ECLI:CZ:US:2006:3.US.649.05
sp. zn. III. ÚS 649/05
Usnesení
Usnesení Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Pavla Rychetského - ze dne 3. května 2006 sp. zn. III. ÚS 649/05 ve věci ústavní stížnosti B., s. r. o., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. září 2005 č. j. 23 Co 237/2005-87, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 18. dubna 2005 č. j. 3 C 165/2004-64, kterým bylo zčásti vyhověno stěžovatelčině žalobě o zaplacení peněžité částky a zčásti byla tato žaloba zamítnuta.
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou včas a i v ostatním splňující podmínky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") napadla stěžovatelka v záhlaví uvedené rozhodnutí Krajského soudu v Praze, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 18. dubna 2005 č. j. 3 C 165/2004-64, kterým bylo zčásti vyhověno stěžovatelčině žalobě o zaplacení částky 841 027,50 Kč a zčásti byla tato žaloba zamítnuta. Stěžovatelka má za to, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelka se žalobou po vedlejších účastnících domáhala úhrady částky 831 600 Kč za porušení povinností druhé smluvní strany (žalovaných - vedlejších účastníků v řízení před Ústavním soudem) z uzavřené smlouvy o dražbě dobrovolné podle zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, které dle jejího mínění spočívá v tom, že poté, co dražba nemovitostí vedlejších účastníků nebyla úspěšná, se ve smlouvou stanovené lhůtě nedostavili k podpisu smlouvy o provedení opakované dražby, ač tato jejich povinnost z uzavřené smlouvy vyplývala. Soud prvního stupně i soud odvolací však ujednání o smluvní pokutě posoudily jako neplatné pro rozpor s dobrými mravy dle §39 občanského zákoníku (dále též "obč. zák."). Stěžovatelka se především domnívá, že odvolací řízení bylo stiženo zásadní vadou v důkazním řízení, neboť ač je rozhodnutí odvolacího soudu založeno na jeho úvaze o existenci rozporu jednoho ustanovení smlouvy o dobrovolné dražbě uzavřené mezi stěžovatelkou (v pozici žalobkyně) a žalovanými (vedlejšími účastníky v řízení před Ústavním soudem), z níž je žalováno, s dobrými mravy, a tedy neplatnosti tohoto ustanovení, soud se na dokazování v tomto smyslu vůbec nezaměřil. Odůvodnění jeho rozhodnutí rovněž postrádá jakékoliv odůvodnění, v čem je spatřován rozpor smluvního ustanovení s dobrými mravy, v čemž stěžovatelka odkazuje na požadavky dovozované judikaturou, citujíc rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2247/99. Stěžovatelka tak má za to, že z odůvodnění stížností napadeného rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, tedy že se jedná o případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného logického základu. Z uvedeného důvodu navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí.
Ústavní soud si k posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti vyžádal spis Okresního soudu Praha-západ sp. zn. 3 C 165/2004, z něhož zjistil, že stěžovatelka podala dne 17. prosince 2003 tomuto soudu žalobu proti vedlejším účastníkům o zaplacení částky 870 169 Kč s příslušenstvím a nákladů řízení, odvolávajíc se při tom na smlouvu o dobrovolné dražbě dle zákona č. 26/2000 Sb. uzavřenou mezi účastníky dne 20. srpna 2003, resp. závazek žalovaných obsažený v jejím čl. 6.6. zaplatit v případě porušení svých povinností (konkrétně povinnosti uzavřít se stěžovatelkou smlouvu o opakovaných dražbách, nebyl-li předmět dražby vydražen napoprvé) stěžovatelce (žalobkyni) náhradu veškerých účelně vynaložených nákladů spojených s přípravou a provedením dražby a ušlý výnos ve výši odměny dražebníka vypočítané z nejnižšího podání, tj. 8 % z částky 9 900 000 Kč + DPH. Porušení povinnosti žalovaných přitom stěžovatelka spatřovala v tom, že při nevydražení předmětu dražby se žalovaní nedostavili k uzavření smlouvy o dražbě opakované.
Soud nejdříve rozhodl ve věci platebním rozkazem ze dne 12. února 2004 č. j. 1 Ro 625/2003-36, jímž žalovaným uložil povinnost stěžovatelce žalovanou částku s příslušenstvím a náklady řízení zaplatit, platební rozkaz byl pro odpor podaný žalovanými zrušen. V průběhu řízení při ústním jednání konaném dne 18. dubna 2005 vzala stěžovatelka žalobu co do částky 29 141 Kč s příslušenstvím zpět a řízení bylo co do této částky zastaveno.
Rozsudkem ze dne 18. dubna 2005 č. j. 3 C 165/2004-64 Okresní soud Praha-západ uložil žalovaným povinnost zaplatit stěžovatelce společně a nerozdílně částku 9 427,50 Kč s příslušenstvím do tří dnů od právní moci rozhodnutí s tím, že plněním jednoho z žalovaných zaniká v rozsahu plnění povinnost druhého žalovaného, do částky 831 600 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a stěžovatelku zavázal k náhradě nákladů řízení žalovaným v celkové částce 63 305 Kč k rukám právního zástupce žalovaných. Soud přitom mj. vycházel ze smlouvy o provedení dražby dobrovolné uzavřené dle zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, dne 20. srpna 2003 mezi stěžovatelkou jako dražebníkem a vedlejšími účastníky v řízení před Ústavním soudem jako navrhovateli dražby (č. l. 4 - 11 spisu), jakož i dalších listinných důkazů. Předmětem smlouvy bylo provedení dražby za účelem dosažení nevyšší reálné ceny nemovitostí (rodinného domu a pozemků) spolu s movitými věcmi (zařízením domu) žalovaných v k. ú. J., obec J. Dle čl. 6.6. této smlouvy v případě, že navrhovatel neuzavře s dražebníkem smlouvu maximálně o dvou opakovaných dražbách, je povinen uhradit dražebníkovi veškeré účelně vynaložené náklady spojené s přípravou a provedením dražby a ušlý výnos ve výši odměny dražebníka vypočítané z nejnižšího podání (dle čl. 6.3. smlouvy). Nejnižší podání bylo smlouvou stanoveno na částku 9 900 000 Kč (čl. 5.1. smlouvy). Jak vyplývá z protokolu o provedené dražbě ze dne 2. října 2003 (č. l. 21 - 24 spisu), předmět dražby nebyl vydražen, k dražbě se nedostavil žádný zájemce. Vedlejší účastníci se stěžovatelku smlouvu o opakované dražbě již neuzavřeli.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nárok stěžovatelky na náklady vynaložené na přípravu a provedení dražby v částce 9 427,50 Kč, v níž je stěžovatelka před soudem prokázala listinnými důkazy, je oprávněný a uložil vedlejším účastníkům částku rozsudkem uhradit. Pokud však jde o nárok na odměnu dražebníka, smlouvou stanovenou na 8 % z nejnižšího podání, tedy 813.600 Kč, žalobu v této části zamítl s odůvodněním, že přiznání odměny dražebníku za provedenou činnost v takovém rozsahu je v tomto případě v rozporu s dobrými mravy a odporuje tak ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. s ohledem na to, že dražba neproběhla, neboť se nedostavil žádný zájemce - úkon podle protokolu trval deset minut. O nákladech řízení pak rozhodl dle §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka včas odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 29. září 2005 č. j. 23 Co 237/2005-87 tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a přiznal vedlejším účastníkům náhradu nákladů odvolacího řízení v částce 62 973 Kč. Vyhověl námitce stěžovatelky uvedené v odvolání, že ustanovení čl. 6.6. smlouvy (v části dle níž "ušlý výnos ve výši odměny dražebníka vypočítané z nejnižšího podání") je třeba posuzovat jako ustanovení o sankci za porušení povinností navrhovatelů dražby - smluvní pokutu ve smyslu §544 obč. zák., neboť dle něj nelze dospět k jinému závěru, než že smyslem tohoto ujednání bylo zajištění opakované dražby, pokud by se první dražba nerealizovala, aby žalobce mohl dosáhnout odměny za svoji činnost. I tak shledal žalovaný nárok neopodstatněným, neboť shledal sjednanou smluvní pokutu neplatnou pro nepřiměřenou výši pro rozpor s dobrými mravy (§39 ve spojení s §3 odst. 1 obč. zák.). Dle názoru odvolacího soudu je při posuzování otázky dobrých mravů třeba vycházet z obsahu celé smlouvy, kdy na jedné straně činí smluvní pokuta (kromě povinnosti druhého účastníka smlouvy uhradit účelně vynaložené náklady spojené s přípravou a provedením dražby částku 831 600 Kč (při 5 % DPH) a na druhé straně bod 8 v čl. 5 smlouvy zavazuje navrhovatele dražby (žalované - vedlejší účastníky v řízení před Ústavním soudem) uzavřít s dražebníkem smlouvu o opakované dražbě se snížením nejnižšího podání nejméně o 5 % proti nejnižšímu podání předchozí dražby. Znamená to, že je stanovena hranice pouze pro nejmenší možné snížení dražební ceny a na druhé straně je neomezená hranice pro možnost dražebníka snížit nejnižší podání. Jestliže má dražebník smluvně zajištěnu úhradu všech skutečných výdajů, jeví se smluvní pokuta ve výši přes 800.000 Kč nepřiměřeně vysoká, a to i s ohledem na ustanovení §38 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, kde je stanovena odměna dražebníka nejvyšší částkou 1 000 000 Kč zvýšených o 1 % z ceny dosažené vydražením přesahující 10 000 000 Kč. V této výši stanovenou smluvní pokutou a ustanovením čl. 5.8. smlouvy by tak byla víceméně zajištěna neomezená dispozice s cenou, za kterou bude nemovitost vydražena.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv. Je namístě uvést, že Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, a není proto zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů [čl. 81 a 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Tuto zásadu lze prolomit pouze tehdy, jestliže by se právní závěry obecných soudů ocitly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly. Takový nesoulad však Ústavní soud nezjistil. Přitom interpretaci zvolenou odvolacím soudem stran rozporu článku 6.6. smlouvy o dražbě dobrovolné, uzavřené mezi vedlejšími účastníky v řízení před Ústavním soudem a stěžovatelkou, nelze považovat za jakkoliv vybočující z výše naznačených mezí. Lze se v daném případě plně ztotožnit s názorem odvolacího soudu, že jde o ustanovení zajišťující dražebníkovi možnost dosáhnout odměny za svou činnost v případě, že smlouvou předpokládaná dražba nebude úspěšná, a nebude možné ji opakovat (přes sjednanou povinnosti navrhovatelů dražby uzavřít s dražebníkem smlouvu o opakované dražbě). Proto lze na čl. 6.6. smlouvy vztáhnout bez dalšího ustanovení §544 obč. zák. o smluvní pokutě.
Nadále však platí, že takové ujednání musí splňovat náležitosti stanovené občanským zákoníkem pro právní úkony (§37 odst. 1 obč. zák. a násl.), včetně korektivu zakotveného v §39 obč. zák., dle něhož neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Ústavní soud definoval pojem dobré mravy ve svém nálezu ze dne 26. února 1998 sp. zn. II. ÚS 249/97 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 10, usn. č. 14, C. H. Beck, Praha 1998, str. 383 a násl.) jako souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Tento obecný horizont, který vývojem společnosti rozvíjí i svůj morální obsah v prostoru a času, musí být posuzován z hlediska konkrétního případu také právě v daném čase, na daném místě a ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu.
Takovéto hodnocení přísluší výhradně obecným soudům, není ani v možnostech Ústavního soudu vnikat do oněch subtilních vztahů jednotlivců, pokud jejich jednání nesignalizuje porušení základních práv a svobod. Proto v tomto případě není dána kompetence Ústavního soudu, neboť neplní funkci další přezkumné soudní instance, ale je výlučně ochráncem ústavnosti. Aplikace zvolená obecnými soudy, především pak soudem odvolacím, pro úvahu o zásahu do základních práv a svobod nijak nesvědčí, a to ani pokud se týče tvrzení stěžovatelky o nedostatku napadených rozhodnutí z hlediska jejich odůvodnění. Obecné soudy naopak požadavkům ustálené judikatury stran dokazování rozporu s dobrými mravy dle názoru Ústavního soudu plně dostály.
Ustálená judikatura nejenom Nejvyššího soudu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2495/98, 29 Cdo 969/99 a dále citované rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 2060/98) totiž předpokládá, že soudy se budou v řízení požadavkem souladu s dobrými mravy zabývat jako společensky uznávaným komplexem mínění, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má nebo může být obsah jejich jednání, aby bylo z hlediska obecných morálních zásad demokratické společnosti akceptovatelné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2000 sp. zn. 23 Cdo 2060/98). Soud tedy zjišťuje, zda se příslušné smluvní ujednání (resp. jeho výkon) příčí dobrým mravům v daném čase a na daném místě podle objektivního kritéria, nezávisle na vědomí a vůli toho, kdo právo nebo povinnost vykonává (nezávisle na zavinění), a v tomto ohledu provádí dokazování. Kritériem, jež pro své posouzení zvolil Krajský soud v Praze ve stížností napadeném rozsudku, je především nepřiměřená výše sjednané smluvní pokuty (jakož i možnost stěžovatelky jako dražebníka nezávisle na vůli navrhovatelů dražby ovlivňovat cenu nemovitosti dosažitelnou dražbou, a tím i výši své odměny) vzhledem k výši a povaze závazku takto zajištěného (zejména s ohledem na to, že úhradu účelně vynaložených nákladů na přípravu a provedení dražby měla stěžovatelka zajištěnu zvlášť) i vzhledem k zákonným ustanovením zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, jež stanoví výpočet maximální možné odměny dražebníka, přičemž smluvní pokuta byla svým výpočtem odvozena právě z odměny dražebníka a svou výší se mj. blížila zákonem stanovené maximální hranici odměny dražebníka za provedenou dražbu. Dokazování prováděné k těmto zjištěním obecnými soudy pak pro závěry, na nichž jsou napadená soudní rozhodnutí založena, zcela postačí.
Obecné soudy v tomto případě provedly dokazování, které plně odpovídalo požadavkům práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny a jehož provedení ostatně ani stěžovatelkou zpochybněno nebylo, a v rámci nezávislého soudního rozhodování na zjištěný skutkový stav zcela ústavně konformním způsobem aplikovaly příslušná ustanovení platného práva. Nelze považovat za porušení základních práv stěžovatelky, jestliže rozhodnutí soudu neodpovídalo názorům stěžovatelky, zejména jestliže podstata ústavní stížnosti spočívá toliko v polemice se skutkovými závěry obecných soudů. Ústavní soud z tohoto pohledu neshledal důvod pro zrušení ústavní stížností napadeného rozhodnutí. Tvrzení stěžovatelky o porušení jí uváděných chráněných základních práv a svobod jeví se Ústavnímu soudu jako účelové, bez jakékoliv opodstatněnosti a jejich porušení nebylo shledáno.
Vzhledem k tomu, že stěžovatelka mimo nesouhlas s právními závěry obecného soudu neuvedla nic, co by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu, nezbylo, než ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.