ECLI:CZ:US:2006:4.US.100.06
sp. zn. IV. ÚS 100/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 31. července 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti MUDr. P. M., zastoupeného JUDr. Borisem Vacou, advokátem, Advokátní kancelář v Praze 1, Dlouhá 16, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 10. 2005, čj. 30 Cdo 1387/2005-236, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2004, čj. 19 Co 349/2004-179, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 4. 2004, čj. 14 Nc 926/2002-152, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 28. 2. 2006 se MUDr. P. M. (dále jen "stěžovatel"), domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná ve věci navrácení jeho dětí podle Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí vyhlášené sdělením č. 34/1998 Sb. (dále jen Haagská úmluva"). Současně navrhl, aby mu bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že manželka stěžovatele spolu s dvěma nezletilými dětmi odcestovala bez vědomí stěžovatele dne 30. 11. 2002 z Kyperské republiky, kde s dětmi a manželem dosud trvale pobývala, do České republiky. Stěžovatel nato podal dne 23. 1. 2003 u Obvodního soudu pro Prahu 4 návrh na vydání rozhodnutí, kterým by soud nařídil návrat jeho nezletilých dětí A. M. a J. M. do místa jejich obvyklého bydliště v Kyperské republice. Pro případ, že by soud neshledal možným vydání obou dětí, žádal, aby byla vrácena alespoň nezl. J. Obvodní soud rozsudkem ze dne 7. 4. 2004 návrh stěžovatele zamítl s odůvodněním, že byť je nepochybné, že došlo k protiprávnímu přemístění obou dětí z místa jejich původního pobytu, provedeným dokazováním bylo prokázáno, že návratem dětí do místa jejich původního pobytu v Kyperské republice by děti byly ohroženy duševní a popř. také fyzickou újmou. Obvodní soud uvedl důvody nevyhovění návrhu na vypracování revizního znaleckého posudku.
K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 10. 2004 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Shodně se soudem prvního stupně vycházel ze závěru, že původní přemístění dětí z místa jejich trvalého bydliště bylo protiprávní dle ust. čl. 3 písm. b) Haagské úmluvy, neboť v době přemístění dětí bylo právo péče o dítě vykonáváno rodiči společně a k jejich přemístění došlo matkou bez souhlasu otce. Ztotožnil se s názorem obvodního soudu, že navrácení dětí brání hrozící nebezpečí potenciální a především duševní újmy nezletilých při jejich návratu ve smyslu článku 13 písm. b) Haagské úmluvy. Dle jeho názoru o správnosti vypracovaného znaleckého posudku nelze pochybovat a závěry obvodního soudu korespondují i dalším provedeným důkazům, především stanovisku samotných dětí, jak bylo vyjádřeno v průběhu řízení před pracovníky Fondu ohrožených dětí.
Proti odvolacímu rozsudku podal stěžovatel dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítal, že soudy obou stupňů řešily "právní otázku navrácení dětí podle Haagské úmluvy v rozporu s hmotným právem", protože "znalecký posudek spíše splňuje pouze předpoklady pro posouzení otázky, kterému z rodičů bude dítě svěřeno do výchovy v rámci rozhodování o svěření dětí do péče, nikoli však již pro posouzení důvodů dle ustanovení čl. 13 Haagské úmluvy", protože "k vypracování znaleckého posudku došlo po dlouhodobém (více než sedmiměsíčním) odloučení dětí od jejich otce bez možnosti jakéhokoliv styku a komunikace s nimi", protože soudy nepřipustily vypracování revizního znaleckého posudku a také proto, že soudy nepřihlédly "ke stanovisku a návrhu opatrovníka nezletilých dětí ... aby návrat nezletilé J. do místa jejího obvyklého pobytu v Kyperské republice byl nařízen" a "k informacím týkajícím se sociálního postavení dítěte poskytnutým ústředními orgány a jinými příslušnými orgány obvyklého bydliště dětí".
Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Uvedl, že podstatou uplatněných námitek je nesouhlas otce s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil. Dovolatel, na rozdíl od skutkového zjištění soudu, v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci. Nezpochybňuje tedy právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující.
V ústavní stížnosti v bodech I. - III. stěžovatel zrekapituloval dosavadní průběh a výsledky řízení před obecnými soudy. Dle jeho názoru nebyly dány důvody pro potvrzení rozsudku prvého stupně, vzhledem k obsahu uplatněných odvolacích důvodů. Nesouhlasí ani se závěry dovolacího soudu. Tvrdil, že jeho návrh ze 21. 10. 2003 na výslech svědků MUDr. J. D. a M. W. obvodní soud opomenul.
V rámci ústavněprávní argumentace stěžovatel namítal, že postupem a rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") tím, že soud prvního stupně neprovedl revizní znalecký posudek, ačkoliv dle jeho názoru pro jeho vypracování byly závažné důvody. Rozhodnutí je v tomto směru nedostatečně odůvodněno. Neprovedení důkazů výslechem svědkyně W. a MUDr. D. pak není odůvodněno vůbec, což je v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. IV. ÚS 142/03. Obecné soudy porušily dále čl. 10 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava ČR") tím, že přednostně neaplikovaly čl. 13 Haagské úmluvy, zakládající povinnost soudů přihlédnout při hodnocení důkazů k informacím týkajícím se sociálního postavení dítěte, jež byly poskytnuty ústředními orgány a jinými příslušnými orgány obvyklého bydliště dětí. Tyto důkazy obecné soudy hodnotily dle názoru stěžovatele nesprávně podle §132 a násl. o.s.ř., resp. je nehodnotily vůbec.
Ústavní soud se dále seznámil s obsahem vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 14 Nc 926/2002, a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout z následujících důvodů.
Dle názoru Ústavního soudu je podstatou ústavní stížnosti tvrzení, že v řízení vedoucím k vydání napadených rozhodnutí obecné soudy porušily základní právo stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a to ústavně nesouladným dokazováním a tím, že v rozporu s čl. 10 Ústavy přednostně neaplikovaly Haagskou úmluvu. Protože se však Ústavní soud jako poslední vnitrostátní instance pro ústavně právní kvalifikaci nepokládá za vázaný kvalifikací, kterou věci přisuzuje stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti, posoudil věc stěžovatele i z pohledu čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny, čl. 8 Úmluvy, čl. 5 Protokolu č. 7 k Úmluvě a čl. 23 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt").
V rámci tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces stěžovatel obecným soudům vytkl především neprovedení navrhovaných důkazů, tj. revizního znaleckého posudku a výslechu navržených svědků, a nedostatečné odůvodnění rozhodnutí v daném směru.
K námitce neprovedení navržených důkazů Ústavní soud připomíná svoji konstantní judikaturu, dle níž zásadám spravedlivého procesu odpovídá nejen možnost účastníka řízení vyjádřit se k důkazům již provedeným, ale i navrhnout důkazy vlastní. Soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění nepřevzal. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů (např. §157 odst. 2 o.s.ř.), ale současně postupuje v rozporu se ústavními principy spravedlivého procesu vyjádřenými v hlavě páté Listiny, resp. v čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud při postupu podle §132 o.s.ř. (podle zásady volného hodnocení důkazů) nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost (viz např. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 61/94, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, Svazek 3, str. 51; nález sp. zn. I. ÚS 549/2000, tamtéž, Svazek 22, str. 65; nález sp. zn. II. ÚS 663/2000, tamtéž, Svazek 22, str. 19; nález sp. zn. IV. ÚS 67/2000, tamtéž, Svazek 21, str. 153, a další). Jinak řečeno, soudní rozhodnutí musejí v dostatečné míře uvádět důvody, na nichž jsou založena. Rozsah této povinnosti se však může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu (viz např. rozsudek ve věci Higginsová a další proti Francii, 1998, uveřejněný v Přehledu rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 1/1998). Požadavek odůvodňovat svá rozhodnutí však nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument.
Ústavní soud je toho názoru, že v případě stěžovatele nalézací soud odmítnutí jeho návrhu na vypracování revizního znaleckého posudku řádně odůvodnil, což zřetelně vyplývá ze str. 6 jeho rozsudku. Navíc je zřejmé, že znalecký posudek nebyl jediným podkladem pro skutkové a právní závěry soudu prvého stupně.
Námitku stěžovatele ohledně neprovedení výslechu svědků W. a MUDr. D. soudem prvého stupně Ústavní soud nemůže považovat za relevantní, neboť jak vyplývá z č.l. 163 vyžádaného spisu obvodního soudu, stěžovatel ve svém odvolání výslovně uvedl, že "Soud prvého stupně v rámci prvoinstančního řízení provedl s výjimkou jediného, otcem nezletilých dětí navrhovaného důkazu, všechny důkazy předložené a označené účastníky řízení. Jediný důkaz, který nebyl k návrhu otce nezletilých dětí proveden, bylo vypracování revizního znaleckého posudku ... .".
Pokud stěžovatel v rámci svého tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces měl na mysli též svůj nesouhlas s právním posouzením věci obecnými soudy, Ústavní soud připomíná, že ze znění čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. čl. 36 a násl. Listiny, nevyplývá jakékoliv konkrétně formulované "právo na posouzení věci obecnými soudy v souladu s právním názorem jedné ze stran". V tomto směru je Ústavní soud nucen znovu opakovat, že záruka spravedlivosti řízení zakotvená v čl. 6 odst. 1 Úmluvy je procesní povahy a neznamená záruku žádného materiálního subjektivního práva, ani to, že výsledek řízení (rozhodnutí soudu) bude pro jednu ze stran příznivý, což mj. vyplývá např. z rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud") ve věci A. P. proti České republice ze dne 11. 4. 1996 (stížnost č. 28390/75).
