatelek a jejich matky, proč tvrzení stěžovatelek o podání přihlášky družstvu považují za neprokázané. K tomu pak třeba dodat, že jistě nelze schvalovat postup žalované i jejího právního předchůdce, vyplývající z předložených listin, z nichž plyne, že tito se ke stěžovatelkám řadu let jako k oprávněným osobám chovali, nicméně k námitkám stěžovatelek zdůrazňujících tuto okolnost třeba odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně, který právě v poměru k omylu žalované v tomto směru odkázal na tam citované rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, jehož závěry v podstatě odpovídají i názoru Ústavního soudu vyjádřenému v jeho rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 250/96, podle nichž spadá do pravomoci soudů přezkoumání toho, zda schválený transformační projekt není v rozporu s platným právem. Lze tudíž přezkoumat i oprávněnost uplatněných nároků a právě tu se stěžovatelkám podle závěru obecných soudů prokázat nepodařilo. Nutno také dodat, že soud I. stupně se snažil návrhu stěžovatelek na provedení důkazu vyžádáním všech dokladů stěžovatelek se týkajících vyhovět (č. l. 58), avšak bezvýsledně.
V ústavní stížnosti opakují stěžovatelky i své námitky právní, uplatňované již v předchozím řízení. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje s odkazem na svoji roli, že není další přezkumnou instancí v systému obecného soudnictví, a pokud ústavní stížnost spočívá jen v polemice s právními závěry rozsudků obecných soudů - jak je tomu v daném případě pokud jde o aplikaci ust. §14 písm. c) zák. č. 42/1992 Sb., v zásadě obdobného smyslu jako v opravném prostředku - staví Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší. Ústavní soud také připomíná, že ke kasaci rozhodnutí obecných soudů jeho nálezem pro porušení práva na soudní ochranu zpravidla dochází v takových případech, kdy právní závěry obecných soudů jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními resp. z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 a řada dalších) a kdy jde o aplikační postup, který je v rozporu s ústavním zákazem libovůle (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 170/99). Takový stav však v dané věci nebyl zjištěn. I v poměru k této části ústavní stížnosti možno považovat, s ohledem na zjištěný skutkový stav, rozhodnutí obecných soudů za ústavně konformní a odkázat na ně, přičemž třeba zdůraznit, že z obsahu spisu plyne, že opodstatněnost svého postavení oprávněných osob podle ust. §14 písm. c) zák. č. 42/1992 Sb. odvozují stěžovatelky z jimi, jak tvrdí, včas uplatněného nároku na náhradu živého a mrtvého inventáře podle zákona o půdě, s tím, že ke shodě o způsobu náhrady došlo konkludentně, pomíjí však, že samy v předcházejícím řízení splnění všech zákonem stanovených podmínek pro samotné přiznání takové náhrady důsledně ani netvrdily a nesnažily se prokázat (č. l. 68 připojeného spisu), jakož i to, že k dosažení shody o způsobu náhrady za vnesený inventář, byť se tak mělo stát i konkludentně, by zde musela být zcela nepochybná, skutečná vůle druhé strany.
Ústavní soud tak uzavírá, že v řízení před obecnými soudy nedošlo k porušení práva na soudní ochranu, tak jak je zaručováno čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod, a proto ústavní stížnost stěžovatelů podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. srpna 2006