ECLI:CZ:US:2006:3.US.617.06.1
sp. zn. III. ÚS 617/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 8. listopadu 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. K. S., zastoupeného JUDr. Josefem Pokorným, advokátem v Novém Městě nad Metují, Vrchovinská 975, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 5. 2006, čj. 26 Co 206/2006-42, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností ze dne 27. 7. 2006 domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 5. 2006, čj. 26 Co 206/2006-42, kterým byl změněn II. výrok usnesení Okresního soudu v Trutnově ze dne 28. 4. 2003, čj. 10 Nc 3639/2003-6, tak, že náhrada nákladů, které stěžovateli jako soudnímu exekutorovi vznikly v exekučním řízení, byla uložena nikoliv oprávněnému (jak to učinil prvostupňový soud), ale povinnému. Dle stěžovatele bylo tímto rozhodnutím porušeno jeho právo vlastnit majetek a dále právo na spravedlivý proces, která jsou zakotvena v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z ústavní stížnosti a předložených listin Ústavní soud zjistil, že usnesením Okresního soudu v Trutnově ze dne 28. 4. 2003, čj. 10 Nc 3639/2003-6, byla nařízena exekuce na majetek povinného k uspokojení pohledávky ve výši 13 440,- Kč a k vymožení nákladů exekuce. Provedením exekuce byl pověřen stěžovatel.
Tentýž soud usnesením ze dne 25. 11. 2004, čj. 10 Nc 3639/2003-26, na návrh oprávněného zastavil exekuci a ve II. výroku rozhodl, že oprávněný je povinen stěžovateli nahradit náklady exekuce. O náhradě nákladů rozhodl dle §87 odst. 1 a §89 exekučního řádu, ve spojení s §146 odst. 2 a §271 občanského soudního řádu. K zastavení řízení došlo, dle názoru prvostupňového soudu, z důvodu zpětvzetí návrhu oprávněným, proto oprávněný svým jednáním "zavinil", že řízení bylo zastaveno. Soud vyslovil, že stěžovateli nelze upírat nárok na odměnu za jeho práci a náhradu nákladů, které mu v souvislosti s exekucí vznikly.
Proti II. výroku se oprávněný odvolal s tím, že náklady by měl hradit povinný, neboť exekuce byla zastavena nikoli pro zavinění oprávněného, ale z důvodu nedostatku majetku povinného. O odvolání rozhodl Krajský soud v Hradci Králové v napadeném usnesení tak, že změnil výrok o náhradě exekučních nákladů stěžovatele a namísto oprávněnému uložil náhradu těchto nákladů povinnému. Při rozhodování aplikoval §87 odst. 3 a §89 exekučního řádu, ve spojení s §271 občanského soudního řádu. Uvedl, že v exekučním řízení zásadně platí, že jeho náklady hradí exekutorovi povinný (§87 odst. 3 exekučního řádu); při zastavení řízení může být dle §89 exekučního řádu uložena náhrada oprávněnému. Dle souvisejícího §271 občanského soudního řádu tedy existuje možnost soudu posoudit důvody zastavení exekuce. Dle odvolacího soudu důvodem návrhu na zastavení exekučního řízení nebyla libovůle nepokračovat, ale situace předvídaná §326a občanského soudního řádu. Proto se má, dle jeho názoru, uplatnit standardní nákladový režim dle §87 odst. 3 exekučního řádu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že v tomto případě měla být dle §89 exekučního řádu uložena náhrada nákladů oprávněnému. Postupem druhostupňového soudu mu bylo odepřeno právo na úplatu, tj. byl pominut kogentní §3 odst. 1 exekučního řádu, který stanoví, že exekutor vykonává exekuční a další činnost za úplatu. Uvedené ustanovení má, dle stěžovatele, na mysli úplatu reálnou a nikoliv pouze formálně přiznanou, o které je zřejmé, že je fiktivní. Úplata náleží exekutorovi vždy a nikoli pouze při příznivých okolnostech (tj. nahodile). Návrhem na nařízení exekuce si oprávněný objednává určitou službu a pokud by její vykonání nemělo být spojeno s úplatou, potom by byl exekutor zákonem nucen provádět stanovené služby (činnosti) bez úplaty. Uložení náhrady nákladů povinnému v situaci, kdy exekuce byla zastavena pro nedostatek majetku povinného, je dle stěžovatele v rozporu s principem spravedlnosti a je poznamenáno formalismem. Stěžovatel dále uvedl, že odmítnout exekuční úkony může jen z velmi omezených důvodů a nijak neovlivní skladbu věcí, ve kterých má exekuci provést. K zastavení řízení z důvodu neexistence majetku přitom dochází, přes veškerou snahu, přibližně u 50 % z celkového nápadu. Pokud by postup odvolacího soudu převzaly všechny soudy, potom by exekutor neobdržel v 50 % všech věcí žádnou úplatu. Nejenže by však fakticky neobdržel odměnu, ale také by sám nesl náklady v podobě mezd, poštovného, nákladů s použitím automobilu atd.
Ústavní soud nejdříve zkoumal, zda byla ústavní stížnost podána ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dotazem u Okresního soudu v Trutnově dne 11. 10. 2006 (č. l. 7 spisu Ústavního soudu) Ústavní soud zjistil, že stěžovateli bylo napadené usnesení doručeno dne 30. 8. 2006, zatímco ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě již dne 27. 7. 2006. Přestože ústavní stížnost byla podána před počátkem běhu lhůty pro její podání (předčasně), má Ústavní soud za to, že zde byl naplněn smysl §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, neboť podstatné je, že stěžovatel podal ústavní stížnost po vyhlášení napadeného usnesení, tj. v době, kdy byl soud usnesením již vázán a stěžovatel se mohl s rozhodnutím seznámit. Stěžovateli proto nemůže být k tíži, jestliže podal ústavní stížnost dříve, než mu bylo doručeno písemné vyhotovení napadeného usnesení.
Ústavní soud dále přezkoumal ústavní stížnost z hlediska porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, protože pouze v tomto kontextu je oprávněn k přezkumu rozhodnutí obecných soudů, a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
K postavení exekutora a jeho nárokům na náhradu nákladů exekučního řízení se Ústavní soud vyjádřil již v celé řadě svých rozhodnutí (např. rozhodnutí ve věci sp. zn. II. ÚS 150/04, sp. zn. III.ÚS 42/06, sp. zn. IV.ÚS 54/06, sp. zn. IV. ÚS 180/06, sp. zn. III.ÚS 225/06, sp. zn. III. ÚS 283/06).
V souladu s rozhodovací praxí Ústavního soudu, týkající se práva exekutora na uhrazení nákladů exekuce, přijalo plénum Ústavního soudu dne 12. 9. 2006 stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06, kde konstatovalo: "Není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného a na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému."
V případě stěžovatelovy ústavní stížnosti není důvod se od předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, jakož i od uvedeného stanoviska odchýlit. Ústavní soud zde proto uvedl pouze část dříve uvedené argumentace a v dalším stěžovatele odkazuje na předchozí rozhodnutí Ústavního soudu v obdobných věcech a na jeho stanovisko.
Ústavní soud již vyslovil názor, že exekutor vystupuje při své činnosti v postavení podnikatele podle obchodního zákoníku, čemuž odpovídá základní charakteristika, a sice provádění soustavné činnosti za účelem dosažení zisku a ve vztahu k oprávněnému na vlastní riziko. Exekutor tedy má z úspěšného provedení exekuce zisk (odměnu), ale současně nese i riziko spočívající v tom, že majetek povinného nebude dostačovat k uspokojení oprávněného, ani nákladů exekuce. Toto riziko nelze bezdůvodně přenášet na osobu oprávněnou.
Ohledně obav o "ekonomické přežití" soudních exekutorů a o jejich nezávislost Ústavní soud již poukázal na zákonné možnosti čelit rizikům prostřednictvím oprávnění exekutora požadovat složení zálohy, možnosti odmítnout provést požadovaný úkon, nebyla-li záloha složena, a konečně i využití legitimace k podání návrhu soudu, aby exekuce byla z tohoto důvodu zastavena [§90 odst. 3, §30 písm. b), §55 odst. 2 exekučního řádu].
Ústavní soud uznal za ústavně-konformní takový výklad §87 až §89 exekučního řádu, že tato ustanovení nelze interpretovat bez souvislostí vyplývajících z obecné úpravy nákladů řízení o výkon rozhodnutí (tj. z ustanovení §270 a §271 občanského soudního řádu), neboť vystihují očividně jen zvláštnosti exekučního řízení s tím, že jinak se uplatní důsledky obecné subsidiarity občanského soudního řádu (§52 odst. 1 exekučního řádu). V obou úpravách se vychází z toho, že oprávněný je procesní stranou, jíž svědčí plný úspěch ve věci (srov. §142 odst. 1 občanského soudního řádu), jelikož nařízením exekuce bylo jeho návrhu vyhověno. Úprava povinnosti k náhradě nákladů exekuce se k tomu v exekučním řízení přihlašuje výslovně (§87 odst. 3 exekučního řádu), a také v exekučním řízení platí, že nařízení exekuce se vztahuje i na povinnost k úhradě nákladů exekuce a nákladů oprávněného bez toho, že by již zde byly specifikovány.
Jestliže tedy zhodnocením hledisek zakotvených v §271 občanského soudního řádu (z jakého důvodu došlo k zastavení exekuce) to má být povinný, komu se ukládá povinnost k náhradě nákladů oprávněnému, pak je to právě on, komu musí být uložena - ve prospěch exekutora - i povinnost k náhradě nákladů exekuce. V případě, že přichází v úvahu stanovení povinnosti k náhradě nákladů podle §271 občanského soudního řádu naopak oprávněnému, je logicky oprávněný rovněž nositelem povinnosti k náhradě nákladů exekuce, kterou (k možnému uložení) předjímá právě ustanovení §89 exekučního řádu.
Ústavní soud také vyslovil, že pokud nákladový výrok zní tak, že nárok na náhradu svých nákladů má exekutor vůči povinnému, i když by existoval reálný předpoklad, že pro nucené vydobytí přiznaného nároku nejsou (aktuálně) příznivé podmínky, protože je povinný nemajetný, nejde o to, že by exekutorovi byla náhrada nákladů exekuce odpírána, což by ve svém důsledku mohlo znamenat zmenšení majetku exekutora a tedy porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Nemajetnost povinného takové odepření nejenže nepředstavuje (náhrada je exekutorovi přiznávána), ale především platí, že hlediskem, komu uložit náhradu nákladů, nemajetnost povinného není a ani z jiných důvodů být nemůže. Ostatně "aktuálně solventní" nemusí být (vždy) ani oprávněný, a "dnes nesolventní" povinný jím nemusí být později. Navíc provedením exekuce dle exekučního řádu nelze spolehlivě učinit závěr o naprosté nesolventnosti povinného. Takový závěr lze učinit až v rámci konkurzu.
Z výše uvedených důvodů senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2006