ECLI:CZ:US:2006:3.US.690.06.1
sp. zn. III. ÚS 690/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 24. října 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti, kterou podal stěžovatel S. P., t. č., právně zastoupen Mgr. Petrem Volšíkem, advokátem, se sídlem Sokolovská 161, Praha 8, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2006 sp. zn. 5 To 258/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení, neboť má za to, že tímto rozhodnutím bylo porušeno jeho základní právo na osobní svobodu garantované čl. 8 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Citovaným usnesením Městský soud v Praze zamítl podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu stížnost stěžovatele proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17. 5. 2006 sp. zn. 1T 18/2006, kterým byl stěžovatel ponechán ve vazbě.
Podstatou předmětné ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s postupem stížnostního soudu, který dle jeho názoru náležitě nereagoval na nedostatky rozhodování o vazbě soudem prvého stupně, spočívající ve zkrácení obviněného o jeho právo být slyšen k dalšímu trvání vazby. Stěžovatel uvádí, že byl Obvodním soudem pro Prahu 10 k dalšímu trvání vazby naposledy řádně vyslechnut dne 13. 3. 2006, kdy bylo unesením rozhodnuto o jeho ponechání ve vazbě. K dalšímu prodloužení vazby došlo sice v zákonné lhůtě, avšak bez slyšení stěžovatele.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel cituje čl. 8 odst. 1 Listiny, dále pak odst. 2 a 5 tohoto ustanovení, podle nichž nikdo nesmí být zbaven osobní svobody jinak než zákonem stanoveným způsobem a nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů stanovených zákonem a na základě rozhodnutí soudu. Stěžovatel zdůrazňuje, že i posledně jmenované rozhodnutí bezpochyby musí splňovat i všechny procedurální náležitosti zajišťující obviněnému dostatečnou možnost hájit své Listinou zajištěné právo na osobní svobodu. Protože se jedná o velmi zásadní zásah do lidských práv, toleruje Listina pouze, dojde-li k němu stanoveným způsobem. Tříměsíční lhůta určená k opakovanému prodlužování vazby, jakož i právo obviněného být vždy k dalšímu trvání vazby slyšen, jsou elementy právě takového postupu, který nebyl v daném případě dodržen. Stěžovatel nesouhlasí s názorem Městského soudu, že porušení práva být slyšen k dalšímu trvání vazby, k němuž došlo před soudem prvého stupně, bylo následně zhojeno v řízení před soudem stížnostním, který obviněného k trvání vazby vyslechl dodatečně.
II.
Z odůvodnění napadeného usnesení Městského soudu v Praze, jehož kopii stěžovatel ke svému podání připojil, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel (v trestní věci "obviněný", resp. "obžalovaný") byl výše citovaným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ponechán ve vazbě z důvodu uvedeného v §67 písm. a) tr. řádu. V odůvodnění tohoto usnesení soud prvého stupně zejména rekapituloval podstatná fakta případu, načež s poukazem na předchozí rozhodování o vazbě stěžovatele, včetně rozhodnutí stížnostního soudu, konstatoval, že trvá důvod útěkové vazby ve smyslu §67 písm. a) tr. řádu, neboť stěžovateli za spáchání velmi závažného trestného činu hrozí nepodmíněný trest odnětí svobody a dále vyhoštění v absolutní výměře. Po stěžovateli muselo být v souvislosti s daným případem policií intenzivně pátráno, řízení dosud není pravomocně skončeno, neboť po vyhlášení nepravomocného odsuzujícího rozsudku má probíhat odvolací řízení.
Stížnostní soud uvádí, že ve smyslu §147 odst. 1 tr. řádu přezkoumal správnost prvoinstančního rozhodnutí, jakož i řízení, které mu předcházelo a v neveřejném zasedání slyšel za přítomnosti obhájce i státního zástupce obžalovaného.
Své zamítavé rozhodnutí stížnostní soud odůvodňuje tím, že z procesního hlediska v dosavadním postupu vazebního řízení nejsou podstatné vady a že zde zároveň jsou dány velmi intenzivní věcné důvody vazby. Stížnostní soud neshledal, že by dosavadní řízení bylo zatíženo nedůvodnými průtahy. Vazba v době rozhodování stížnostního soudu trvala necelých sedm měsíců, což ani zdaleka nenaplňovalo její zákonné časové meze. Městský soud znovu zdůraznil, že ve věci samé již bylo rozhodnuto rozsudkem, jímž byl stěžovatel ve smyslu obžaloby uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného trestného činu a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří a půl let, jakož i trest vyhoštění na dobu neurčitou. Dále se stížnostní soud blíže zabýval věcnými důvody vazby, když uvedl, že stěžovatel je důvodně podezřelý ze spáchání ozbrojeného násilí, tj. zvláště závažného trestného činu (§41 odst. 2 tr. zák.), spočívajícího v tom, že měl znenadání a bez alespoň podmíněně pochopitelných důvodů či motivace bodnout náhodného známého na ulici do břicha a tím mu způsobit závažné zranění.
Stížnostní soud rovněž podotkl, že nepodmíněný trest odnětí svobody, který obžalovanému hrozí, svou výměrou mnohonásobně překračuje dobu, kterou do doby, kdy se o stížnosti rozhodovalo, strávil ve vazbě. Soud v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí také zohlednil skutečnost, že stěžovatel byl již v minulosti odsouzen za trestný čin násilného charakteru spáchaný na území České republiky, kdy útočil proti příslušníkům rodiny, která ho ubytovala. Z okolností, které stížnostní soud zjistil ze spisového materiálu, vyplývá, že vztahy stěžovatele s jeho tuzemskou přítelkyní jsou dosti volné a že stěžovatel zřejmě není vázán k udávanému místu pobytu výlučností daného vztahu či trvalejším zaměstnáním. S odkazem na argumentaci prvoinstančního soudu stížnostní soud konstatoval, že vazební důvod nepozbyl své intenzity.
Na závěr odůvodnění napadeného rozhodnutí obecný soud shrnuje, že se v případě stěžovatele jedná o pravidelné prodloužení soudní vazby a že ze spisového materiálu je zřejmé, že řízení před soudem prvního stupně netrpí podstatnějšími průtahy. Pro nutnost odročení hlavního líčení a dalších postupů v souvislosti s podáním odvolání nebylo lze trestní stíhání pravomocně ukončit. S ohledem na to, že se v případě stěžovatele zřejmě nejedná o typ usedlé osoby a nic jej v České republice nedrží, se lze důvodně obávat, že by se po propuštění z vazby na svobodu trestnímu stíhání či výkonu trestu vyhýbal.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska námitek stěžovatele a shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud se ve své rozhodovací praxi mnohokrát zabýval právem obviněného být při rozhodování o vazbě slyšen soudem jako procesní strana (srov. např. nálezy ve věci sp. zn. I. ÚS 573/02, Pl. ÚS 45/04, IV. ÚS 269/05).
Ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 45/04 (publikován pod č. 239/2005 Sb.) Ústavní soud uvedl, že právo obviněného být slyšen v kontradiktorním řízením, v němž je přezkoumávána zákonnost dalšího trvání vazby, patří mezi institucionální záruky spravedlivého soudního procesu. V dalším svém rozhodnutí (nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 269/05) Ústavní soud opakovaně zdůraznil důležitost osobní účasti dotčené osoby na řízení, neboť právě vytvoření prostoru pro účinné vznesení námitek (v kontradiktorním schématu řízení) nejlépe zajistí ochranu základních práv, jež je z hlediska spravedlivého procesu prvotním účelem soudního řízení. Právě institucionálně garantovaná možnost dotčených osob svými námitkami a návrhy účinně participovat na soudním procesu patří mezi elementární zásady soudního řešení sporů. Ve svých nálezech Ústavní soud poukazuje na bohatou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. např. rozhodnutí z 28. 10. 1998: Assenov a ost. vs. Bulharsko, 24760/94, §162, dále viz bohatý odkaz na judikaturu ESLP v nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 573/02, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 32, č. 41, str. 401 a nověji v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 45/04 publikovaném pod č. 239/2005 Sb. ).
Výše uvedená judikatura dopadá na případy, kdy dotčené osobě vůbec není dána možnost uplatnit své námitky v kontradiktorním řízení. Ústavní soud shledal porušení zásady kontradiktornosti v případech, kdy obviněný vůbec nebyl vyslechnut před nezávislým soudem, resp. vůbec neměl možnost předložit soudu důvody, pro které považuje trvání vazby za nedůvodné.
Jádro argumentace uplatněné v předmětné ústavní stížnosti však spočívá v tom, že stěžovatel považuje skutečnost, že nebyl slyšen v řízení před soudem prvého stupně, za vadu nezhojitelnou v řízení před soudem stížnostním. Stěžovatel se domnívá, že stížnostní soud, když potvrdil usnesení obvodního soudu, založil neústavnost vlastního rozhodnutí i přesto, že sám stěžovatele k prodloužení vazby vyslechl. Takový závěr je však mylný.
Podle čl. 4 Ústavy ČR jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci. Takto vymezenou soudní moc není možné zúžit pouze na ochranu provedenou Ústavním soudem, ale rozumí se jí soudní moc jako celek. Pokud tedy v projednávané věci bylo porušeno právo stěžovatele na slyšení při jednání před soudem prvého stupně, byla tato chyba zcela jednoznačně napravena soudem stížnostním, a tím bylo zajištěno dodržení základních práv stěžovatele. Postupem obecných soudů jako celku tedy nedošlo k namítanému zásahu do práv zaručených v čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny.
Po stránce věcné lze shrnout, že pokud Městský soud shledal důvody pro ponechání stěžovatele ve vazbě, lze mít za to, že tyto závěry, k nimž uvedený soud dospěl po slyšení stěžovatele, dopadají i na předcházející rozhodování v této konkrétní vazební věci. Jestliže stížnostní soud později, již po slyšení stěžovatele, dospěl k závěru, že důvody vazby nadále trvají, znamená to, že tyto důvody nepochybně existovaly i v době přijetí rozhodnutí obvodním soudem. Je tedy zřejmé, že případné pochybení soudu prvého stupně spočívající v absenci slyšení stěžovatele k prodloužení vazby, bylo zhojeno poté, co byl stěžovatel vyslechnut při projednávání jeho stížnosti u druhé instance.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. října 2006
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu