ECLI:CZ:US:2006:3.US.9.06
sp. zn. III. ÚS 9/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy o ústavní stížnosti Mgr. M. P., zastoupeného JUDr. Milanem Staňkem, advokátem se sídlem v Brně, Kuřimská 42, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 9. 2005, sp. zn. 25 Cdo 440/2005, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. 62 Co 189/2004, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 11. 2 .2004, sp. zn. 11 C 115/98, takto:
Ústavní stížnost s e odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se v ústavní stížnosti domáhal, aby Ústavní soud deklaroval, že v záhlaví označenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, a aby tato rozhodnutí - v důsledku toho - nálezem zrušil. Dovolací soud stěžovateli neprávem odepřel věcný přezkum rozsudku soudu odvolacího a oba nižší soudy jej zbavily práva na soudní ochranu (spravedlivý proces) nesprávným výkladem ustanovení §420 odst. 1 a §687 odst. 1 obč. zák., resp. právním posouzením věci, jež je "v extrémním nesouladu se skutkovým zjištěním a jeho hodnocením, neodpovídajícím ustanovením §132 občanského soudního řádu".
O stěžovatelově (žalobcově) nároku na náhradu škody na věcech umístěných v jeho nájemním bytě, k jejichž poškození došlo průsakem vody z jiného bytu v domě ve spoluvlastnictví žalovaného, rozhodl soud prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a odvolací soud jeho rozsudek potvrdil. Oba soudy vycházely z toho, že příčinu škodné události ze dne 22. 12. 1996 se z objektivních důvodů nepodařilo zjistit; "pravděpodobně" jí bylo vadné upevnění sifonu a utěsnění potrubní odbočky pod vanou v koupelně bytu situovaného nad bytem žalobce. Jelikož žalovaný jako spoluvlastník nemovitosti (pronajímatel) by však odpovídal za škodu jen tehdy, šlo-li by o závadu na potrubí (§687 odst. 2 obč. zák., §5 odst. 2 písm. e/ vyhlášky č. 258/1995 Sb.), pak podle odvolacího soudu logicky platí, že na jeho straně "nebylo prokázáno porušení právní povinnosti", pročež odpovědnost vůči žalobci z ustanovení §420 obč. zák. vyvodit nelze. Ku stejnému závěru odvolací soud dospěl i ve vztahu k §415 téhož předpisu a tam zakotvené všeobecné povinnosti "prevenční"; nebylo-li zjištěno, jaká konkrétní závada v domě byla příčinou vzniku škody, nelze ani jednoznačně uzavřít, že "žalovaný měl a mohl této závadě předejít".
Dovolací soud dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu odmítl, maje je za nepřípustné (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.); odvolatel zčásti uplatnil nepřípustné námitky skutkové (srov. §241a odst. 2 písm. a/, odst. 3 o.s.ř.), zčásti nedoložil, že způsobilým dovolacím důvodem (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) napadl posouzení právních otázek, jež by mohly mít zásadní právní význam (§237 odst. 3 o.s.ř.). V rovině právního posouzení věci se totiž soudy neodchýlily, mínil dovolací soud, "od standardního způsobu rozhodování ... v obdobných věcech při řešení shodných otázek".
Obsahové těžiště ústavní stížnosti spočívá v námitkách z nesprávného hodnocení pasivní legitimace ve sporu (zda svědčí jednomu či všem spoluvlastníkům domu), z nesprávných, resp. neúplných skutkových zjištění (stěžovatel současně předkládá vlastní skutkovou verzi) a konečně i z nesprávného právního posouzení věci, založeného především tím, že obecné soudy hodnotily "dopad ustanovení §420 obč. zák. bez posouzení souvislostí odpovědnosti za náhradu škody s odpovědností pronajímatele danou ustanovením §687 odst. 1 obč. zák.".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též §72 odst. 1 písm. a/ zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů - dále jen "zákona o Ústavním soudu").
Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněné práva nebo svobody jeho účastníka.
Nejen z tohoto hlediska je zcela nevýznamnou stěžovatelova úvaha o údajném opomenutí otázky pasivní legitimace; je tomu tak již proto, že její hodnocení se do výsledku soudního sporu nikterak nepromítlo.
K námitce stěžovatele, jež směřuje proti skutkovým zjištěním obecných soudů, se sluší především poukázat na výchozí (ústavní) princip nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy), ze kterého se odvíjí i zásada volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.) a jež má předobraz již v stanovených pravidlech jejich provádění (§120 odst. 1, 2 o.s.ř.). Soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba (§121 o.s.ř.), případně které se zjišťují ve zvláštním režimu (§134, §135 o.s.ř.). Ani povinnost soudu dbát na rovné postavení účastníků a zajistit jim rovnocenné možnosti k uplatnění jejich práv (srov. též §18 o.s.ř.) však neznamená povinnost vyhovět všem důkazním návrhům, předneseným účastníky, případně dbát toho, aby důkazy provedené z jejich podnětu byly v určitém (úměrném) poměru (viz kupříkladu nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 32/92, resp. sp. zn. III. ÚS 150/93).
Co do hodnocení provedených důkazů pak platí, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod); teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému.
Stěžovatel však nic takového nedokládá, oponuje-li (toliko) tím, že "jen stěží lze...přisvědčit..." (že je možné "se spokojit s tím, že ustanovený znalec nebyl schopen specifikovat konkrétní příčinu havárie..."); ohledně "listiny o opatření orgánu státního stavebního dohledu Městské části Praha 6" pak oproti názoru stěžovatele neplatí, že byla opomenuta, neboť odvolací soud uvedl rozumné důvody, proč tento důkazní pramen nemůže mít (k události ze dne 22. 12. 1996) vypovídací hodnotu (obdobně jako výpověď svědka F. R.). Pro úsudek, že obecné soudy pochybily - v podobě zjevného, resp. extrémního vybočení ze zákonných zásad - při provádění dokazování a při hodnocení důkazů, tedy místa zjevně není; soudy přijaté skutkové závěry mají věcné i logické zakotvení v provedených důkazech, stěžovatelovými námitkami se zabývaly a vyložily, na základě jakých úvah dospěly k závěru, že tyto důkazy tvoří dostatečný podklad pro rozhodnutí ve věci.
V rovině právního posouzení věci (vzhledem k obsahu ústavní stížnosti) jde o to, zda odvolacím soudem podaný výklad ustanovení §420, resp. §415 ve vztahu k ustanovení §687 odst. 1, 2 obč. zák. nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména články Listiny základních práv a svobod a Ústavy ČR, jichž se stěžovatel dovolával. Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Ačkoli - obecně vzato - se tyto zásady vztahují k soudnímu procesu jako takovému, ve všech jeho konkrétních aspektech, neznamená to, že ústavněprávní relevanci má každá jeho dílčí jednotlivost; naopak tomu odpovídá požadavek, aby konkrétní vada či nesprávnost byly posouzeny (kromě reálného vlivu na výsledek sporu) právě z hlediska ústavněprávního rozměru, a zejména, aby bylo hodnoceno, zda soudní řízení bylo (či nikoli) "spravedlivé jako celek", tj. v celkovém vyznění z pohledu jeho předmětu. Ne vždy existence určitého procesního nedostatku "musí vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí, nedosahuje-li, nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny" (srov. kupříkladu rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 583/99, IV. ÚS 259/2000, III. ÚS 639/02, III. ÚS 474/04 a IV. ÚS 679/05).
Stěžovateli lze přisvědčit, že obecné soudy při hodnocení podmínek odpovědnosti žalovaného za tvrzenou škodu (§420 obč. zák.) - ve smyslu určení právních povinností pronajímatele (vlastníka, resp. spoluvlastníků nájemního domu) - pominuly vyložit důsledky ustanovení §687 odst. 1 obč. zák., podle něhož je pronajímatel povinen předat nájemci byt ve stavu způsobilém k řádnému užívání a zajistit nájemci plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu.
Se zřetelem k těmto povinnostem totiž nemůže obstát názor, že posouzení té podmínky odpovědnosti (pronajímatele) za škodu podle §420 obč. zák., jež spočívá v porušení právní povinnosti, se v úplnosti (konečným způsobem) vyčerpává určením původu závady (z níž škoda vzešla) podle hledisek vycházejících z §687 odst. 2 obč. zák. Toto ustanovení totiž upravuje - ve specifických souvislostech (tzv. drobných oprav a nákladů spojených s běžnou údržbou bytu) - výlučně obsah právního vztahu nájemce bytu, z něhož pochází škodná událost, vůči pronajímateli, a naopak se jím (bez dalšího) nepředjímá vztah pronajímatele k nájemci jinému, v jehož poměrech škoda fyzicky nastala. Je-li - v obecné rovině - sporné, zda (případné) porušení závazku povinného subjektu (zde nájemce bytu situovaného nad bytem stěžovatele) vůči subjektu oprávněnému (zde pronajímateli) je způsobilé založit protiprávnost jakožto základ odpovědnosti povinného (nájemce) za škodu vzniklou třetím osobám mimo rozhodný závazkový vztah (ostatním nájemcům), pak pochyb jistě není potud, že odpovědnost pronajímatele vůči těmto třetím osobám (z jeho závazkového vztahu podle §687 odst. 1 obč. zák.) tím dotčena, resp. vůbec vyloučena, být nemůže.
Tato odpovědnost, jestliže má základ v ustanovení §420 obč. zák., je odpovědností za presumované zavinění; zprostí se jí ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil (§420 odst. 3 obč. zák.).
Pak je v dané věci podstatné, že negativní závěry soudů o podmínkách odpovědnosti za porušení "prevenční" povinnosti upravené v ustanovení §415 obč. zák. (že nelze uzavřít, že "žalovaný měl a mohl této závadě předejít") jsou obsahově vyložitelné nejen ve smyslu, jenž byl soudy skutečně použit, totiž že zde není protiprávního jednání, nýbrž především tak, že představují popření možného pronajímatelova zavinění, a to právě vzhledem k povinnostem, jež z namítaného ustanovení §687 odst. 1 obč. zák. stěžovatel dovozuje. Bez toho, že by bylo vykročeno (nepřípustně) ze zjištěného skutkové stavu, je tedy k dispozici právní posouzení, které směřuje k výsledku, jenž byl v řízení (byť jinak) dosažen.
Za uvedených okolností tento výsledek překáží tomu, aby s posuzovaným řízením byl spojován znak - hodnoceno v mezích ústavněprávního přezkumu - řízení nikoli "spravedlivého jako celek".
Je namístě uzavřít, že se stěžovateli zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z uvedeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní stížnost je tak návrhem zjevně neopodstatněným, který podle §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2006
Jan M u s i l v. r.
předseda senátu