ECLI:CZ:US:2006:3.US.671.05
sp. zn. III. ÚS 671/05
Usnesení
III. ÚS 671/05
Ústavní soud rozhodl dne 6. dubna 2006 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Jiřího Muchy o ústavní stížnosti J. N., zastoupeného JUDr. Irenou Schejbalovou, advokátkou se sídlem 615 00 Brno, Bubeníčkova 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 7 Tdo 1088/2005 ze dne 6.10.2005 a rozsudkům Krajského soudu v Brně sp. zn. 8 To 120/2005 ze dne 26. 4. 2005 a Městského soudu v Brně sp. zn. 7 T 122/2004 ze dne 27. 1. 2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou ústavní stížností brojí proti rozhodnutím obecných soudů v záhlaví označeným, vydaným v trestním řízení proti němu vedeném, s tvrzením, že jimi došlo k porušení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Porušení práva na soudní ochranu spatřuje v podstatě v tom, že byl odsouzen na základě nepřímých důkazů, které ve svém souhrnu nejsou dostatečným podkladem pro rozhodnutí o jeho vině. Tím, že obecné soudy vycházely toliko z výpovědí poškozených a nevzaly v úvahu obhajobu stěžovatele, zasáhly podle něj do jeho práva na obhajobu. V průběhu řízení nebyl podle něj proveden žádný důkaz, který by osvědčil tvrzenou existenci odcizených věcí, a to jak peněžní hotovosti tak zejména šperků, u nichž ani sama poškozená nebyla schopna prokázat vlastnictví k nim a jejich držení a tyto nebyly ani nalezeny. Stanovení výše škody je také nepřezkoumatelné, neboť ustanovený znalec vycházel jen z popisu poškozené, která není osobou odborně způsobilou k dostatečnému specifikování druhu kovu, způsobu zpracování, hodnoty kovu i drahých kamenů a jejich stáří. Soudy se také nevypořádaly s tím, že v době údajného odcizení byli poškozená a stěžovatel manželé s existujícím společným jměním manželů. Opětovně zdůrazňuje, že obecné soudy nepřipustily možnost přenosu pachových stop a nevzaly v úvahu vypovídací hodnotu jeho výpovědí s poukazem na to, že je mu 76 let a bylo tak na místě uvědomit si omezené možnosti paměti člověka v tomto věku. Stěžovatel je přesvědčen, že obecné soudy ignorovaly zásadní zásadu trestního řízení in dubio pro reo, tedy, že v jeho případě je řada neobjasněných a neprokázaných skutečností, takže nebylo možno dospět k jednoznačnému závěru, že se skutek stal a že jej spáchal právě stěžovatel, aniž by byla připuštěna možnost jiná, zejména, že se skutek vůbec nestal. Dovozuje tak, že tím, že nebyly vzaty obecnými soudy, včetně Nejvyššího soudu, v úvahu námitky obhajoby a nebyly provedeny důkazy, které by odstranily pochybnosti o spáchání skutku a návazně o vině stěžovatele, bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
Z obsahu spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 7 T 122/2004 plyne, že napadená rozhodnutí byla vydána v trestním řízení vedeném proti stěžovateli. Rozsudkem Krajského soudu v Brně shora označeným byl v celém rozsahu zrušen rozsudek městského soudu, podrobně uvedeným soudem zdůvodněný (vydaný po provedeném dokazování výslechem stěžovatele, svědků P.D., R.P., P.P., S. Š. a L. Š., odborných vyjádření, zajištěných pachových stop, protokolu o ohledání místa činu a fotodokumentace) a stěžovatel byl za splnění podmínek §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. nově uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 3 tr. zák., kterého se - stručně řečeno - dopustil tím, že v blíže nezjištěné době od 3. do 4. 1. 2002 v pokoji ve druhém patře domu č. 36 na ulici Slunné v Brně odcizil ze zde uloženého kufříku ke škodě P. D. finanční částku ve výši 440.000,-Kč a ke škodě R. P. 155.000,- Kč a zlaté šperky v rozhodnutí popsané v celkové hodnotě 133.600,- Kč, čímž na cizím majetku způsobil škodu v celkové výši 728.600,- Kč, za což byl odvolacím soudem odsouzen podle §247 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, podmíněně odloženého na zkušební dobu 2 a 1/2 roku a podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla stanovena povinnost zaplatit poškozeným způsobenou škodu, a to P. D. v částce 440.000,- Kč a R. P. ve výši 288.600,- Kč a tato poškozená byla se zbytkem nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolací soud, jak je patrno z odůvodnění jeho rozhodnutí, považoval skutková zjištění soudu I. stupně i zvolenou právní kvalifikaci ve shodě s provedeným dokazováním, s odůvodněním rozhodnutí soudu I. stupně se zcela ztotožnil, nově rozhodl pouze proto, že správně zjištěné skutkové okolnosti případu nenašly svůj výraz v popisu skutku, jak to požaduje ust. §120 odst. 3 tr. ř., a proto skutkovou větu sám doplnil o popis odcizených šperků.
Dovolání stěžovatele, které podal proti uvedenému rozsudku krajského soudu, bylo Nejvyšším soudem shora označeným rozhodnutím odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť, jak Nejvyšší soud dovodil, bylo podáno z důvodu jiného, než uvedeného v ust. §265b tr. ř.
Ústavní stížnost není důvodná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě dává najevo nesouhlas s postupem soudu v jeho trestní věci, s provedeným dokazováním a zejména s jeho zhodnocením a následným právním posouzením věci, přičemž v podstatě opakuje své námitky uplatňované již v předchozím řízení. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není součástí soustavy obecných soudů, těmto soudům není nadřízen a do jejich činnosti mu proto přísluší zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) a pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Úkolem Ústavního soudu není skutkové a právní objasňování věcí patřících do pravomoci obecných soudů a, jak již naznačeno, nebyl-li zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry obecného soudu a vykonanými skutkovými zjištěními, nepřísluší mu hodnotit provedené důkazy.
Z obsahu odůvodnění v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu plyne, že jmenovaný soud odmítl dovolání stěžovatele proto, že tento sice formálně uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak žádná z uplatněných námitek, jak dovolací soud v odůvodnění svého usnesení rozvedl, nic hmotněprávnímu posouzení napadenému rozsudku nevytýkala, všechny námitky byly zaměřeny na zpochybnění správnosti provedeného dokazování, jeho úplnosti, hodnocení důkazů a byly tak námitkami proti skutkovým zjištěním soudů v původním řízení. V této souvislosti Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšším soudem prezentovaný náhled na dosah dovolacího důvodu zakotveného v označeném ustanovení odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, jenž byl ze strany Ústavního soudu v řadě případů při posouzení jeho ústavnosti akceptován (např. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 282/03, Sbírka nálezů a usnesení, Sv. 31, č. 23). V daném ohledu postačí na odůvodnění napadeného rozhodnutí pro stručnost odkázat, nehledě k tomu, že stěžovatel jmenovitě v poměru k rozhodnutí dovolacího soudu v ústavní stížnosti ani konkrétní výhrady nevznáší.
Z uvedených důvodů považuje Ústavní soud stížnost ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu za zjevně neopodstatněnou, a proto byla v této části podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Ve vztahu k rozhodnutím soudu I. a II. stupně pak byla ústavní stížnost odmítnuta proto, že byla podána po lhůtě k tomu zákonem stanovené [§43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů], neboť stěžovatelem podané dovolání, podřazované jím sice pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, uplatňující však námitky směřující do oblasti skutkových zjištění, nebylo s ohledem na shora uvedené posledním procesním prostředkem, který zákon k ochraně jeho práva poskytoval [§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
S ohledem na výsledek řízení před Ústavním soudem již nebyl důvod rozhodovat o stěžovatelem současně podaném návrhu na odklad výkonu rozhodnutí ve smyslu ust. §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ani o návrhu na projednání návrhu mimo pořadí ve smyslu ust. §39 cit. zák.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. dubna 2006