ECLI:CZ:US:2006:3.US.622.05
sp. zn. III. ÚS 622/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. března 2006 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti P. B., zastoupeného Mgr. Lukášem Wimětalem, advokátem se sídlem Veselá 24, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. ledna 2005 sp. zn. 7 To 605/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel učinil dne 29. listopadu 2005 podání k Ústavnímu soudu, které nebylo podáno prostřednictvím advokáta a bylo zatíženo rovněž dalšími nedostatky, ve stanovené lhůtě však byly vytknuté nedostatky odstraněny a byla podána řádná ústavní stížnost, splňující náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se v ústavní stížnosti domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu Ostravě, blíže označeného v záhlaví tohoto usnesení, neboť jím měla být porušena jeho ústavně garantovaná práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 4, čl. 39, čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1, 2, 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel rovněž požádal, aby Ústavní soud s ohledem na jeho zdravotní a rodinné poměry vydal předběžné opatření, kterým by Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku uložil, aby do rozhodnutí o ústavní stížnosti nenařizoval výkon uloženého trestu odnětí svobody. Přípisem doručeným Ústavnímu soudu dne 15. února 2006 stěžovatel požádal, aby Ústavní soud rozhodl o odkladu vykonatelnosti mimo pořadí.
V podané ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy provedly rozporné a neúplné hodnocení důkazů a takto zjištěný skutkový stav vedl k nesprávným právním závěrům. Soudy neprovedly stěžovatelem navržené důkazy, zejména výslechy svědků, kteří měli objasnit důvody jeho spolupráce s polským partnerem a kteří působili ve společnosti ITO CS, s. r. o., a byli přítomni u jednání o uzavření smlouvy s touto společností. Odvolací soud přitom uvedl, že smlouva uzavřená mezi stěžovatelem a společností ITO CS, s. r. o., významně podporuje závěr o naplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu. Takový závěr je však podle názoru stěžovatele jednostranný a neopírá se o bližší dokazování. Stěžovatel dále uvádí, že jeho jednání nebylo trestné, ale jednalo se pouze o obchodní případ, nebyl totiž prokázán jeho úmysl, zejména to, že by v době uzavírání smlouvy s poškozeným měl v úmyslu uvést jej v omyl nebo využít jeho omylu, či zamlčet podstatné okolnosti. Porušení čl. 37 odst. 4 Listiny stěžovatel spatřuje ve skutečnosti, že svědkové R. R. a K. G., kteří jsou cizí státní příslušníci, vypovídali dne 24. 2. 2004 u hlavního líčení bez účasti tlumočníka a z protokolu nevyplývá, že by byli poučeni ve smyslu §2 odst. 14 tr. ř., ani že by učinili prohlášení o tom, že ovládají český jazyk. Stěžovatel proto neměl možnost se s jejich výpověďmi řádně seznámit.
Přestože Ústavní soud nevydal samostatné usnesení ve smyslu §39 zákona o Ústavním soudu, postupoval tak, aby věc byla projednána s co největším urychlením.
II.
Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti vyžádal trestní spis Okresního soudu ve Frýdku - Místku sp. zn. 6 T 63/2003 a seznámil se s jeho obsahem a s průběhem dokazování v trestním řízení. Z těchto podkladů vyplývá:
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 30. srpna 2004 sp. zn. 6 T 63/2003 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění (zkráceně řečeno) dopustil tím, že v průběhu prosince 1999 a ledna 2000 nakoupil na území Polské republiky jménem firmy své manželky, podnikající pod obchodním názvem Vladimíra Bratková - APB Staříč, od společnosti ODRA SPORTOWA SPÓLKA AKCYJNA, se sídlem v Opoli, baterie zn. Sanyo v hodnotě 2.604.769,70 Kč, přičemž jednal již s úmyslem toto zboží nezaplatit a jeho prodejem na území České republiky získat finanční prostředky pro svou osobní potřebu či na úhradu svých dluhů, což se mu skutečně podařilo, neboť v průběhu května 2001 tyto baterie prodal, získané peníze použil pro svou osobní potřebu či k uhrazení svých dluhů a tímto svým jednáním způsobil právnímu nástupci prodávající společnosti škodu ve výši 2.604.769,70 Kč. Za tento trestný čin byl stěžovatel odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen peněžitý trest ve výši 500.000,- Kč, přičemž pro případ, že by výkon tohoto trestu byl zmařen, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Současně byl podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 20. června 2003 sp. zn. 3 T 28/2003, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rovněž rozhodnuto o náhradě škody.
Citovaný rozsudek soudu prvního stupně napadnul stěžovatel odvoláním, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 7. 1. 2005 sp. zn. 7 To 605/2004 tak, že napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu a za použití §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že stěžovatele odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s dozorem. Odvolací soud stěžovateli dále uložil peněžitý trest ve výměře 100.000,- Kč, přičemž pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Současně zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 20. června 2003 sp. zn. 3 T 28/2003, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2005 sp. zn. 6 Tdo 976/2005 odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jaké jsou uvedeny v §265b tr. ř. Toto usnesení však není ústavní stížností napadeno.
III.
Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).
Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Ústavní soud posoudil ve světle namítaného ústavního rámce všechny části výroků a odůvodnění napadeného rozhodnutí a neshledal v postupu orgánů činných v trestním řízení žádné porušení ústavních práv a svobod stěžovatele. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se dostatečným způsobem vypořádaly se všemi vznesenými námitkami a nepokládá je za důvodné.