Pokud jde o namítané porušení čl. 10 Ústavy, jež zní:
"Čl. 10
Vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva.",
Ústavní soud je toho názoru, že tento článek nemá normativní povahu, tj. nezakládá samostatné veřejná subjektivní právo stěžovatele; nicméně dle názoru Ústavního soudu nelze od něj odhlédnout při posuzování celkové spravedlivosti řízení. Důsledná aplikace čl. 10 Ústavy v jednotlivých případech je tudíž nedílnou součástí spravedlivého procesu.
Z vyžádaného spisu je zřejmé, že zmíněný princip přednostní aplikace mezinárodní smlouvy před zákonnou úpravou, vyplývající z čl. 10 Ústavy, obecné soudy v daném případě důsledně respektovaly. Předmětné řízení bylo totiž zahájeno dne 3. 12. 2002 návrhem matky na úpravu poměrů k nezletilým dětem po dobu do rozvodu manželství a pro dobu po rozvodu manželství (§26, §50 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině). O tomto návrhu soud nerozhodoval, neboť přednostně projednal a rozhodl návrh otce o navrácení dětí do země původního pobytu, jak vyplývá z usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2004 (č.l. 244 vyžádaného spisu). Z uvedených skutečností nelze než učinit závěr, že tvrzení stěžovatele o porušení čl. 10 Ústavy postrádá jakékoliv opodstatnění.
Z argumentace na str. 6 ústavní stížnosti lze dovodit názor stěžovatele, dle něhož při posuzování důkazní hodnoty informací týkajících se sociálního postavení dítěte poskytnutých ústředním orgánem nebo jiným příslušným orgánem obvyklého bydliště dítěte (čl. 13 Haagské úmluvy) by obecně soudy měly opustit zásadu volného hodnocení důkazů dle §132 o.s.ř. a patrně ji nahradit zásadou formálního hodnocení. Tento názor je evidentně nesprávný už pro rozpor s principy spravedlivého procesu, neboť přisoudit informacím vytvořeným orgánem veřejné moci vyšší nebo dokonce rozhodující význam oproti informacím (důkazům) jiným považuje Ústavní soud za v právním a demokratickém státě vyloučené.
Ústavní soud připomíná, že povinnost zajistit návrat dítěte podle Haagské úmluvy není absolutní, což vyplývá z jejího čl. 13, který umožňuje výjimky a dává obecným soudům prostor k uvážení. Posouzení podmínek pro aplikaci výjimky dle čl. 13 písm. b) cit. úmluvy, tedy že je vážné nebezpečí, že návrat by dítě vystavil fyzické nebo duševní újmě nebo je jinak dostal do nesnesitelné situace, je plně v působnosti obecných soudů.
Po celkovém posouzení řízení vedoucího k vydání napadených rozhodnutí, včetně způsobu, jakým byly provedeny důkazy, Ústavní soud konstatuje, že řízení bylo spravedlivé. Obecné soudy postupovaly v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. čl. 36 a násl. Listiny. Podstatou práva na spravedlivý proces, resp. základním principem spravedlivého řízení, je z hlediska ústavních procesních práv mj. i princip, dle něhož je soud povinen poskytnout stěžovateli veškeré možnosti k uplatnění svých práv. Ústavní soud je toho názoru, že stěžovateli tato možnost zákonem odpovídajícím způsobem hájit svá práva poskytnuta byla; z ústavní stížnosti nelze dovodit nic, co by tvrdilo či prokazovalo opak.
Podle názoru Ústavního soudu by stěžovatel mohl tvrdit, že v důsledku určení bydliště dětí u jejich matky bylo diskriminačním způsobem porušeno jeho právo na respektování rodinného života, a dovolávat se přitom níže uvedených ustanovení, obsahujících mj. ústavněprávní základ ochrany soukromého života, rodiny a rodičovství:
* čl. 10 odst. 2 Listiny: "Každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života.",
* čl. 32 odst. 4 Listiny: "Péče o děti a jejich výchova je právem rodičů; děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči. Práva rodičů mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona.",
* čl. 8 Úmluvy:
"1. Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence.
2. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.",
* čl. 5 Protokolu č. 7 k Úmluvě: "Při uzavírání manželství, za jeho trvání a při rozvodu mají manželé rovná práva a povinnosti občanskoprávní povahy mezi sebou a ve vztazích ke svým dětem. Tento článek nebrání státům přijmout opatření, jež jsou nezbytná v zájmu dětí." ,
* čl. 23 odst. 1 a 4 Paktu:
"1. Rodina je přirozenou a základní jednotkou společnosti a má právo na ochranu společnosti a státu.
4. Státy, smluvní strany Paktu, podniknou vhodné kroky k tomu, aby zajistily stejná práva a povinnosti snoubenců při sňatku, v manželství a při rozvodu. Při rozvodu se rozhodne o nutné ochraně dětí." a
* čl. 14 Úmluvy: "Užívání práv a svobod přiznaných touto Úmluvou musí být zajištěno bez diskriminace založené na jakémkoli důvodu, jako je pohlaví, rasa, barva pleti, jazyk, náboženství, politické nebo jiné smýšlení, národností nebo sociální původ, příslušnost k národnostní menšině, majetek, rod nebo jiné postavení.".
Ústavní soud je toho názoru, že pojmy "soukromý život" a "rodinný život", obsažené ve výše uvedených ustanoveních o lidských právech, se poměrně značně překrývají. Z hlediska účelu lze říci, že čl. 10 Listiny, stejně jako čl. 8 Úmluvy, zaručují právo na respektování soukromého a rodinného života před protiprávním nebo svévolným vměšováním orgánů veřejné moci; podle čl. 23 Paktu pak rodina, coby "přirozená a základní jednotka společnosti" má právo na ochranu společnosti.
Právo na respektování soukromého a rodinného života není absolutní. Obecná klauzule veřejného pořádku, zakotvená především v čl. 8 odst. 2 Úmluvy, vměšování orgánů veřejné moci umožňuje; to musí však být ospravedlněno obzvlášť závažnými potřebami a být přiměřené ke sledovanému legitimnímu cíli
Evropský soud se k pojmu "rodinný život" vyjádřil v řadě svých rozhodnutí (viz např. Znamenskaja proti Rusku, 2005 a tam uvedená rozhodnutí in Soudní judikatura - Přehled rozsudků ESLP, č. 4/2005). Uvedl, že pojem "rodinný život" v čl. 8 předpokládá existenci "rodinných vazeb" mezi partnery, ať již manželských či nemanželských; dítě partnerům narozené je ipso jure součástí tohoto partnerského vztahu od okamžiku svého narození a již jen touto skutečností.
Rodinný život rodičů s jejich dětmi tedy není bezpodmínečně spojen s manželstvím a také nekončí rozvodem či rozchodem manželského páru. Nicméně za okolností, kdy společný život rodičů prakticky neexistuje nebo je přerušen, jako tomu je v případě stěžovatele, je legitimní či dokonce nezbytné, aby na základě zákonných pravidel upravujících vztah mezi rodiči a dětmi, které se liší od pravidel běžně uplatňovaných v situaci, kdy rodina jako celek řádně funguje, byly vzájemné vztahy mezi rodiči a dětmi upraveny soudním rozhodnutím. V takových případech čl. 8 Úmluvy, stejně jako články 10 a 32 Listiny, ovšem neposkytují jednomu nebo druhému z rodičů právo na poskytnutí přednosti ohledně jeho návrhu na svěření konkrétního dítěte do péče. Rozhodující je, aby ve věci rozhodující obecný soud přijal rozhodnutí, které bere v úvahu především zájmy dítěte. V tomto směru je rozhodující článek 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte (sdělení č. 104/1991 Sb.), dle něhož "Zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány.".
Je zřejmé, že při rozhodování o navrácení dítěte podle čl. 8 a násl. Haagské úmluvy primárně nejde o to určit, komu z odloučených rodičů bude dítě svěřeno do péče. Nicméně faktický dopad takového rozhodnutí je podobný. Podle názoru Ústavního soudu rozhodnutí soudu vydané podle citované úmluvy, ať vyhovující či nevyhovující, lze považovat za zásah do práva na rodinný život jednoho či druhého manžela. V daném případě obvodní soud nevyhověl návrhu otce s odůvodněním, že návratem dětí do země jejich původního pobytu by děti byly ohroženy duševní, popř. také fyzickou újmou. Nicméně stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti neuvedl nic, co by prokazovalo či naznačovalo opak, tedy že obecné soudy k zájmům dětí nepřihlédly. Ústavní soud je tudíž toho názoru, že odmítnutí žádosti otce je sice zásahem do jeho práva na respektování rodinného života, nicméně zásahem, který lze považovat za nezbytný pro ochranu legitimního zájmu výslovně uvedeného v čl. 8 odst. 2 Úmluvy, tj. v daném případě zdraví dětí, a to - jak již řečeno - i s přihlédnutím k čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
Ústavní soud také nezjistil žádný náznak porušení zákazu diskriminace dle čl. 14 Úmluvy, či principu rovnosti mezi manžely dle čl. 5 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Obecné soudy sice vystavily stěžovatele rozdílnému zacházení, nicméně, jak je konstatováno výše, toto rozdílné zacházení sledovalo legitimní cíl a bylo přiměřené situaci.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 31. července 2006
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu