ECLI:CZ:US:2006:4.US.106.06
sp. zn. IV. ÚS 106/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 6. června 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti A. B., zastoupeného JUDr. Gustavem Valenzem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem v Plzni, Božkovská 15, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 12. 2005, čj. 8 To 462/2005-76, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 3. 3. 2006 se A. B. (dále jen "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené usnesení vydané ve věci povolení obnovy trestního řízení. Současně požádal o přiznání náhrady nákladů řízení ve výši 2 558,50 Kč.
Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Tachově Nt 475/2004 vyplývá, že stěžovatel byl rozsudkem téhož soudu ze dne 17. 12. 2003, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 3. 2004, pravomocně uznán pro skutek rozsudkem popsaný vinným trestným činem podvodu dle §250 odst. 1,2 tr. zákona, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let a k peněžitému trestu 30 000,- Kč, přičemž pro případ, že by tento trest nebyl vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců.
Okresní soud v Tachově usnesením ze dne 28. 7. 2005 zamítnul jako nedůvodný návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení, neboť dospěl k závěru, že okolnosti zjištěné výslechem svědků P. Ch., V. F., J. B., A. B., L. B., J. K., ze spisu Policie ČR o trestním oznámení odsouzeného na neznámého pachatele a zpráv od společnosti Stora Enso Timber, s.r.o. Planá a dalších firem k existenci faxu, který tam měla zaslat v roce 2002 svědkyně K., spolu s důkazy, které měl soud prvého stupně k dispozici při rozhodování o vině obžalovaného, by nemohly vést k jinému závěru o vině. Nebyly tedy zjištěny žádné okolnosti uvedené v §278 odst. 1 tr. řádu, pro které by bylo možno návrh na povolení obnovy považovat za důvodný.
Ve stížnosti proti tomuto usnesení stěžovatel tvrdil, že bylo založeno na vadném hodnocení provedených důkazů a nesprávném právním posouzení věci. Zejména namítal jeho nezákonnost a nepřezkoumatelnost, neboť dle jeho názoru okresní soud v rozporu se svými zákonnými povinnostmi dle ust. §125 tr. řádu usnesení náležitě nezdůvodnil a nevypořádal se se všemi jeho námitkami a jím vedenou obhajobou, zejména ve vztahu k důkazu spisem Policie ČR.
Krajský soud v Plzni napadené usnesení i řízení, které mu předcházelo, přezkoumal. Dospěl k závěru, že stížnost není důvodná a podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu ji zamítl usnesením, jež je napadeno ústavní stížností.
V ústavní stížnosti stěžovatel reprodukoval svoji argumentaci z návrhu na povolení obnovy a vyjádřil nesouhlas se závěry obecných soudů učiněnými v řízení, jež vedlo k jeho pravomocnému odsouzení. Obecným soudů rozhodujícím o povolení obnovy vytkl, že se nezabývaly hodnocením důkazů provedených v původním řízení, ačkoliv podle jeho názoru bylo nutno při zvažování povolení obnovy uvažovat i o jeho námitkách uplatněných v původním řízení ve vztahu k tehdy provedeným důkazům, neboť jedině takové srovnání je způsobilé vyvolat pochybnost o věrohodnosti a hodnocení důkazu provedeného v původním řízení. Okresnímu soudu vytkl, že ačkoliv při posledním veřejném zasedání k důkazu předložil bianco dodací listy i jiných dodavatelů, soud se tímto důkazem vůbec nezabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí ani neuvedl, že by takový důkaz byl stěžovatelem předložen a byl soudem k důkazu proveden. Stěžovatel je přesvědčen, že postup soudů obou stupňů v řízení o povolení obnovy byl v rozporu s právem na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") v důsledku toho, že soudy obou stupňů postupovaly při hodnocení důkazů provedených v řízení o obnově i v původním řízení v rozporu s ustanovením §2 odst. 6 tr. řádu. Stěžovatel dále tvrdil, že obecné soudy porušily princip rovnosti účastníků dle čl. 37 odst. 3 Listiny tím, že důkazy nehodnotily v souladu s §2 odst. 5 tr. řádu, a dále i čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava ČR"), čímž překročily zákonný rámec své pravomoci.
Návrh na zaplacení nákladů spojených se zastoupením v řízení o ústavní stížnosti stěžovatel podrobněji neodůvodnil.
Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu v Tachově, sp. zn. Nt 475/2004, a poté, co se seznámil s jeho obsahem a vzal v úvahu výše uvedená tvrzení stěžovatele, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba odmítnout z následujících důvodů.
Ústavní soud se především neztotožnil s tvrzením stěžovatele, že obecné soudy svým postupem porušily čl. 90, čl. 95 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny. Citované články Ústavy samy o sobě subjektivní veřejné ústavně zaručené základní právo stěžovatelů nezakládají, neboť obsahují především institucionální záruku soudní pravomoci v oblasti práva soukromého a práva trestního, dělby moci a nezávislosti soudů a soudců. Nelze se jich tudíž dovolávat přímo. To se obdobně týká i článku 2 odst. 2 Listiny.
Podstatou ústavní stížnosti je dle názoru Ústavního soudu tvrzení stěžovatele, že bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu dle čl. 36 násl. Listiny tím, že obecné soudy v řízení o povolení obnovy provedené důkazy nesprávně hodnotily, některé důkazy, tj. předložené bianco dodací listy, zcela opomněly a v odůvodnění rozhodnutí se s nimi nevypořádaly.
Ústavní soud úvodem konstatuje, že záruky článku 36 a násl. Listiny, jehož se stěžovatel domáhá a který ve své podstatě zaručuje "právo na soud" a definuje některé požadavky spravedlivého procesu, jsou paralelně obsaženy také v článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zaručujícím právo na spravedlivý proces.
K ústavněprávní stránce věci je především třeba zdůraznit, že stěžovatel je osobou již pravomocně odsouzenou. Základní záruky spravedlivého trestního procesu tedy musely být uplatňovány již v řízení vedoucím k jeho pravomocnému odsouzení. Stěžovatel se tedy po pravomocném odsouzení nemůže dovolávat (ostatně ve své ústavní stížnosti ani tak nečiní) záruk, které článek 6 Úmluvy přiznává pouze obviněnému. Jinak řečeno, záruky obsažené v čl. 6 Úmluvy se nevztahují na řízení týkající se opětovného otevření pravomocným rozsudkem již skončeného trestního řízení (srov. např. rozhodnutí Evropské komise pro lidská práva o nepřípustnosti stížnosti č. 23806/94 ze dne 18. 10. 1995 ve věci Horst Kleinbichler proti Rakousku, internetová knihovna ESLP), neboť v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení se nejedná o posouzení oprávněnosti trestního obvinění proti stěžovateli ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. O takové posouzení by se jednalo až v řízení následujícím po povolení obnovy, což není tento případ.
Dle názoru Ústavního soudu se stěžovatel může dovolávat čl. 36 odst. 1 Listiny, který je v porovnání čl. 6 odst. 1 Úmluvy méně restriktivní, a to v míře, odpovídající povaze a významu řízení o povolení obnovy.
Podle čl. 36 odst. 1 Listiny "Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu." Tento článek zaručuje především "právo na soud", jež zahrnuje mj. povinnost soudu a účastníků postupovat zákonem stanoveným způsobem. Ze shromážděných podkladů, zejména za samotného faktu, že předmětem ústavní stížnosti jsou soudní rozhodnutí, je zřejmé, že podstata tohoto práva byla zachována.
Stěžovatel namítl, že obecné soudy nepostupovaly zákonem stanoveným způsobem, zejména že nesprávně hodnotily důkazy a z tohoto hodnocení vyvodily nesprávné právní závěry. K tomuto tvrzení nutno uvést, že podle ustálené a obecně dostupné judikatury Ústavního soudu ve vztahu k hodnocení důkazů v řízení před obecnými soudy je výlučnou věcí těchto soudů, aby hodnotily relevanci jim předložených důkazů, v daném případě relevanci důkazů ve vztahu k posouzení, zda se jedná o nové skutečnosti způsobilé odůvodnit jiné než původní napadené pravomocné rozhodnutí (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, Svazek 1, č. 5). Další námitka stěžovatele, tj. že v řízení nebyly provedeny důkazy bianco dodacími listy, nemá oporu ve vyžádaném spise, z něhož plyne (č.l. 59), že důkaz dodacími listy společnosti Leso Impex, s.r.o., a dodacím listem společnosti Stora Enso Timber Ždírec nad Doubravou, byl proveden. Stížnostní soud navíc v odůvodnění svého usnesení výslovně uvedl, že soud prvního stupně se tzv. bianco listy pečlivě zabýval a hodnotil je. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl nesprávné hodnocení důkazů i v řízení vedoucím k jeho pravomocnému odsouzení. V tomto směru je ovšem ústavně zcela relevantní konstatování stížnostního soudu obsažené v odůvodnění napadeného usnesení (č.l. 79 vyžádaného spisu), dle něhož v řízení o obnově se nezjišťuje správnost původního rozhodnutí (jeho zákonnost a odůvodněnost), nýbrž se posuzuje otázka, zda nové skutečnosti či důkazy, které byly dříve orgánům činným v trestním řízení, jež ve věci rozhodovaly, neznámé, by mohly odůvodnit jiné než pravomocné rozhodnutí o vině, trestu či přiznaném nároku na náhradu škody.
Napadené usnesení krajského soudu se dle názoru Ústavního soudu podrobně a pečlivě vyrovnalo se všemi námitkami stěžovatele, a splňuje tak jeden z ústavních požadavků spravedlivého procesu, dle něhož rozhodnutí obecných soudů musí být přesvědčivá a v dostatečné míře uvádět důvody, na nichž jsou založena.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta, nemohla být stěžovateli přiznána náhrada nákladů zastoupení, a to ani v případě, že by to odůvodňovaly jeho osobní a majetkové poměry (§83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 6. června 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu