ECLI:CZ:US:2006:3.US.704.06
sp. zn. III. ÚS 704/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. listopadu 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky REKO a. s., se sídlem v Brně, tř. Kpt. Jaroše 1845/26, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Hrouzkem, advokátem v Brně, Jana Uhra 13, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2006, čj. 7 Afs 81/2005-78, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 1. 2005, čj. 22 Ca 159/2003-54, a rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 27. 1. 2003, čj. 1869/140/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností ze dne 5. 9. 2006 se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedených rozhodnutí. Dle tvrzení stěžovatelky byla rozhodnutími porušena její práva zakotvená v čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Z ústavní stížnosti a přiložené kopie rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2006, čj. 7 Afs 81/2005-78, zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.
Dne 7. 9. 2000 byla pravomocně zkolaudována blíže specifikovaná stavba stěžovatelky (dále jen "stavba"). Dne 26. 9. 2000 uzavřela stěžovatelka se společností AHOLD Czech Republic, a. s. (dále jen "společnost"), kupní smlouvu, kterou této společnosti prodala blíže specifikovanou jednotku stavby, včetně spoluvlastnického podílu ke společným částem stavby a pozemku (dále jen "jednotka"). Právní účinky vkladu vlastnického práva z této smlouvy nastaly dnem 4. 12. 2000.
Společnost sdělila příslušnému správci daně, že zahájila v jednotce provoz dne 20. 9. 2000. Správce daně proto shledal, že nebyly naplněny podmínky pro osvobození stěžovatelky od daně z převodu nemovitostí dle §20 odst. 7 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí (dále jen "ZDDPN"), neboť stavba byla v době jejího převodu již užívána. Doměřil proto stěžovatelce daň z převodu nemovitostí ve výši 1 325 000,- Kč. Stěžovatelka podala proti dodatečnému platebnímu výměru odvolání, které bylo Finančním ředitelstvím v Ostravě dne 27. 1. 2003 pod čj. 1869/140/2002 zamítnuto.
Stěžovatelka podala proti druhostupňovému rozhodnutí žalobu, jež byla rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 1. 2005, čj. 22 Ca 159/2003-54, zamítnuta.
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka kasační stížnost, ve které namítala nesprávnost výkladu §20 odst. 7 písm. a) ZDDPN soudem (neboť měl za to, že podmínka neužívání stavby se nevztahuje na novou zkolaudovanou stavbu), polemizovala se slovním spojením "stavba nebyla dosud užívána" a poukazovala na rozdíl pojmu "stavba" a "jednotka", uvedla, že skutková podstata, ze které správní orgán vycházel, nemá oporu ve spisech, namítala nepřezkoumatelnost rozhodnutí a uvedla, že stavba (jednotka) nebyla užívána stěžovatelem - vlastníkem, nýbrž budoucím kupujícím, a to aniž by byla sjednána úplata za toto údajné užívání. Kasační stížnost byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2006, čj. 7 Afs 81/2005-78, zamítnuta. Nejvyšší správní soud se ztotožnil s výkladem §20 odst. 7 písm. a) ZDDPN, jak jej provedl Krajský soud v Ostravě. Nepřisvědčil stěžovatelčině námitce o významu rozlišení pojmů stavba a jednotka pro účely osvobození od daně. Námitku vadné výchozí skutkové podstaty a námitku nepřezkoumatelnosti rozhodnutí označil za blíže nerozvedené, příp. odůvodněné opět nesouhlasem s interpretací §20 odst. 1 písm. a) ZDDPN provedenou soudem.
V ústavní stížnosti stěžovatelka opětovně brojí proti soudy provedenému výkladu §20 odst. 7 písm. a) ZDDPN. Znovu také namítla, že v mezidobí od kolaudace stavby do převodu jednotky sama stavbu neužívala. Dále namítla, že ke stavbě nebylo zřízeno žádné užívací právo a chyběl-li tu užívací důvod (smlouva), nemohlo tedy ani dojít k užívání stavby ve smyslu §20 odst. 7 písm. a) ZDDPN. Soudy ani správní orgány se, dle jejího názoru, nezabývaly oprávněností užívání jednotky společností. Společnost sice tvrdila zahájení provozu dne 20. 9. 2000, avšak společnost nebyla před převodem jednotky oprávněna jednotku ani stavbu užívat, protože stěžovatelka společnosti jednotku pouze předala a umožnila jí tak pouze přístup za účelem zajištění přípravy užívání. Pokud tedy daná společnost jednotku v mezidobí užívala, nelze to klást za vinu stěžovatelce (stěžovatelka uvedla přirovnání k užívání stavby bezdomovcem).
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka vytýká správním soudům pochybení při výkladu §20 odst. 7 písm. a) ZDDPN. Ústavní soud musí připomenout, že výklad jednoduchého práva a sjednocování judikatury správních soudů je úkolem Nejvyššího správního soudu. Ústavní soud je oprávněn posuzovat výklad jednoduchého práva provedený správními soudy pouze tehdy, pokud by jejich interpretace extrémně vybočila z ústavních kautel a došlo by tak k porušení základních práv a svobod (srov. např. nález III. ÚS 224/98 in: Sb.n.u.ÚS, sv. 15, str. 17). V daném případě se Nejvyšší správní soud ztotožnil s předchozím výkladem předmětného ustanovení provedeným Krajským soudem v Ostravě a tento závěr ve svém rozhodnutí podrobně, srozumitelně a logicky odůvodnil. Ústavní soud neshledal, že by daný výklad §20 odst. 7 písm. a) ZDDPN představoval zásah do stěžovatelčiných ústavně zaručených práv, resp. že by interpretační závěry Nejvyššího právního soudu představovaly porušení principu ústavně-konformní interpretace. Zastávání odlišného názoru na výklad daného ustanovení přitom samo o sobě nepředstavuje porušení základních práv.
Stěžovatelka dále namítla neexistenci smlouvy opravňující společnost užívat stavbu. Tuto námitku však stěžovatelka neuvedla v předchozím kasačním řízení. Stěžovatelka kasační stížnost, která je v dané věci posledním prostředkem k ochraně práva, postavila na námitce nesprávného výkladu §20 odst. 7 písm. a) ZDDPN (z hlediska kolaudace stavby), námitce rozdílu mezi "stavbou" a "jednotkou" a polemice o významu slova "dosud". (Z odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu také vyplývá, že i v žalobě byl u Krajského soudu v Ostravě namítán nesprávný výklad zákona z hlediska kolaudace stavby.) Ohledně faktického užívání stěžovatelka v kasační stížnosti namítla pouze to, že stavbu neužívala ona, ale společnost, a za "údajné užívání" nebyla se společností sjednána úplata. Námitka bezúplatnosti však má, z hlediska právního, jiný význam a dopad než námitka absence jakékoliv smlouvy opravňující k užívání. Z obsahového hlediska tak stěžovatelka v kasačním řízení neuplatnila to, co poté namítla v ústavní stížnosti, tj. absenci užívacího titulu. V důsledku toho se pak ani Nejvyšší správní soud nemohl s takovou námitkou vypořádat a ani žalovaný nedostal před správními soudy příležitost se k této námitce vyjádřit. Stěžovatelka tak v ústavní stížnosti dohání, co zameškala v kasačním řízení. V souladu se zásadou "nechť si každý střeží svá práva" přitom záleží na každém, v jakém rozsahu a jakým způsobem (ve shodě se zákonem) zamýšlí usilovat o ochranu svého práva.
Ústavní soud již několikrát judikoval (např. nález III. ÚS 117/2000 in: Sb.n.u.ÚS, sv. 19, str. 79, usnesení III. ÚS 326/97 in: Sb.n.u.ÚS, sv. 9, str. 455), že ústavní stížnost stojí na zásadě subsidiarity k ostatním procesním prostředkům ochrany práva. Opakovaně také vyslovil názor, že podmínka vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje, není v případě procesních prostředků, které jsou ovládány zásadou dispozitivní (takovým prostředkem je i kasační stížnost), splněna pouhým uplatněním procesního prostředku ze strany stěžovatele, nýbrž i nezbytností v daném procesním prostředku předestřít (i) námitky, které jsou poté předmětem ústavní stížnosti. Pokud stěžovatelka v kasačním řízení neuplatnila námitku neexistence smlouvy opravňující k užívání, nedostal Nejvyšší správní soud příležitost přezkoumat zákonnost postupu Krajského soudu v Ostravě z hlediska této námitky, kterou stěžovatelka uvádí až v ústavní stížnosti. Nelze se proto ztotožnit s tvrzením stěžovatelky, že bylo porušeno její právo domáhat se práv u soudu.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud neshledal, že by byla porušena základní práva a svobody stěžovatelky, proto postupoval dle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a odmítl ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2006