ECLI:CZ:US:2006:3.US.58.04
sp. zn. III. ÚS 58/04
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy - ze dne 16. března 2006 sp. zn. III. ÚS 58/04 ve věci ústavní stížnosti M. O. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. března 2002 sp. zn. 23 Co 44/2002 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 27. září 2001 sp. zn. 7 C 37/2000, jimiž byla zamítnuta žaloba stěžovatele na zaplacení peněžité částky.
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. března 2002 sp. zn. 23 Co 44/2002 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 27. září 2001 sp. zn. 7 C 37/2000 se zrušují.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, podanou včas a i jinak co do formálních podmínek ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel ve své občanskoprávní věci rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. března 2002 č. j. 23 Co 44/2002-288 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 27. září 2001 č. j. 7 C 37/2000-272 a tvrdil, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv obsažených v čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
V ústavní stížnosti stěžovatel stručně rekapituluje dosavadní průběh řízení. Vyslovuje zásadní nesouhlas s právními závěry obecných soudů, zejména pak s názorem Nejvyššího soudu. Stěžovatel nesouhlasí s výkladem §846 občanského zákoníku (dále též "obč. zák."), poukazuje na to, že tato právní úprava byla přijata v roce 1964, kdy jiný výherní podnik, než provozovaný státem, nepřicházel v úvahu. Zákon č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o loteriích"), je právním předpisem veřejnoprávní povahy a neukládá žádné povinnosti občanovi, který se chce zúčastnit hry. Takový občan nemá povinnost se před zahájením hry přesvědčit, jestli každý jednotlivý automat byl úředně povolen. Nelze tedy na stěžovatele přenášet nedodržování právních předpisů ze strany žalovaného (vedlejší účastnice) jako provozovatele. Stěžovatel dále poukazuje na právní názor vyslovený v napadeném rozsudku Městského soudu v Praze, dle něhož "neexistence úředního povolení k provozování výherního hracího automatu na straně žalovaného může vést k závěru, že žalovaný nepostupoval podle zákona a uvedl žalobce při uzavření smlouvy o hře v omyl". V tomto případě měl být nárok stěžovatele posouzen podle jiných ustanovení občanského zákoníku, např. ustanovení o náhradě škody. Rovněž tak se obecné soudy nevypořádaly s písemným uznáním závazku ze dne 27. února 1995, které podepsal pracovník vedlejší účastnice. Stěžovatel proto navrhl zrušit napadená rozhodnutí obecných soudů, jak jsou vpředu označena.
II.
Účastník řízení, Městský soud v Praze, proti jehož rozhodnutí ústavní stížnost směřuje, se k výzvě Ústavního soudu (§42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) vyjádřil podáním předsedkyně senátu, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§30 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) tak, že odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Poukázal na to, že jak účastník, tak soud nalézací vycházely při svém rozhodování z právního názoru dovolacího soudu. Rozhodnutí o ústavní stížnosti ponechává na Ústavním soudu, který bude vycházet při jejím posuzování z Ústavy a Listiny základních práv a svobod. Procesní návrh stran ústavní stížnosti účastník nevznesl. Účastník řízení, Obvodní soud pro Prahu 8, proti jehož rozhodnutí ústavní stížnost rovněž směřuje, se k výzvě Ústavního soudu (§42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) ve stanovené lhůtě nevyjádřil.
Vedlejší účastnice řízení (O. C., a. s.) ve svém vyjádření - podaném prostřednictvím právního zástupce - uvedla, že ústavní stížnost byla podána opožděně, neboť jí nebylo napadeno odmítavé usnesení Nejvyššího soudu. Jinak považuje vedlejší účastnice napadená rozhodnutí obecných soudů za věcně správná a navrhuje, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.
Nejvyšší soud, od něhož si Ústavní soud vyžádal stanovisko (§48 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), v něm velmi stručně uvedl, že měl ve věci odlišný právní názor, týkající se aplikace §845 a §846 obč. zák., popř. zákona o loteriích, eventuálně dalších ustanovení občanského zákoníku. Ve svém odmítavém usnesení, které nebylo odůvodněno, nevyslovil žádný právní názor k hmotněprávní podstatě věci. Nejvyšší soud má za to, že návrh stěžovatele je zcela neopodstatněný.
Stěžovatel, účastníci řízení a vedlejší účastnice byli vyzváni, zda souhlasí s upuštěním od ústního jednání a současně jim byla zaslána na vědomí i vpředu zmíněná vyjádření. Vzhledem k tomu, že vedlejší účastnice nesouhlasila s upuštěním od ústního jednání, nařídil Ústavní soud ústní jednání na 16. března 2006. Vedlejší účastnice zaslala Ústavnímu soudu doplnění svého vyjádření ze dne 21. ledna 2005, které však bylo učiněno bez prostřednictví právního zástupce a z tohoto důvodu k němu Ústavní soud nepřihlédl.
III.
Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 7 C 37/2000. Z něj, jakož i z dalších podkladů Ústavním soudem shromážděných, dospěl Ústavní soud k následujícím zjištěním:
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 3. září 1996 č. j. 22 C 96/95-56 uložil vedlejší účastnici (vystupovala v právním postavení žalovaného v řízení před obecnými soudy) povinnost zaplatit stěžovateli (vystupoval v postavení žalobce před obecnými soudy) částku 62 804 Kč s 16% úrokem z prodlení od 1. března 1995 do zaplacení. Rozhodl tak o uplatněném nároku na vyplacení výhry, kterou stěžovatel dne 27. února 1995 vyhrál na hracím automatu č. 6 "J. C." v herně ve stanici metra "B" M. a která mu nebyla personálem této provozovny vedlejší účastnice vyplacena. M. B., pracovník vedlejší účastnice, uznal písemně dluh s tím, že výhra bude stěžovateli vyplacena dne 28. února 1995 pod podmínkou, že stěžovatel předloží doklad své totožnosti s fotografií. Po předložení pasu odmítla vedlejší účastnice zaplatit vymáhanou částku z důvodu technické nemožnosti výhry stěžovatele. Po provedeném dokazování dospěl nalézací soud k závěru, že výhra na hracím automatu, který je ve vlastnictví obchodní společnosti T., s. r. o., a vedlejší účastnice je nájemkyní tohoto přístroje, je vymahatelná podle §488 obč. zák. Tento závazkový vztah účastníků řízení byl zajištěn uznáním dluhu podle §558 obč. zák. Protože stěžovatel vyhrál na hracím přístroji částku 62 804 Kč, aniž bylo prokázáno, že by předtím s přístrojem nedovoleně manipuloval a výhra mu nebyla vyplacena ani po prokázání totožnosti, nalézací soud žalobě vyhověl.
K odvolání vedlejší účastnice Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. září 1997 č. j. 20 Co 571/96-120 zrušil rozsudek soudu I. stupně. Odvolací soud po doplněném dokazování vycházel ze zjištění, že vedlejší účastnici bylo rozhodnutím Obvodního úřadu v Praze 1 ze dne 4. ledna 1995 č. 91/1995 povoleno provozování 13 kusů hracích přístrojů na dobu od 4. ledna 1995 do 30. června 1995, přičemž podle přílohy rozhodnutí byl na pozici č. 6 uveden hrací přístroj "M.". Z důvodu poruchy byl tento přístroj vyměněn servisním technikem vlastníka - společností T., s. r. o. - za jiný hrací přístroj "J. C.". Sám stěžovatel tvrdil, že vyhrál na hracím přístroji na č. 6 "J. C.". Dospěl k právnímu závěru, že předmětná výhra je vymahatelná ve smyslu §846 obč. zák. za předpokladu, že výhry bylo dosaženo v souladu s právními předpisy v provozovně vedlejší účastnice, a to i tehdy, jestliže výhry bylo dosaženo na hracím přístroji, který nebyl provozovateli herny povolen rozhodnutím příslušného orgánu. Vzhledem k tomu, že vedlejší účastnice tvrdí, že provedením důkazu ohledáním přístroje a znaleckým posudkem lze prokázat, že stěžovatel dosáhl výhry nepoctivým způsobem, protiprávním jednáním, které nezakládá právo na výplatu výhry, zrušil rozhodnutí soudu I. stupně s tím, že je třeba uložit vedlejší účastnici povinnost předložit předmětný hrací přístroj za účelem vypracování znaleckého posudku na tvrzené poškození přístroje stěžovatelem.
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 11. března 1998 vyhověl žalobě v plném rozsahu, neboť vedlejší účastnice neprokázala své tvrzení, že výhry bylo dosaženo protiprávním způsobem, tj. neoprávněným zásahem žalobce do hracího přístroje. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. září 1998 č. j. 35 Co 329/98-178 potvrdil rozsudek soudu I. stupně a dále rozhodl, že se dovolání nepřipouští. Odvolací soud odkázal na právní závěr uvedený v předcházejícím zrušujícím usnesení. Návrh vedlejší účastnice na vyslovení přípustnosti dovolání odvolací soud zamítl s odůvodněním, že otázka aplikace §846 obč. zák. nebyla řešena rozdílně od rozhodovací praxe vyšších soudů.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Konstatoval, že pohledávka vzniklá ze závazkového právního vztahu ze hry na hracím přístroji je pouze naturální obligací. Z hlediska §845 a §846 obč. zák. je rozhodující, zda výhra, na jejíž výplatu byl uplatněn nárok u soudu, byla dosažena na hracím přístroji, jehož provoz byl úředně povolen. V daném případě nebylo zjištěno, že by tato podmínka byla splněna, neboť nebylo prokázáno, že provoz hracího přístroje v době, kdy bylo na něm požadované výhry dosaženo, byl úředně povolen. Nelze přisvědčit odvolacímu soudu, že výhra je soudně vymahatelná, i když byla dosažena na hracím přístroji, jehož provoz nebyl úředně povolen. Nejvyšší soud proto svým rozsudkem ze dne 29. června 2000 č. j. 33 Cdo 1188/99-216 rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. září 1998 č. j. 35 Co 329/98-178 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 11. března 1998 č. j. 22 C 96/95-160 zrušil.
Obvodní soud pro Prahu 8 napadeným rozsudkem ze dne 27. září 2001 č. j. 7 C 37/2000-272 zamítl žalobu na zaplacení 62 804 Kč s příslušenstvím. Vedle toho stěžovatele zavázal k povinnosti nahradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 18 543 Kč. Městský soud v Praze, jako soud odvolací, ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 20. března 2002 č. j. 23 Co 44/2002-288 rozsudek soudu I. stupně změnil jen ve výroku o nákladech řízení, a to tak, že vedlejší účastnici právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal, ve výroku o věci samé rozsudek soudu I. stupně potvrdil.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel i vedlejší účastnice dovolání. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2003 č. j. 32 Odo 904/2002-316 odmítnuto bez odůvodnění z důvodu jeho nepřípustnosti [§237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu; dále jen "o. s. ř."]. Řízení o dovolání vedlejší účastnice bylo tímto usnesením zastaveno.
IV.
Ústavní soud po posouzení všech relevantních skutečností, které byly vpředu shrnuty, konstatuje, že ústavní stížnost je důvodná.
Nejprve se sluší konstatovat, že z hlediska pravomoci Ústavnímu soudu, jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), v zásadě nepřísluší přezkoumávat výklad jednoduchého práva, neboť podle §14 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, je v pravomoci Nejvyššího soudu, jako vrcholného soudního orgánu ve věcech patřících do pravomoci soudů v občanském soudním řízení, sjednocovat judikaturu nižších soudů a jimi prováděný výklad jednoduchého práva. Uvedená pravomoc je důležitá pro zachování předvídatelnosti rozhodování soudů, jakožto jednoho z komponentů spravedlivého procesu a tím i základů demokratického právního státu. Jelikož sama interpretace §846 obč. zák. provedená v dané věci Nejvyšším soudem nebyla natolik extrémní, aby zasáhla do některého ústavně zaručeného práva stěžovatele, nebyly dány podmínky pro zásah Ústavního soudu stran přehodnocení výkladu tohoto ustanovení, a to bez ohledu na to, zda Ústavní soud se s tímto výkladem ztotožňuje.
Podle názoru Ústavního soudu však nelze porušením veřejnoprávní povinnosti (nahrazením povoleného automatu nepovoleným, byť z důvodu poruchy, a jeho provozováním v rozporu se zákonem o loteriích) získat prospěch v rovině soukromoprávní (nemožnost stěžovatele domoci se výhry podle §845 obč. zák., na niž by v případě řádného provozování automatu vedlejší účastnicí měl podle §846 obč. zák. nárok). Stěžovatel nadto neměl žádnou možnost skutečnost, že vedlejší účastnice předmětný automat provozuje bez povolení, ověřit. Naopak byl v dobré víře, že v herně jsou provozovány automaty v souladu s právními předpisy (zákonem o loteriích). V dané věci je tedy zřejmé, že stěžovatel byl v důsledku protiprávního (deliktního) jednání vedlejší účastnice - provozování nepovoleného automatu, což je v rozporu se zákonem o loteriích - poškozen. Porušení práva na soudní ochranu (čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) spatřuje Ústavní soud ve skutečnosti, že se obecné soudy nezabývaly tím, zda stěžovateli vznikla v dané věci postupem vedlejší účastnice odškodnitelná újma či nikoliv, příp. v jaké výši (kupř. dle §420 a násl. obč. zák.), a to i přesto, že v civilním procesu se uplatňuje zásada soud zná právo (iura novit curia, §121 o. s. ř.).
V novém řízení se obecné soudy budou uvedeným aspektem zabývat a vypořádají se s ním v odůvodnění svých rozhodnutí. Budou přitom vázány právním názorem, vyjádřeným v tomto nálezu Ústavního soudu (čl. 89 odst. 2 Ústavy).
K argumentaci vedlejší účastnice Ústavní soud poznamenává, že ústavní stížnost stěžovatele považuje za včas podanou. Z hlediska včasnosti podání ústavní stížnosti není podstatné, zda jí bylo či nebylo napadeno odmítavé usnesení Nejvyššího soudu, které je toliko deklaratorní povahy. Podle publikovaného sdělení Ústavního soudu č. 32/2003 Sb., o postupu týkajícím se výkladu přípustnosti a lhůty k podání ústavní stížnosti při souběžném podání ústavní stížnosti a mimořádného opravného prostředku s výjimkou obnovy řízení, platilo, že šedesátidenní lhůta k podání ústavní stížnosti počne běžet dnem doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku bez ohledu na způsob rozhodnutí o něm. Lhůta bude považována za zachovanou i ve vztahu k předchozímu pravomocnému rozhodnutí.
Za situace, jak byla shrnuta, Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako důvodnou a napadená rozhodnutí Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jak jsou vpředu označena, jako stojící v rozporu s čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a proto tato rozhodnutí zrušil [§82 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu], jak je z výroku tohoto nálezu patrno.