ECLI:CZ:US:2006:3.US.657.06.1
sp. zn. III. ÚS 657/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. října 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti, kterou podal stěžovatel K. P. T., právně zastoupený Mgr. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem Nikoly Tesly 12, Praha 6, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. června 2006 sp. zn. 43 Nt 88/2006 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. července 2006 sp. zn. 44 To 464/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů blíže označených v záhlaví tohoto usnesení, a to pro porušení práva na spravedlivý proces a dále pro rozpor s ustanovením čl. 2 odst. 3 Ústavy ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny.
Napadeným usnesením potvrdil Městský soud v Praze usnesení vydané Obvodním soudem pro Prahu 1 o vzetí stěžovatele (v trestní věci "obviněný") do vazby. Stěžovatel má za to, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Porušení svého práva spatřuje v tom, že soudkyně soudu prvního stupně rozhodovala bez znalosti spisového materiálu. K tomu stěžovatel uvádí, že byl předán soudu dne 7. června 2006 ve 13 hodin 15 minut a jeho právní zástupce byl o konání výslechu před soudem telefonicky vyrozuměn o hodinu později. Výslech stěžovatele soudkyní obvodního soudu začal v 15:00 hodin. Stěžovatel zdůrazňuje, že spisový materiál, předložený soudkyni státním zástupcem, obsahoval cc. 500 listů, přičemž asi polovina spisového materiálu byla v anglickém jazyce a součástí spisu nebyly překlady do českého jazyka. Podle tvrzení stěžovatele byla soudkyně při vyjádření obhajoby o anglických dokumentech neznalá spisu a zcela evidentně neovládala anglický jazyk.
Nadto stěžovatel uvádí, že dne 6. června 2006 založil do spisu jako důkaz o své nevině doklady prokazující oprávněnost provedených změn u panamské společnosti XAADOO.COM LIMITED (kopie originálních dokumentů pro provedení změny, kopie oficiálních dokumentů o provedené změně a prohlášení českých právních zástupců, kteří změny v Panamě podle příkazu stěžovatele prováděli), přičemž tyto doklady soudkyně soudu prvního stupně neměla k dispozici jako součást spisového materiálu, ačkoli na to byla ze strany obhajoby při neveřejném zasedání několikrát upozorněna. Stěžovatel namítá, že soudkyně soudu prvního stupně měla na přípravu výslechu a seznámení se se spisem necelé dvě hodiny, a to i přes skutečnost, že se jednalo o spis obsáhlý a plný dokumentů, kterým soudkyně nemohla vzhledem ke své neznalosti anglického jazyka rozumět.
Stěžovatel tvrdí, že již ve stížnosti proti rozhodnutí soudu prvního stupně uvedl, že považuje prvoinstanční rozhodnutí za nepřezkoumatelné, neboť jeho odůvodnění je podle jeho názoru jen soubor formálních, obecných a nic neříkajících vět s ohledem na spisový materiál. Myšlenkové pochody soudkyně soudu prvního stupně, které ji vedly k závěru o nutnosti uvalení vazby, prý zcela chybějí. Soudkyně soudu prvního stupně neuvedla dle názoru stěžovatele žádné skutečnosti, které měla za prokázané a které by odůvodňovaly jednotlivé vazební důvody. Stejné námitky vznáší stěžovatel i do rozhodnutí soudu druhé instance. Stěžovatel je toho názoru, že stížnostní soud neuvedl jedinou skutečnost, která by prokazovala odůvodněnost uvalení vazby s ohledem na vazební důvody. Rozhodnutí stížnostního soudu obšírně popisuje podání stěžovatele a rozhodování státního zástupce v době mezi uvalením vazby a rozhodnutím o stížnosti, avšak dle stěžovatele zcela ignoruje meritum věci, tedy přezkoumání důvodnosti uvalené vazby.
Stěžovatel navíc v odůvodnění svého podání upozorňuje na neobvyklý přístup soudkyně JUDr. Boháčkové, která podle jeho tvrzení žádala telefonicky obhájce o zpětvzetí stížnosti, a to z důvodu propuštění stěžovatele z vazby na peněžitou záruku ve výši 100.000,- Kč, a to i přes skutečnost, že stížnost byla doplněna i po propuštění stěžovatele z vazby, kdy stěžovatel upozorňoval na zvláštnosti okolností týkajících se rozhodování státního zástupce.
Z výše uvedených důvodů má stěžovatel zato, že postup soudu zakládá rozpor s právem na spravedlivý proces a že je v rozporu s ustanovením čl. 2 odst. 3 Ústavy ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny ve spojení s §2 odst. 6 a §134 odst. 1 písm. d) tr. řádu. Stěžovatel má dále zato, že jednání soudkyně stížnostního soudu, která volala obhájci, porušuje zcela evidentně princip presumpce neviny, neboť před rozhodnutím stížnostního senátu dala předsedkyně tohoto senátu zcela otevřeně najevo, jakým způsobem má v úmyslu rozhodnout.
Stěžovatel zdůrazňuje, že podle jeho názoru soud prvního stupně neuvedl žádné okolnosti, které by nasvědčovaly, že trestní stíhání bylo zahájeno v souladu se zákonem, což je předběžnou otázkou pro posouzení oprávněnosti vazby. Důvodem, proč soud takové skutečnosti neuvedl, je dle názoru stěžovatele právě skutečnost, že zmiňovaná soudkyně rozhodovala bez náležité znalosti spisu.
Stěžovatel má dále za to, že jeho právo na spravedlivý proces bylo porušeno tím, že při rozhodování o vazbě soudem prvního stupně nebyli připuštěni do jednací síně svědci, kteří byli obhajobou navrhováni pro prokazování nedůvodnosti vznesených obvinění. Stěžovatel je dále přesvědčen, že i rozhodováním stížnostního soudu v neveřejném zasedání bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť stěžovatel výslovně žádal, aby toto řízení probíhalo s ohledem na jím tvrzenou nestandardnost postupů orgánů činných v trestním řízení ve veřejném zasedání.
II.
Z odůvodnění napadených usnesení Ústavní soud zjistil, že proti stěžovateli bylo dne 6. 6. 2006 Policií ČR, Útvarem pro odhalování nelegálních výnosů daňové kriminality SKPV zahájeno trestní stíhání (pod č. j. ČTS: FIPO - 12/VP -2006) pro skutek spočívající (zkráceně řečeno) v tom, že stěžovatel měl nejprve spolu s další osobou vietnamské národnosti navštívit kancelář notáře J. H. a předstírat, že je jediným akcionářem společnosti XAADOO.COM LIMITED a následně vylákat sepsání notářského zápisu, jímž sám sebe zdánlivě jmenoval do funkce předsedy představenstva společnosti a provedl další personální změny ve vedení společnosti XAADOO.COM.INC. Na základě vylákaného notářského zápisu se pak měl stěžovatel dalším podvodným jednáním v pobočce e-Banky, a. s. na Václavském náměstí v Praze pokusit zmocnit finančních prostředků na účtu společnosti XAADOO.COM.INC., čímž by byl uvedené společnosti způsobil škodu ve výši přes 13 000 000,- Kč. K převzetí finančních prostředků stěžovatelem však nedošlo, neboť uvedené prostředky byly rozhodnutím policejního orgánu se souhlasem státního zástupce v jiné trestní věci zajištěny ve smyslu ustanovení §79a odst. 1 tr. řádu. Stěžovatel se měl následně dostavit do uvedené bankovní pobočky a prokazovat se kopií listiny s hlavičkou Policie České republiky, Útvar odhalování nelegálních výnosů a daňové kriminality, odbor výnosů a praní peněz, adresované Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 1, opatřené podpisovou doložkou ředitele útvaru v zastoupení zástupce ředitele útvaru a dále opatřené kulatým razítkem útvaru, s textem, že policejní orgán souhlasí s omezením zajištění finančních prostředků na dobu jednoho týdne. Na základě této listiny se měl stěžovatel v podvodném úmyslu dožadovat vydání výše uvedených finančních prostředků společnosti XAADOO.COM.INC. Zde je třeba připomenout, že stěžovatel byl dříve, až do října roku 2005, finančním ředitelem společnosti XAADOO.COM.INC, z této funkce na svoji žádost odstoupil a byl 24. 10. 2005 mimořádnou valnou hromadou uvedené společnosti odvolán.
Další skutek, pro nějž je trestní stíhání proti pachateli vedeno, spočívá v tom, že stěžovatel měl v přesně nezjištěné době, pravděpodobně v měsíci říjnu roku 2005, zajistit, aby společnost FRANSBANK z libanonského Beirutu založila dosud nezjištěný účet a k tomuto účtu vydala platební kartu typu Eurocard-Mastercard na jméno F. K., příslušníka Policie České republiky, ÚOOZ SKPV, který se podílel na odhalování trestné činnosti stěžovatele. Stěžovatel tak měl učinit za účelem vložení finančních prostředků na účet, k němuž byla karta vydána, s následným oznámením Inspekci Ministra vnitra ČR na podezření z trestného činu spáchaného npor. F. K., čímž měl být tento policista zdiskreditován a mělo mu být zabráněno zabývat se nadále odhalováním trestné činnosti stěžovatele.
V popsaných skutcích je spatřován jednak trestný čin podvodu ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 §250 odst. 1, 4 tr. zákona spáchaný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona, trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zákona; druhý skutek je kvalifikován jako pokus trestného činu poškozování cizích práv podle §8 odst. 1 §209 odst. 1 písm. a) tr. zákona.
Z odůvodnění napadených usnesení obecných soudů dále plyne, že v době jejich rozhodování o vzetí stěžovatele do vazby bylo proti stěžovateli vedeno další trestní stíhání pro trestný čin neoprávněného podnikání podle §118 odst. 1 tr. zákona a pro trestný čin účasti na zločinném spolčení podle §163a odst. 1 tr. zákona. V rámci tohoto dalšího trestního stíhání byl stěžovatel od ledna 2005 pro obavu z útěku a vyhýbání se trestnímu řízení ve vazbě, z níž byl dne 29. 6. 2005 propuštěn, když složil peněžitou záruku podle §73a odst. 1 tr. řádu ve výši 1 milion Kč.
Osobní svoboda stěžovatele byla znovu omezena ráno dne 6. června 2006. Následujícího dne vydala soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 1 napadené rozhodnutí, jímž vzala stěžovatele do vazby z důvodů podle §67 písm. a), b), c) tr. řádu.
K průběhu rozhodování o vazbě stěžovatele je nutné dodat, že v době vydání ústavní stížností napadeného usnesení Městského soudu v Praze, tedy dne 13. 7. 2006, byl stěžovatel již na svobodě. Státní zástupce Městského státního zastupitelství totiž dne 27. 6. 2006 rozhodl tak, že podle §72 odst. 1 tr. řádu odpadá u stěžovatele důvod vazby koluzní podle §67 písm. b) tr. řádu. I nadále trvající důvody vazby útěkové a předstižné podle §67 písm. a) a c) tr. řádu nahradil státní zástupce přijetím nabídnuté další peněžité záruky stěžovatele ve výši 100 000,- Kč.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel napadá v záhlaví ústavní stížnosti uvedená rozhodnutí pro rozpor s čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny a má tedy za to, že obecné soudy při svém rozhodování překročily meze stanovené zákonem, konkrétně měl být jejich postup v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. řádu a jimi vydaná usnesení nebyla náležitě odůvodněna ve smyslu §134 odst. 1 písm. d) tr. řádu.
Ústavní soud předně konstatuje, že ve své judikatuře opakovaně vymezil rozsah svých pravomocí ve vztahu k obecné pravomoci soudů a stanovil že je vždy nutno vycházet z teze, podle níž není Ústavní soud součástí obecné soudní soustavy, nepřísluší mu vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů a nelze jej tedy vnímat jako další odvolací orgán. Tím spíše Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) není povolán k tomu, aby průběžně opravoval postup obecných soudů v řízeních, v nichž dosud nebylo meritorně rozhodnuto. Ústavní soud proti nemeritorním rozhodnutím poskytuje ochranu zpravidla jen tehdy, pokud tato přímo a zjevně narušují práva stěžovatele garantovaná ústavním pořádkem, typicky děje-li se tak ve vazebních věcech, kde jde o právo na osobní svobodu podle čl. 8 Listiny. V projednávané věci však Ústavní soud porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv neshledal.
K tvrzenému porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny Ústavní soud dále podotýká, že ne každý postup orgánů veřejné moci, který je v rozporu s jednoduchým právem, má automaticky za následek porušení základních práv a svobod (k tomu srov. viz nález sp. zn. III. ÚS 224/98, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 15, str. 17-18 nebo nález sp. zn. III. ÚS 737/02, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 30, str. 477). Ústavní soud se proto v projednávané věci zejména zabýval tvrzením stěžovatele, že napadená usnesení nebyla náležitým způsobem odůvodněna, což by znamenalo svévoli při rozhodování obecných soudů. Ústavní soud konstatuje, že Obvodní soud pro Prahu 1 v napadeném usnesení zcela uspokojivě odůvodnil uvalení vazby předstižné podle §67 písm. c) tr. řádu, když tento vazební důvod opřel o svá zjištění ohledně předchozího trestního stíhání stěžovatele a jeho předchozího propuštění z vazby na kauci. Fakt, že je stěžovateli v předmětném trestním stíhání kladeno za vinu jednání, kterého se měl dopustit až po propuštění z výkonu vazby v jiném trestním stíhání, vedeném rovněž pro závažnou majetkovou trestnou činnost, lze bezesporu považovat za konkrétní skutečnost, z níž vyplývá obava, že by mohl trestnou činnost, pro níž je stíhán, znovu opakovat. Je zcela mylná představa stěžovatele, podle níž obava z možnosti pokračovat či opakovat trestnou činnost je vyloučena, neboť stěžovatel již nemůže s účtem společnosti XAADOO.COM.INC. manipulovat. V ustanovení §67 písm. c) tr. řádu se nejedná toliko o obavu, že by obviněný dokonal, popř. opakoval tentýž trestný čin (např. ve smyslu pokračování dalšími útoky téže právní kvalifikace ve smyslu §89 odst. 3 tr. zákona), ale jedná se i o opakování trestné činnosti určitého druhu, tedy např. závažné majetkové či hospodářské trestné činnosti (viz Šámal P. a kol., Trestní řád. Komentář. I. díl. 5. vydání. Praha: C. H. Beck 2005, str. 459 a tam uvedená judikatura obecných soudů). Námitka, že stěžovatel doposud neporušil podmínky peněžité záruky podle §73a tr. řádu, rovněž neobstojí.
Ústavní soud vzal na vědomí i další argumentaci stěžovatele, shrnutou v odůvodnění usnesení stížnostního soudu. Stěžovatel uváděl, že důvod vazby útěkové podle §67 písm. a) u něj není dán, neboť bydlí již 26 let v České republice, kde s ním žijí i jeho dvě nezletilé děti, o něž výlučně pečuje. Stěžovatel se rovněž ohrazoval proti údajnému úniku jeho telefonického rozhovoru s obhájcem stran jeho vycestování do zahraničí, což považuje za nezákonné. Ohledně vazby útěkové podle §67 písm. a) tr. řádu obvodní soud totiž opřel své rozhodnutí o šetření policejního orgánu, podle nějž se stěžovatel chystal v měsíci červnu vycestovat z území České republiky. Obvodní soud vedla tato skutečnost k logickému závěru, že by se stěžovatel takto mohl nejen vyhýbat trestnímu stíhání, ale zároveň by mohl mařit objasňování skutečností pro trestní stíhání závažných, neboť bude v rámci objasňování jeho trestné činnosti třeba spolupracovat i s cizími orgány a institucemi.
Ústavní soud upozorňuje, že ze znění čl. 8 odst. 2 Listiny lze dovodit, že postačí, aby byl ve vztahu k oprávněnosti omezení osobní svobody dán toliko jeden vazební důvod (viz např. usn. III. ÚS 447/04 a další) a z pohledu ústavněprávního přezkumu je v zásadě již nadbytečné zabývat se odůvodněností vazebních důvodů dalších. Nicméně přinejmenším i ve vztahu k vazebnímu důvodu podle §67 písm. b) obvodní soud poskytl náležité odůvodnění, když potřebu koluzní vazby zdůvodnil skutečností, že obviněný všechny svědky zná a o působení na nevyslechnuté svědky se již pokusil ve svém dalším trestním stíhání. Ve světle takového zjištění neobstojí námitka stěžovatele, že v předmětném trestním stíhání dosud na žádné svědky nepůsobil.
Rozhodně tedy není pravda, že by z napadeného prvoinstančního rozhodnutí nebylo zřejmé, jakými úvahami se soudkyně soudu prvního stupně při rozhodování o uvalení vazby řídila. Co lze nanejvýše napadenému usnesení obvodního soudu vytknout, je přílišná stručnost, s jakou se soud v odůvodnění vypořádal s námitkami stěžovatele. Taková stručnost, ač není žádoucí, však nepředstavuje v daném případě vadu, jež by dosahovala ústavněprávní roviny a pro níž by bylo napadené rozhodnutí třeba zrušit, zejména, je-li existence vazebních důvodů zcela zjevná a náležitě zdůvodněna. S námitkami stěžovatele ohledně odůvodněnosti trestního stíhání se navíc obšírně zabýval soud stížnostní. Ten rekapituloval tvrzení, která jsou součástí obhajoby stěžovatele, včetně tvrzení domněle vyvracejících odůvodněnost vazby.
Ústavní soud ve vztahu k námitkám stěžovatele co do odůvodněnosti trestního stíhání a jeho zjišťování při rozhodování o vazbě odkazuje na ustálený výklad dovětku §67 tr. řádu (viz Šámal P. a kol., Trestní řád. Komentář. I. díl. 5. vydání. Praha: C. H. Beck 2005, str. 461). V souladu s tímto výkladem vyzněla i argumentace Městského soudu v Praze. Městský soud zcela správně uvedl, že v dané fázi trestního řízení k zahájení trestního stíhání stačí vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že obviněný spáchal skutek popsaný ve výroku usnesení podle §160 odst. 1 tr. řádu. K námitce obviněného, že odůvodnění je nedostatečné, městský soud přiléhavě konstatuje, že usnesení o zahájení trestního stíhání svou podstatou představuje pouze primární procesní předpoklad nezbytný k tomu, aby trestní řízení v konkrétní věci bylo zahájeno a vedeno. Důvodnost zahájení trestního stíhání je předmětem celého trestního řízení a zahájení trestního stíhání určité osoby pro konkrétní trestný čin neznamená, že takové posouzení jejího jednání je konečné, a to včetně kvalifikace předmětného skutku, a že by tak byl vysloven nezvratný závěr, že se tato osoba trestného činu dopustila.
Ústavní soud připomíná, že v souladu se zásadou minimalizace svých zásahů, ale i s ohledem na nezávislost obecných soudů, jen sotva může zasahovat do volného hodnocení skutečností uvedených v dovětku §67 tr. řádu, tzn. přehodnocovat závěry nalézacího soudu o tom, že zjištěné skutečnosti, zejména listinné důkazy nasvědčují, že skutky, pro které bylo trestní stíhání zahájeno, byly spáchány, mají všechny znaky trestných činů a jsou zřejmé důvody k podezření, že tyto trestné činy spáchal obviněný.
Lze shrnout, že posouzení odůvodněnosti trestního stíhání soudem v rámci rozhodování o vazbě má ze samé své podstaty rámcový charakter. Vzhledem k předepsaným zákonným lhůtám se soudce rozhodující o vazbě u složitých hospodářských kauz jen stěží může dopodrobna seznámit s rozsáhlým spisem a pro jeho rozhodnutí musí stačit obecné zjištění, že trestní stíhání je rozumně zdůvodněno dostatečným množstvím důkazů. Opačný výklad by v přípravném řízení ve svém důsledku prakticky znemožňoval rozhodování o vazbě ve složitějších trestních věcech, resp. rozhodování o vazbě by muselo nahrazovat rozhodování o vině trestným činem. Spekulace stěžovatele o tom, zda soudkyně s ohledem na ráz spisového materiálu dostatečně ovládala či neovládala anglický jazyk, jsou z hlediska posuzování ústavní stížnosti zcela irelevantní. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby posuzoval odbornou způsobilost soudců obecných soudů či jejich schopnost seznámit se náležitě v krátkém časovém úseku s rozsáhlým spisem, který jim byl předložen.
Ohledně námitky stěžovatele, že stížnostní soud rozhodoval navzdory jeho výslovné žádosti v neveřejném zasedání, lze opět odkázat na odůvodnění rozhodnutí Městského soudu v Praze. Stížnostní soud uvedl, že stěžovatel byl vyslechnut soudem prvního stupně, kde mu bylo umožněno jeho argumenty obšírně vyjádřit. Ve věci posléze podal obsáhle odůvodněnou stížnost s dalšími doplňky. Městský soud proto považoval další osobní výslech stěžovatele za nedůvodný a nadbytečný, a proto jeho návrhu nevyhověl, a navíc poznamenal, že ani platný trestní řád, ani Listina, neobsahují ustanovení, které by zakotvovalo právo obviněného na osobní výslech při rozhodování o jeho stížnosti proti usnesení obvodního soudu, jímž byl vzat do vazby.
Ústavní soud k uvedené argumentaci dodává, že se ve své rozhodovací praxi mnohokrát zabýval právem obviněného být při rozhodování o vazbě slyšen soudem jako procesní strana. Ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 45/04 (publikován pod č. 239/2005 Sb.) Ústavní soud uvedl, že právo obviněného být slyšen v kontradiktorním řízením, v němž je přezkoumávána zákonnost dalšího trvání vazby, patří mezi institucionální záruky spravedlivého soudního procesu. V dalším svém rozhodnutí (nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 269/05) Ústavní soud opakovaně zdůraznil důležitost osobní účasti dotčené osoby na řízení, neboť právě vytvoření prostoru pro účinné vznesení námitek (v kontradiktorním schématu řízení) nejlépe zajistí ochranu základních práv, jež je z hlediska spravedlivého procesu prvotním účelem soudního řízení. Výše uvedená judikatura dopadá na případy, kdy dotčené osobě vůbec není dána možnost uplatnit své námitky v kontradiktorním řízení. Ústavní soud shledal porušení podmínky kontradiktornosti v případech, kdy obviněný vůbec nebyl vyslechnut před nezávislým soudem, resp. vůbec neměl možnost předložit soudu důvody, pro které považuje trvání vazby za nedůvodné. Tak tomu však v projednávané věci nebylo, neboť stěžovatel byl náležitě slyšen soudem prvního stupně a stížnostní soud zamítnutí jeho návrhu na konání veřejného zasedání náležitě odůvodnil. Lze ještě doplnit, že zásada veřejnosti, jako prostředek kontroly občanů nad výkonem trestního soudnictví (čl. 96 odst. 2 Ústavy, čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy a §2 odst. 10 tr. řádu) se plně uplatní v hlavním líčení. Ve veřejném zasedání má soud povinnost rozhodovat tam, kde to zákon výslovně stanoví (srov. §232 tr. řádu).
Ústavní soud, v souladu s principem subsidiarity ústavní stížnosti, se nehodlá zabývat námitkami stěžovatele ohledně neobvyklého postupu předsedkyně senátu Městského soudu v Praze JUDr. Boháčkové, která podle jeho tvrzení žádala telefonicky jeho obhájce o zpětvzetí stížnosti proti usnesení obvodního soudu, kterým byl stěžovatel vzat do vazby. Pokud by měl stěžovatel zato, že je dána podjatost soudkyně, nebo, že svým chováním porušila zákon, může hledat ochranu či nápravu prostředky práva jednoduchého.
Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. října 2006
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu