ECLI:CZ:US:2006:3.US.634.05
sp. zn. III. ÚS 634/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 8. června 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti PhDr. Z. P., zastoupeného Mgr. Pavlem Bobkem, advokátem se sídlem Muchova 9, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. srpna 2005 č. j. 28 Cdo 311/2005-91, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. června 2004 č. j. 64 Co 82/2004-78 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 13. listopadu 2003 č. j. 18 C 25/2003 a návrhu na odložení jejich vykonatelnosti, za účasti: 1) Nejvyššího soudu ČR, 2) Městského soudu v Praze a 3) Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
I.
V návrhu, doručeném Ústavnímu soudu telefaxem dne 5. 12. 2005 a potvrzeném písemným podáním, doručeným dne 7. 12. 2005, napadá stěžovatel všechna v záhlaví usnesení označená rozhodnutí soudů a současně navrhuje odložení jejich vykonatelnosti. Tvrdí, že těmito rozhodnutími byla porušena jeho práva a svobody zakotvené v čl. 11 a v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 90 Ústavy. Porušení zmíněných článků Listiny a Ústavy spatřuje stěžovatel v tom, že obecné soudy a dotčené orgány státní správy údajně nesprávným výkladem "celého komplexu zákonů" upřely stěžovateli jím nabyté právo na užívání bytu.
Ke skutkové stránce věci stěžovatel uvádí, že z důvodu nezbytného dobudování koupelny v jím užívaném bytě č. 10, na ul. Stavitelská 4/1098, Praha 6 (dále jen "předmětný byt"), požádal právního předchůdce Bytového družstva Stavitelská 4 (v dřívějším řízení a dále jen "žalobce") o povolení rozšíření předmětného bytu do půdní vestavby nad předmětným bytem. Tato půdní vestavba byla na základě stěžovatelem předložené projektové dokumentace a souhlasu vlastníka domu povolena odborem výstavby Obvodního úřadu v Praze 6. V průběhu stavby stěžovatel požádal o změnu stavby s tím, že požádal o propojení stávajícího bytu se sousedícím ateliérem. Stěžovatel dovozuje, že kolaudované propojení (vybouráním dveří) původně nebytového prostoru s předmětným bytem, jehož je stěžovatel nájemcem, založilo jeho právo užívat i ateliér jako byt, neboť i na něj se údajně vztahuje nájemní smlouva uzavřená výlučně na užívání předmětného bytu.
II.
Z připojených listinných dokladů se zjišťuje, že Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 13. 11. 2003 sp. zn. 18 C 25/2003 vyhověl žalobě žalobce a pod bodem I. výroku uložil stěžovateli povinnost vyklidit a předat ve stanovené lhůtě žalobci nebytový prostor - ateliér č. 12, sestávající z jedné místnosti, předsíně a WC.
Po provedeném dokazování dospěl soud prvního stupně k těmto skutkovým zjištěním:
Žalobce je vlastníkem domu, v němž se nachází byt v užívání stěžovatele a ateliér - označený jako byt č. 12, přičemž ateliér dle kolaudačního rozhodnutí předmětného domu nikdy nebyl dříve ani později jako bytový prostor označen, resp. kolaudován. Žalobce vyrozuměl stěžovatele o tom, že nájemní smlouva uzavřená mezi účastníky na ateliér jako bytovou jednotku je neplatná a žádal jeho vyklizení.
Soud prvního stupně dovodil, že nájemní smlouva uzavřená mezi stěžovatelem a žalobcem, která označovala ateliér jako bytový prostor, je podle ustanovení §39 občanského zákoníku od počátku neplatná pro rozpor se zákonem, neboť byla uzavřena na nebytový prostor, a to s ohledem na znění ustanovení §3 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění pozdějších předpisů, z něhož vyplývá, že nebytové prostory se pronajímají jen k účelům, ke kterým jsou stavebně určeny. Podle názoru prvostupňového soudu vyhovění žalobě nebrání ani námitka o údajném porušení dobrých mravů (ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku), neboť stěžovatel i nadále zůstává nájemcem předmětného bytu, přičemž ateliér není ani po kolaudaci stavby ve smyslu stavebnětechnickém a právním jeho součástí.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 6. 2004 č. j. 64 Co 82/2004-78 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, neboť podle jeho zjištění odvolání stěžovatele nebylo důvodné. V odůvodnění rozhodnutí se odvolací soud ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právními závěry a po jejich rekapitulaci uzavřel, že stěžovatel užívá sporný nebytový prostor bez právního důvodu pro absolutní neplatnost uzavřené nájemní smlouvy.
Nejvyšší soud ČR v usnesení ze dne 31. 8. 2005 č. j. 28 Cdo 311/2005-91 odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné, neboť v něm dovozovaný zásadní právní význam napadeného rozsudku odvolacího soudu zjištěn nebyl.
III.
Po zvážení námitek stěžovatele ve vztahu k napadeným rozhodnutím dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že jak místně příslušný stavební odbor, tak následně žalobce a ve věci samé rozhodující soudy nesprávným výkladem hmotného práva, o něž opřely svá rozhodnutí, porušily jak čl. 11 a čl. 36 Listiny, tak i čl. 90 Ústavy a údajně současně porušily i stěžovatelem nabytá, leč v návrhu blíže neoznačená práva, o nichž stěžovatel tvrdí, že stojí pod ochranou státu.
Tato Ústavnímu soudu předestřená, značně nekonkrétní a nejasná argumentace stěžovatele postrádá vymezení relevantní příčinné souvislosti mezi rozhodováním obecných soudů o žalobě na vyklizení předmětného nebytového prostoru, v jehož rámci jako otázku předběžnou řešily tyto soudy jak platnost nájemní smlouvy, tak se zabývaly i charakterem užívání sporného prostoru, a porušením čl. 11 Listiny. Ve vztahu k článku 11 Listiny, který zjednodušeně řečeno zakotvuje ochranu vlastnického práva, lze v obecné rovině připomenout, že dovolávat se ochrany vlastnického práva může jen ten, jemuž již toto právo svědčí, tedy jinak řečeno, jedná se o vlastnické právo již konstituované, nikoli jen tvrzený nárok na ně. Protože však stěžovatel byl v době rozhodování obecných soudů "jen" nájemcem předmětného bytu, nelze z této skutečnosti bez dalšího dovodit namítané porušení článku 11 Listiny.
Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2000 sp. zn. III. ÚS 545/99, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS sv. 17, nález č. 18, str. 127) dospěl k závěru, že v ústavněprávní rovině jsou vymezeny podmínky, za jejichž splnění má nesprávná aplikace tzv. jednoduchého práva obecnými soudy za následek porušení základních práv a svobod tak, že k porušení norem tzv. jednoduchého práva (např. nerespektováním kogentní normy) došlo v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, která je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus). O takové případy však v posuzované věci nejde.
Při rozhodování o žalobním návrhu obecné soudy vycházely z ustanovení §3 zákona č. 116/1990 Sb. v tehdy platném znění, které vymezuje formu a náležitosti smlouvy o nájmu nebytových prostor. Charakter prostoru jako nebytového podmiňuje citovaný zákon jeho stavebně technickým určením a v souladu s ním i jeho způsobem užívání. Účelem zahájeného stavebního řízení, shodně vymezeného stěžovatelem jak vůči žalobci, tak i vůči místně příslušnému stavebnímu úřadu, bylo vydání stavebního povolení na rozšíření stávajícího bytu do půdního prostoru z důvodu vybudování chybějící koupelny. K takto označenému účelu stavby byla zpracována příslušná projektovaná dokumentace a poté vydáno dne 26. 8. 1993 Obvodním úřadem v Praze 6, odborem výstavby rozhodnutí o povolení stavby pod č. j. výst: 2109/D 1098/ Dej/93-Šr. Následným rozhodnutím o změně stavby před dokončením ze dne 19. 9. 1996 č. j. výst. 1973/ D 1098/ Dej /96-Šr. bylo vyhověno požadavku stěžovatele a byla povolena změna dosavadní stavby. Na základě kolaudačního rozhodnutí ze dne 23. 2. 1999 č. j. výst. 5405/634/ D 1098/ Dej /98-Sr bylo povoleno užívání vestavby místnosti v půdním prostoru předmětného domu a její propojení se sousedícím ateliérem, čímž se však nezměnil účel užívání ateliéru jako nebytového prostoru dle dřívější kolaudace. Z nového kolaudačního rozhodnutí v žádném ohledu nevyplývá závěr o případné rekolaudaci nebytového prostoru na bytový, jak tvrdí stěžovatel, či snad o vytvoření nové (větší) bytové jednotky zahrnující mimo stávající byt též předmětný ateliér včetně jeho příslušenství, ve smyslu ustanovení §76 odst. 1 ve vztahu k ustanovení §85 odst. 1, odst. 2 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), v tehdy platném znění.
Rozhodujícím pro určení účelu užívání stavby nebo její části je tedy určení užívání podle kolaudačního rozhodnutí stavebního úřadu, přičemž zcela zásadním pro vymezení souboru místností nebo jen jediné místnosti jako bytu není jejich faktické označení či užívání, ale právní stav založený pravomocným rozhodnutím stavebního úřadu o povolení užívání stavby, případně stavebním povolením. Obecné soudy při svém rozhodování vycházely z názoru ustáleného v právní teorii i praxi, že pro posouzení otázky, zda je či není konkrétní místnost (místnosti) bytem ze stavebnětechnických předpisů, je rozhodující v té době platný kolaudační stav, nikoli faktické užívání, resp. označení nájemní smlouvy k předmětnému prostoru. Obecné soudy splnily svou ústavní povinnost rozhodovat v souladu se zákony (ve smyslu čl. 95 odst. 1 Ústavy) a neporušily právo stěžovatele na řádný a spravedlivý proces.
Ze všech výše uvedených důvodů se Ústavní soud neztotožnil s názorem stěžovatele o porušení jeho ústavně garantovaných práv a svobod a ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou.
Ze stejného důvodu Ústavní soud nevyhověl návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť tento návrh sleduje osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. června 2006
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu