ECLI:CZ:US:2006:3.US.79.06
sp. zn. III. ÚS 79/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 6. června 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jiřího Muchy a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. V. J., zastoupeného Mgr. Danielem Novotným, advokátem v Jičíně, Denisova 504, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. října 2005, sp. zn. 20 Cdo 1919/2005, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. května 2005, sp. zn. 25 Co 738/2004, a usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 15. listopadu 2004, sp. zn. E 191/97, spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla i jinak podána v souladu s formálními podmínkami podle zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. října 2005 (20 Cdo 1919/2005-260), usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. května 2005 (25 Co 738/2004-241) a usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 15. listopadu 2004 (E 191/97-228) a tvrdil, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. října 2005 (20 Cdo 1919/2005-260) bylo odmítnuto dovolání z důvodu nepřípustnosti proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. května 2005 (25 Co 738/2004-241), kterým bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 15. listopadu 2004 (E 191/97-228), jímž soud I. stupně zamítl návrh stěžovatele, který vystupoval v pozici povinného v řízení před obecnými soudy, na zastavení výkonu rozhodnutí, odůvodněný tvrzením, že vymáhaná pohledávka oprávněného zanikla započtením.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí - stručně shrnuto - že navrhoval ve vykonávacím řízení navrhoval celou řadu důkazů, kterými prokazoval skutečnost, že pohledávka, pro kterou je výkon veden, zanikla započtením. Stěžovatel tvrdí, že k započtení došlo po vydání exekučního titulu, navrhl proto zrušit napadená rozhodnutí obecných soudů. Současně navrhl odložit vykonatelnost napadených rozhodnutí.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Na tomto místě je nutno zdůraznit, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995), o což stěžovatel svou ústavní stížností usiloval. Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly a nebyly stěžovatelem ani tvrzeny.
V daných souvislostech se sluší rovněž konstatovat, že obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhne, jestliže provedení navržených důkazů není nezbytné k rozhodnutí příslušné věci (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 61/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 10, Praha 1995), což bylo ve věci této ústavní stížnosti shledáno. Stěžejní tvrzení stěžovatele o tom, že k zásahu do jeho ústavně zaručených práv došlo v důsledku neprovedení jím navržených důkazů (důkazního deficitu), je proto neopodstatněné.
Nadto z odůvodnění napadených rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Jičíně, jak jsou vpředu označena, vyplývá, že se tyto obecné soudy, zejména pak Nejvyšší soud ČR, s námitkami stěžovatele, které vznesl v řízení před obecnými soudy v obdobném rozsahu jako v ústavní stížnosti, řádně zabývaly a vypořádaly se s nimi takovým způsobem, že z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) jim nelze nic vytknout.
Ostatně stěžovateli nic nebrání v tom, aby svoji pohledávku, kterou chtěl až ve vykonávacím řízení započíst, uplatnil řádným způsobem u věcně a místně příslušného obecného soudu. K zásahu do tvrzených ani jiných ústavně zaručených práv stěžovatele tedy z výše rozvedených důvodů nedošlo, návrh stěžovatele na zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí, jak jsou vpředu označena, byl proto shledán jako zjevně neopodstatněný. Zjevná jeho neopodstatněnost je dána jak povahou vývodů ústavní stížnosti, tak i konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.
Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], jak je z výroku tohoto usnesení patrno. Vzhledem k výroku ústavní stížnosti se Ústavní soud nezabýval návrhem stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť ten sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. června 2006
Jan Musil
předseda senátu