ECLI:CZ:US:2006:3.US.707.06
sp. zn. III. ÚS 707/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. listopadu 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. Š., zastoupeného JUDr. Vítem Širokým, advokátem v Praze 5, U Nikolajky 5, proti usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 10. července 2006, čj. 1 KZV 132/2006-68, a usnesení Policie ČR, Správy hl. m. Prahy, služby kriminální policie a vyšetřování, odboru hospodářské kriminality, ze dne 23. května 2006, ČTS: PSP-2305/OHK-5-2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví uvedené rozhodnutí Městského státního zastupitelství v Praze, kterým byla zamítnuta jím podaná stížnost směřující vůči tamtéž uvedenému usnesení policejního orgánu, jímž bylo vůči stěžovateli podle ust. §160 odst. 1 tr. řádu zahájeno pro blíže popsaný skutek trestní stíhání, a to z důvodu podezření ze spáchání trestného činu zneužívání informací v obchodním styku dle §128 odst. 2, 4 tr. zák., spáchaného ve spolupachatelství ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák.
Stěžovatel tvrdí, že předmětnými rozhodnutími byl dotčen ve svém ústavně zaručeném základním právu zakotveném v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina", a v právu na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny. Stěžovatel dovozuje, že prý napadená rozhodnutí dostatečně nespecifikují skutek, pro který je stíhán. Současně upozorňuje na řadu procesních chyb orgánů činných v trestním řízení, kterými mělo být dotčeno jeho právo na obhajobu. Trestní stíhání prý bylo zahájeno zcela předčasně.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci. Tato zásada je prolomena pouze tehdy, pokud by tyto orgány na úkor stěžovatele vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR].
Ústavní soud ve vztahu k posuzované problematice a genezi svého pohledu na ni nejprve připomíná, že ve své ustálené rozhodovací praxi zpravidla neshledal opatření, jímž bylo sdělováno obvinění, způsobilým k tomu, aby bylo podrobeno přezkumu na základě podané ústavní stížnosti. Důvodnost obvinění je totiž předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu v této souvislosti přísluší se otázkou ochrany základních práv a svobod zabývat toliko po jeho ukončení vyčerpáním všech procesních prostředků k ochraně práv dle trestního řádu. Opodstatněnost uvedených úvah opíral o stanovisko opakovaně vyjadřované v jeho judikatuře, reflektující zásadu zdrženlivosti zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci a nalézající svůj výraz v principu subsidiarity ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Již v nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 62/95 (Sb.n.u.ÚS, sv. 4, str. 243 a násl.) Ústavní soud vyslovil názor, podle něhož ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Konstatoval, že trestní řízení je zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci. Prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství a posléze při vlastním rozhodování o meritu věci v těchto souvislostech i soudnímu přezkumu co do jeho zákonnosti i ústavnosti. Ústavní soud proto ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení považuje, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za zcela nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí.
Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení je tedy v těchto souvislostech nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Tato kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesněprávnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit (srov. např. III. ÚS 554/03, Sb.n.u.ÚS, sv. 32, str. 467).
K samotnému usnesení o zahájení trestního stíhání je třeba dodat, že stěžovatel zcela zjevně přeceňuje stylistickou pregnantnost kladenou na obsah takovýchto usnesení, která ovšem přirozeně musejí vykazovat náležitosti trestním řádem požadované. Z předmětného usnesení se podává, který objekt trestného činu, kým a za jakých okolností měl být označeným jednáním zasažen. S ohledem na důkazní situaci v době rozhodování podle §160 odst. 1 tr. řádu ani není možno požadovat po orgánech činných v trestním řízení natolik vyčerpávající popis skutku, jak se domnívá stěžovatel. V této fázi trestního řízení k zahájení trestního stíhání postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že obviněný spáchal skutek tomu odpovídajícím způsobem popsaný ve skutkové větě usnesení o zahájení trestního stíhání (srov. shodně usnesení III. ÚS 554/03, Sb.n.u.ÚS, sv. 32, str. 467).
Pokud tedy bylo trestní stíhání vůči stěžovateli zahájeno z důvodů a způsobem, který stanoví trestní řád (čl. 8 odst. 2 Listiny), dospěl Ústavní soud k závěru, že je třeba ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2006