ECLI:CZ:US:2006:3.US.579.05
sp. zn. III. ÚS 579/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Z. F. a 2. G. K., obou zastoupených JUDr. Evou Červenou, advokátkou v Praze 5, Drtinova 24, proti rozhodnutí Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 7. 9. 2005, čj. 1 NZA 1211/2005-28, usnesení Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 10. 6. 2005, čj. 2 KZT 1001/2004-36, a usnesení Okresního státního zastupitelství v Rakovníku ze dne 24. 5. 2005, čj. Zt 201/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 7. 11. 2005 se stěžovatelé domáhali zrušení shora uvedených rozhodnutí s tím, že postupem státních zastupitelství všech stupňů došlo k porušení jejich práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, v záhlaví uvedeným usnesením okresního státního zástupce bylo podle §172 odst. 1 písm. b) trestního řádu zastaveno trestní stíhání R. K. pro trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 trestního zákona, neboť skutek popsaný ve výroku usnesení není trestným činem a není důvod k postoupení věci. Toto usnesení napadli stěžovatelé (jakožto poškození) stížností, kterou však krajský státní zástupce shora označeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodnou zamítl. Následně podali stěžovatelé podnět k Nejvyššímu státnímu zastupitelství, které však důvod pro využití postupu podle §174a odst. 1 trestního řádu nezjistilo, a tak jejich podnět bez dalšího opatření odložilo, o čemž je vyrozumělo v záhlaví uvedeným "rozhodnutím".
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že tomu tak není.
Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
V posuzované věci posledním prostředkem, který zákon k ochraně práva stěžovatelům poskytoval, byla stížnost podle §141 a násl. trestního řádu, přičemž rozhodnutí o ní, jak plyne z přípisu Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 7. 9. 2005, čj. 1 NZA 1211/2005-28, bylo stěžovatelům doručeno nejpozději dne 20. 6. 2005. Jestliže ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě dne 7. 11. 2005, pak je zřejmé, že se tak stalo po zákonem stanovené lhůtě. Nelze se ztotožnit s názorem stěžovatelů, že by posledním prostředkem ochrany práva ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu byl podnět k postupu podle §174a trestního řádu, neboť se jedná o mimořádné fakultativní kasační oprávnění nejvyššího státního zástupce.
Z tohoto důvodu byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Zbývá dodat, že i kdyby Ústavní soud odhlédl od formální stránky věci, pak ani v takovém případě by nebylo možno ústavní stížnost věcně projednat, neboť by šlo o zjevně neopodstatněný návrh. Jak totiž opakovaně Ústavní soud uvádí, charakteristickým znakem moderního právního státu v kontinentálním evropském pojetí je, že vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu; stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán a kdo jej spáchal (viz např. usnesení ze dne 26. 2. 1997, sp. zn. II. ÚS 361/96; publ. in: Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, usn. č. 5). Žádné ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, tedy neexistuje (srov. usnesení ze dne 8. 4. 1999, sp. zn. I. ÚS 84/99; publ. in: Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 14, usn. č. 29). Z toho je patrné, že ústavně zaručená základní práva a svobody, na něž stěžovatelé poukazují v ústavní stížnosti, z principu předmětným postupem dotčeny být nemohou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2006
Jiří Mucha
soudce Ústavního soudu