Odvolací soud ke stěžovatelově námitce, že nakoupené baterie od něj měla odebrat společnost ITO CS, s. r. o., uvedl, že z předložené smlouvy vyplývá opak, a sice, že společnost ITO CS, s. r. o., bude společnostem BLUSTAR - P. B., S. J. a Š. J. dodávat baterie zn. Sanyo a ti je budou pouze od této společnosti nakupovat, přičemž porušení tohoto ustanovení je pokládáno za závažné porušení smlouvy. Obsah této smlouvy je zcela v souladu s výpovědí L. C., jenž je statutárním orgánem společnosti ITO CS, s. r. o., a který potvrdil, že jejich společnost byla autorizovaným dovozcem baterií zn. Sanyo, které dovážela přímo z Japonska, resp. ze skladu z Německa a nebyl tedy žádný důvod k jejich dovozu z Polska, navíc prostřednictvím třetí osoby. Stěžovatel jim přitom zůstal dlužen 30.000,- Kč, a proto s ním spolupráci přerušili. Pokud tedy stěžovatel odebral baterie z Polska, porušil předmětnou smlouvu. Stěžovatelova obhajoba je nelogická i pokud uvádí, že baterie byly v Polsku již neprodejné a končila jim záruční lhůta a jeho polští obchodní partneři se jich proto chtěli zbavit. Je totiž nesrozumitelné, proč by autorizovaný dovozce baterií kupoval zboží, které je v podstatě "šuntem". Z těchto důvodů pokládal odvolací soud stěžovatelem navržené doplnění dokazování o výslechy svědků ohledně jeho spolupráce se společností ITO CS, s. r. o. za nadbytečné.
Odvolací soud dále konstatoval, že z provedených důkazů vyplývá, že stěžovatel, ač na jeho účtu nebyly prakticky žádné prostředky, dává dne 31. 1. 2001 příkaz k úhradě dlužné částky na účet poškozeného a o úhradě jej ubezpečuje. Obžalovaný přitom neměl v době uzavírání smlouvy o nákupu baterií žádné prostředky, stav jeho hospodaření byl minusový, a byl proto přinejmenším srozuměn s tím, že nebude schopen odebrané zboží zaplatit, jednal tedy přinejmenším v nepřímém úmyslu. K otázce výslechu svědků R. a G. odvolací soud uvedl, že z protokolu o hlavním líčení vyplývá, že stěžovatel se k jejich výpovědi obsáhle vyjadřoval a on ani jeho obhájce neměli k výslechům žádné výhrady (str. 4-5 rozsudku).
Z podaného přehledu je zřejmé, že námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti jím byly uplatněny již v odvolacím řízení a krajský soud se s nimi ve svém rozhodnutí dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádal. Stěžovatel jejich opakováním v ústavní stížnosti staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s ohledem na vymezení jeho funkce v Ústavě nepřísluší.
Ústavní soud na shora uvedené závěry odvolacího soud odkazuje a konstatuje, že soudy obou stupňů opřely svá rozhodnutí o spolehlivé důkazy, které jim umožnily náležitě zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Hodnocení provedených důkazů je v odůvodnění rozhodnutí obecných soudů zevrubné a poskytuje dostatečný podklad pro kontrolu správnosti skutkových zjištění. Provedené důkazy byly náležitě zhodnoceny a přijatá rozhodnutí byla odůvodněna. Ze souhrnu těchto důkazů bylo možno dospět ke spolehlivému závěru o stěžovatelově vině.
Stran stěžovatelovy námitky, že soudy odmítly provést jím navržené důkazy, je nutno uvést, že obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhne, jestliže je rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů dostatečný, o vznesených návrzích však musí rozhodnout. Pokud jim nevyhoví, musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly. Tak tomu bylo i v posuzované věci; shora konstatovaný závěr odvolacího soudu o nadbytečnosti stěžovatelem navržených důkazů lze vzhledem k provedenému dokazování ohledně smluvního vztahu stěžovatele ke společnosti ITO CS, s. r. o., v rámci kterého byl mj. vyslechnut statutární orgán této společnosti, pokládat za přesvědčivý.
Pokud odvolací soud dovodil naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu přinejmenším ve formě nepřímého úmyslu s odkazem na dlouhodobě neutěšenou finanční situaci stěžovatele a jeho (v rozhodnutí blíže specifikované) dluhy, přičemž za této situace na sebe vzal více než dvouapůlmiliónový závazek s příslibem jeho uspokojení do 60 dnů, lze tento závěr soudu pokládat za dostatečně odůvodněný.
Namítá-li stěžovatel porušení čl. 37 odst. 4 Listiny s odůvodněním, že v hlavním líčení byli vyslechnuti svědkové R. a G., aniž by z protokolu vyplývalo, že byli poučeni podle §2 odst. 14 tr. ř., nutno uvést, že porušení čl. 37 odst. 4 Listiny stěžovatel nijak neprokazuje. Stěžovatelovo tvrzení, že neměl možnost se s výpověďmi těchto svědků řádně seznámit, je v přímém rozporu s obsahem protokolu o hlavním líčení, ze kterého vyplývá, že stěžovatel se k výpovědi svědků vyjadřoval a k formě jejich výpovědi neměl on ani jeho obhájce námitky. Jakkoliv z protokolu o hlavním líčení nevyplývá, v jakém jazyce zmínění svědkové vypovídali, resp. zda byla jejich výpověď tlumočena, je vzhledem k obsahu protokolu zřejmé, že stěžovatel nebyl zkrácen ve svém právu seznámit se s obsahem jejich výpovědí, vyjadřovat se k nim a klást svědkům otázky (viz č. l. 257-260 trestního spisu).
Po shrnutí výše uvedených skutečností Ústavní soud neshledal, že by soudními rozhodnutími, napadenými ústavní stížností, došlo k takovému porušení trestních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod.
Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout. Ústavní soud proto nerozhodoval o odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí ohledně výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody, nehledě ke skutečnosti, že stěžovatel může požádat o odklad výkonu trestu dle §322 tr. ř.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. března 2006
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu